Moderní-Dějiny.cz

Výmarská republika, krize, vzestup Adolfa Hitlera a jeho úspěch v Německu

Publikováno: 24.3.2016, Aktualizováno: 31.3.2016 11:02

Na pozadí dobových deníkových záznamů a vzpomínek Golo Mann v hutné zkratce analyzjuje základní parametry politických poměrů výmarské republiky v kontextu evropského mezválečného vývoje, popisuje osobnost Adolfa Hitlera i víru jeho stoupenců, důsledky hospodářské krize na eskalaci politického napětí a v důsledku na změnu režimu v Německu.

Výmarská republika, krize, vzestup Adolfa Hitlera a jeho úspěch v Německu

Při zpětném pohledu člověk lehce věří, že předvídal „dějiny", ne přesně, ale přibližně. Pravdou je, že jsem nepředvídal pranic, ještě ani 31. ledna 1933. Mé deníky podávají o tom dostatečné svědectví, ačkoli nikterak hutné. Ještě jsem byl příliš zaměstnán sám sebou. Vzpomínka ale a příležitostné zápisky mi říkají, že jsem nic nepředvídal, jenom jsem mnohé považoval za možné; tak i „Třetí říši", ačkoli také tu ne v podobě, kterou ve skutečnosti získala. Chmurné proroctví soudruha Maxe Diamanta mne pohnulo jako možnost jinak bych si je nezapsal; ale sotva jsem je bral zcela vážně. Tápali jsme v temnotách. Zásadní omyl, který sdíleli příliš mnozí, byl, že jsem Adolfa Hitlera a jeho lidi mocně podceňoval.

Byly i jiné omyly. Má generace vrostla do parlamentní republiky a brala její trvání jako samozřejmost. Měla být trochu sociálnější. S Versailleskou smlouvou se měla smířit, přičemž by se postupně a po dobrém oprošťovala od jejích poťouchlostí a nesrovnalostí: obsazení Porýní, reparace. Věřil jsem na „Raprochement Franco-Allemand", tedy na politiku ministra zahraničí Stresemanna. Vláda velké koalice v Berlíně mi vyhovovala, protože měla jistou většinu v Říšském sněmu a musela spočívat na kompromisech: mezi Německou lidovou stranou s jejími vztahy k velkému průmyslu na pravé, a sociálními demokraty, úzce spojenými se Svobodnými odbory na levé straně; právě tak mezi nimi, pro něž bylo náboženství soukromou záležitostí, a katolickou stranou centra. Proč ne? Na kompromisech musela spočívat veškerá politika. Chování v Říšském sněmu zůstávalo nedobré; mnoho se zde uráželo, rádo se hovořilo o „potupě" a o „hodině dvanácté", tak jako vždycky, ale politické vraždy se už nevyskytovaly. V čele Říše stál císařský polní maršál s, pokud jsem věděl, arcikonzervativními názory a omezeným rozumem; jeho volba mě pravda podráždila, anno 1925. Své věci se pak ale zhostil s dostatečnou důstojností, důvod k rozpakům pro ty, kteří republiku nenáviděli, jejího vrchního představitele ale museli respektovat. Také k republice nepřátelská konzervativní strana, nyní nazývaná „Němečtí nacionálové", se občas podílela na vládě. Proč by to tak nemělo jít dál? Ještě se upevňovat? Kde byly alternativy? Nikdy se nedostanou k moci komunisté; nacionální socialisté teprve ne. Při volbách do Říšského sněmu roku 1924 byli ještě s to získat třicet jedna křesel, o čtyři roky později už jen dvanáct; otravná, pošetilá skupina na okraji.

Školený pohled by to všechno býval viděl jinak; věděl by nebo by tušil, jak křehká byla celá ta konstelace, v Německé říši právě tak jako mimo ni; a jak zle všechno spolu souvisí, v prostoru a v čase. Aby porozuměl, musel člověk znát předchozí události, nesrovnatelně důkladněji, než jsem to tehdy činil: chybné konstrukce Bismarckovy říše, potlačené, nikdy neřešené konflikty mezi sociálními třídami a k nim náležejícími politickými seskupeními; konflikty, během šílené světové války chvilkově potlačené, aby poté opět hořely všem na očích, více než předtím: děsivý morální zmatek, který po sobě zanechala válka. Člověk lépe s věcmi obeznámený by býval věděl, jak umělá a nepevná byla konstelace nových států ve východní a jižní Evropě, spravedlivá na papíře, zfalšovaná ve skutečnosti, skrze skutečnost: Německé Rakousko, stát proti vůli obyvatelstva; Jugoslávie, diktatura Srbů nad Chorvaty, Slovinci, Albánci; Československo, údajně národní stát, ve kterém samotní Češi byli v menšině vůči menšinám, Němcům, Maďarům, Ukrajincům, zatímco Slováci, kteří měli náležet k vládnoucí národnosti, k ní náleželi opět jen na papíře; nový polský stát, rozepínající se příliš daleko na úkor Rusů, Litevců, též Němců; tento celý nový, neonacionalistický řád, podpíraný svazky, které jsem, mylně, protože bez znalostí, považoval za spolehlivé, polsko-francouzská aliance, „Malá dohoda" ČSSR, Rumunska, Jugoslávie, které se opět opíraly o Francii, vítěze, který pro vítězství nejvíce trpěl, a právě proto, kdyby došlo k nové zkoušce moci, by v ní neobstál a nechal by na holičkách své spojence na Východě...

O tom všem jsem nevěděl nic nebo skoro nic, provinciální a uzavřený, jako bylo naše vzdělání; jsou to názory ex eventu. A nevěděl jsem také, na jak hliněných nohách stojí skrovná velkolepost německého hospodářství, že chybějí hojné finance, které Německo vlastnilo v širém světě před válkou, že se hospodaří s vypůjčenými penězi, za ně se stavěly nové velkolepé stavby, jimi se platily i reparace, a že tyhle vypůjčené miliardy najednou je možno odvolat. Tak jsme žili ze dne na den a z roku na rok, věnujíce se našim záležitostem, bez tušení o tom, co hrozí. Jedno alespoň bylo mladému studentu jasné: ošklivě šedivý charakter republiky, průměrnost těch, kteří ji zastupovali. Ve své veliké většině to byli muži císařství, jenom mezitím starší, bezútěšnější, ještě stále v cylindru a s kravatou viditelně ovinutou kolem tuhého límečku; muži, kteří zhola nic nevyzařovali, bez idejí, bez naděje. Že se stala příslovečnými slova ministra Stresemanna o tom, že vidí stříbrný proužek na obzoru, může ukazovat, jak velice v proslovech ministrů chyběly perspektivy do budoucnosti. Většinou se v nich hovořilo o „těžkých obětech", bohužel zase jednou nevyhnutelných. Žádný humor. Němci z doby před rokem 1914 se hodně smáli, též in politicis, o to se staral Vilém II.; nyní je přešel smích. Také žádné slavnosti, žádné slavnostně přátelské nebo intimnější kontakty mezi vládci a ovládanými. Že by třeba ministr kultury diskutoval se svými studenty, oslovil je - nemyslitelné. Když už republika neexistovala, nazval jsem ji ve svém deníku „tohle císařství bez císaře". To byla; zmrzačená, zchudlá „říše", bez starého mocenského postavení ve světě, bez flotily, bez vojenských přehlídek, bez zdánlivých triumfů, lesku a pompy, bez ochrany, kterou koruna, vzdor směšnosti svého nositele, ještě stále poskytovala. Samozřejmě, literatura vzkvétala, architektura, malířství, hudba, divadlo; a také přírodní vědy. Ale všechny tyhle dobré věci není vlastně možno přičítat k dobru republice. Byly zde už předtím, s několika málo novými fenomény, jako byl třeba Bertolt Brecht.

Na podzim roku 1928 jsem viděl a slyšel Adolfa Hitlera poprvé; sotva půl roku po těžké volební porážce. Očividně ale nyní získal nový vítr, přinejmenším v Mnichově. Místo jednoho sálu potřeboval tři, daleko od sebe. Moc rozlehlý ten prostor, ve které jsem se nalézal, nebyl. U vchodu cedule: „Židům vstup zakázán." (Že město či stát toto protizákonné oznámení trpěl, bylo znamení slabosti, ne-li sympatie. Můj ubohý dědeček odkázal v závěti svou proslulou sbírku majoliky Bavorskému národnímu muzeu, pod podmínkou, že onen zákaz bude zakázán, což se nikdy nestalo.) Seděli jsme u stolů a pili pivo. Jelikož moji sousedé se vydávali za přívržence, hrál jsem jej rovněž, tím že jsem, jak jen to šlo, hovořil bavorským dialektem. Řečník, náhrada, dokud nedorazil velký muž, své věci nicméně rozuměl, ostrý, výsměšný, lichotící svým posluchačům. Šlo o snížení jízdného na železnici v první a druhé třídě - tehdy ještě existovaly tři nebo čtyři; pravděpodobně se ředitelství snažilo dosáhnout lepšího využití často prázdných kupé. „Ve třetí třídě jezdíme my, členové národní pospolitosti. V polstrovaných třídách jezdí šmelináři, bonzové, Židé." Z každé strany pódia jeden mládenec v uniformě SA, bez pohnutí, jistý druh čestné stráže. Po chvíli se objevil ON a u vchodu ho pozdravila hlasitým jásotem banda mladých lidí, kteří zcela očividně dorazili s ním, rutina, která se onoho večera opakovala potřetí; co z toho? Zatímco kráčel k pódiu, rozmístily se, místo dvou nyní čtyři stráže po obou stranách. Hovořil spatra a velice intenzivně. Bylo to namířeno proti říšské politice vůči Francii, proti naději, že by mohlo dojít k trvalému usmíření i s neúprosným, ďábelským arcinepřítelem, proti ministru Stresemannovi. Tato iluze je něco takového, jako kdyby člověk hrál v loterii a pokaždé doufal, že vyhraje hlavní výhru. Při tomto přirovnání – jak jsem později četl, zakládalo se na zážitku z řečníkova vlastního mládí –, při tomto přirovnání to bylo, kdy oněm čtyřem strnulým mládencům zahrál na rtech slabý úsměv, také to podle programu a tohoto večera již potřetí. Proti energii, přesvědčivosti řečníka jsem se musel bránit; což se jednomu příteli, kterého jsem vzal s sebou, čistě židovského původu, nepodařilo. „Vždyť on má pravdu", pošeptal mi. Toto „vždyť on má pravdu" - jak často jsem to později musel slyšet, od spoluposluchačů, od nichž bych to byl neočekával, například od švýcarských přátel. Pár dalších věcí, které mne zaujaly. Řečník chtěl získat i ty, kteří, jak jistě věděl, přišli pouze proto, aby se bavili: „A ať už jste přišli jako lidé stejně smýšlející nebo jenom abyste mne jednou slyšeli..." A potom sliboval „nesčíslná masová shromáždění" v tomto a následujícím roce, i když „nejsou v dohledu žádné volby", kterážto poslední poznámka byla namířena proti etablovaným stranám. Úhrnem zbyl dojem dusného vichru, který zároveň vytvářel nějaký divadelní přístroj a zároveň vycházel z onoho člověka samotného. Dlouho tento dojem ale nevydržel, zapudil jsem ho. Ještě hůře: toho člověka mi bylo líto. Tak se rozčiloval a svého cíle přece nikdy nedosáhne... Tak jsem se vrátil do Berlína, kde se během následující chladné zimy o Hitlerovi nikde nemluvilo.

Začátkem října roku 1929 zemřel Gustav Stresemann; pro republiku nenahraditelná ztráta, tolik bylo jasné. O tři týdny později došlo ke krachu na newyorské burze. Nálada v kupé, kterým jsem se koncem října vracel do Heidelberku, byla chmurnější než obvykle. Důstojný starý obchodník se bavil s dámou sedící naproti a několikrát opakoval slova: „Jdeme vstříc těžkým časům." To jsme činili. Nepochybuji nikterak o tom, že ona stotisíckrát vyřčená předpověď urychlila a zostřila běh věcí. S hospodářskými krizemi je to tak trochu jako s válkou: pokud obchodní svět věří, že „přijdou" a pokud se podle toho chová, potom se stupňují samy sebou. Krize začala v USA a během několika málo týdnů přeskočila do Evropy, politicky ještě zcela nezávislé, hospodářsky ale už závislé na údajně „izolované" Severní Americe; což pro Německo, zemi s největším nedostatkem kapitálu a nejvíce závislé na úvěrech, platilo zdaleka nejvíce. Rychle se šířící všeobecný a hluboký pesimismus ale hrál při tom také svou roli.

Heidelberk bylo politicky zajímavé místo, ovládané profesory, studenty a maloměšťáky, kteří převážně žili z vysoké školy; majitelé obchodů, řemeslníci, bytné, služby, trochu turismu. Byly zde i továrny, ale poměrně méně než ve velikých městech. Takto složené společenství zakusilo účinky krize rychle a hluboce; platy byly kráceny a znovu kráceny, právě tak to, co mohli otcové měsíčně dávat svým studujícím synům. Příznivá půda pro nyní ve velkém přicházející nacistickou propagandu. Uprostřed města, za kostelem Svaého Ducha, se objevilo v průběhu zimy nové knihkupectví ve službách „strany": ve výloze Hitlerova podobizna, pod ní jeho kniha Meín Kampf, vedle noviny, Vólkischer Beobachter, Der Angriff, se svými bujnými titulky, nacistické romány, nacistická poezie, nacistické opasky a ramenní popruhy; asi se zde prodávaly i boxery a méně nevinné ruční zbraně, avšak potají. Před obchodem a uvnitř se mačkali studenti. Oni, kteří dříve byli spokojeni se starými pravicovými stranami, přešli nyní v houfech k té, která byla nyní na vze¬stupu; ve Všeobecném studentském výboru, „Asta", měli nacisté od roku 1930 většinu. Anglické přísloví, podle kterého nic nemůže mít větší úspěch nežli úspěch, se osvědčilo; počet stoupenců rostl každý měsíc, každý den ve zrychlujícím se tempu; že jejich agresivní, lstiví a brutální agenti zůstávali ve stínu jednoho muže, že je udržel stále pod kontrolou a všechny zastínil, co se týče řečnického umění, dávalo „hnutí" jeho v německých dějinách bezpříkladnou přitažlivost. Smělí a velice obratní byli také jeho studentští vůdci v Heidelberku, dobře vypadající, troufalí a cyničtí mládenci. Z nich měli radost ti, které vedli, s pocitem, že zvolili správný tábor. Ke starému národnímu motivu, nenávisti na „politiky splňování" a „lokaje" falešných vítězů z roku 1918, k nejasnému pocitu, že Německo je potenciálně nejsilnější mocnost v Evropě, zatímco ze strany oficiálních zástupců bylo možno slyšet pouze věci slabé a ponížené, se přidružilo brzy něco jiného: strach, brzy jistota, že po dokončeném studiu nebude možno sehnat práci - smutný důvod, tak dlouho jak jen možno a při špatné stravě setrvat pod ochranou univerzity, místo aby pospíchali.

V březnu roku 1930 se vláda Velké koalice, vedená sociálním demokratem Hermannem Múllerem, po dlouhých, namáhavě přemosťovaných konfliktech mezi oběma křídly, konečně rozpadla. Na její místo nastoupil nad - nebo údajně nestranický kabinet, vedený Heinrichem Brüningem, který se mohl v případě nouze opírat o práva říšského prezidenta a vládnout proti parlamentu, bez parlamentu. Ještě si vzpomínám na řeč, kterou pozdravil nový frakční šéf SPD, Breitscheid, v Říšském sněmu novou vládu: role opozice jeho straně prý ještě vždy dobře svědčila. Tak docela to nesouhlasilo; neboť také v opozici musela, ve svém patriotismu, většinou podporovat menšinovou vládu, aniž by ale na ni mohla působit. Že tentokrát šlo o něco docela jiného, že první „prezidiální vláda" znamenala konec republiky, řečník netušil - my v Heidelberku také ne. Brüning, naprosto počestný muž, naprostý odborník, rozhodnutý sanovat říšský rozpočet, na útraty všech, pracujících a nezaměstnaných, daňových poplatníků a chudáků, nechat hospodářství zdravě se smrštit, po čemž se nemohl nedostavit nový růst, což všechno podle klasické teorie samozřejmě bylo naprosto správné, Brüning rozpustil Říšský sněm, poté co se svým úsporným programem nenašel většinu; nové volby budou v září. Mezitím učinil svůj program z moci prezidentského „nouzového nařízení" zákonem.

V červnu 1930 vyklidili Francouzi poslední zónu Porýní, ve kterém podle smlouvy mohli zůstat ještě několik let; pozdní triumf Stresemannovy zahraniční politiky, ústupek německé hrdosti, avšak zcela marný. Sice se slavilo, například jednoho večera na heidelberském zámku…
Není možné s jakousi přesností rozlišit mezi tím, co se člověk, který se ohlíží na dříve prožitou epochu, o ní později dozvěděl, naučil, pochopil, na základě všemožných knih a dokumentů, dále též z průběhu věcí samých, který vrhá na minulé nové světlo, na druhé straně ale mezi tím, co si člověk o oné minulosti myslel, tehdy, když byla přítomností. Také já náležím k těm, kteří později byli mnohem chytřejší než předtím. Jistou míru kontroly poskytuje můj deník; není zcela věrná, protože dva ze čtyř příslušných sešitů chybí a protože ne všechno, co jsem tak povídal nebo meditoval, jsem si zapsal.

Německo nikdy nezažilo rok hůře ovládaný a uhranutý politikou než annus domini 1932, nikdy předtím ani nikdy poté; také ne takový, ve kterém věci stály tak na ostří nože, žádný tak osudový, ale takovým způsobem, že rozhodnutí bylo až do konce otevřené. Nebyla občanská válka, ne v tomto roce, ne v následujícím, v moderních německých dějinách vůbec nikdy; něco ale z potlačovaného plamene války, tu a tam plápolajícího, u příležitosti volebních zápasů, také bez nich, ale volebních kampaní bylo víc než dost. Právě v tom roce, ve kterém ústava z roku 1919 definitivně přestala fungovat, byl národ pětkrát povolán k volebním urnám a pokaždé tohoto volání uposlechl, poučen a poštván do té doby nikdy nezažitou mírou bezuzdné propagandy: obě kola pro volbu říšského presidenta, březen - duben, volby do dvou říšských sněmů, červenec a listopad, ačkoli Říšský sněm už neměl co nařizovat, potom ještě volby do pruského zemského sněmu, které opět tři pětiny národa vybičovaly k sebeurčení, které nic neurčilo, a volby do zemského sněmu v Bavorsku, Württembersku, Anhaltsku a Hamburku. Jako ale se děti a dospělí, pokud nemuseli být vojáky, během války dále věnovali svému povolání, svým zájmům, svým zábavám bez špatného svědomí, tak i pisatel těchto řádků v roce 1932. Navštěvoval jsem tábory lidu, vyslechl rozhovory tu a tam; ale vzdor nejistotě všeobecné budoucnosti jsem připravoval svou vlastní, tak jako by všechno bylo v pořádku, setkával jsem se s přáteli, používal nový dárek, auto, k rozličným cestám…

Jednoho dne koncem května jsem slyšel z úst naší hospodyně slečny Kurzové: „Brüning abdikoval." Měla to z rozhlasu. No, „abdikovat" mohli jen králové. Na druhé straně nesměl říšský kancléř také být říšským prezidentem „propuštěn", nebo mohl být jen proto, že nadporučík Bruning polnímu maršálu Hindenburgovi toto právo přiznal. Zmizel; s ním poslední zbytek parlamentní demokracie, protože přece jen byl po dvě léta tolerován většinou Říšského sněmu, většinou, která by ovšem byla udělala lépe, kdyby společně jednala místo aby jenom tolerovala.
Kdo a co stálo za Brüningovým propuštěním, jsme vbrzku věděli: kamarila kolem Hindenburga, jeho syn Oskar, jeho státní sekretář, jeho východopruští statkářští sousedé, zvláště ale jeden politizující generál jménem Schleicher, šéf ministerského úřadu na říšském ministerstvu obrany. A my jsme věděli, že to byl pan von Schleicher, který vybral šarmantního šlechtice, von Papena, člena „zemského svazu" a pravého křídla strany Centrum, skrze svou manželku spřízněného s keramickým průmyslem v Sársku, že tedy Schleicher vybral tohoto „jezdce" jako šéfa vlády a přivedl říšskému prezidentovi, který v panu voň Papenovi nalezl zalíbení. Vláda nového kancléře byla pojmenována „kabinet baronů". Byli mezi nimi nesporně zdatní odborníci, politici žádní. Brzy se ukázalo, že Schleicher, tajný nebo už dlouho ne tajný strůjce toho všeho, nyní říšský ministr obrany, uzavřel jisté dohody s Hitlerem: nacisté budou Papena tolerovat, jako SPD tolerovala Brüninga; byl zrušen Brüningem vydaný zákaz nacistických bojových oddílů, SA, takže vražda a vražda na oplátku zase vesele začaly; a potom měly být opět volby do Říšského sněmu. Podvedení zde byli příslušníci středu a umírněná levice, Centrum a sociální demokraté. Několik týdnů předtím prosadili znovuzvolení Hindenburga, což bylo přesně to, co jim starý pán nikdy neodpustil; protože chtěl být zvolen pravicí, ne levicí. V Mnichově, kde od roku 1920 vládla Bavorská lidová strana, bavorská sestra Centra, byli lidé kvůli Hindenburgově nevěrnosti zvláště pohněvaní. Zažil jsem to na jednom shromáždění v obrovském cirkusu Krone. Hovořil bavorský státní rada Fritz Schaffer, správce bavorských financí, tak jako byl též později první ministr financí Spolkové republiky, charakterní, chytrý a odvážný člověk. Neostýchal se polnímu maršálovi předhodit, že zradil ty, kteří ho zvolili, a odměnil ty, kteří ho hanobili. Naproti tomu působil host ze severního Německa, prelát Kaas, předseda strany Centrum, neuspokojivým dojmem, úlisný a stále ještě pěstující Hindenburgův kult: musíme prý dojít k vnitřnímu smíru, dokud ještě náš velevážený pan říšský prezident dlí mezi námi. Že Kaas v podstatě směřoval k vládní koalici nacisté - Centrum, jsme velice dobře věděli. Když byla poté, ne zcela bez spoluviny tohoto krátkozrakého preláta, dovršena Hitlerova diktatura, povolal jej Pius XII. do Říma, kde se zabýval pátráním po hrobě svatého Petra.


Franz von Papen: elegantní, nevědoucí a lehkomyslný, hrající s mlhavými ideami okamžiku, „konzervativní revoluce", „antikapitalistická touha lidu", ve skutečnosti ale pokračující v Brüningově hospodářské politice s ještě krutějšími nouzovými nařízeními, v zahraniční politice sklízející, co Brüning s obratností a důstojností zasel, konečné zrušení reparací, a také zčistajasna nabízející Francouzům vojenskou alianci, hezký nápad, ale prostý jakékoli skutečnosti; člověk, který za své postavení, jež je možné dokonce nazvat historickým, vděčil ztřeštěnému divadlu, které bylo možno hrát v nejvyšším patře, protože v hloubi a šíři se masové strany navzájem blokovaly.

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Historik a esejista Golo Mann (1909-1994), syn nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna, studoval práva, historii, latinu a filo­zofii v Mnichově, Berlíně a Heidelberku. Poté, co se moci v Německu chopili nacisté, odešel do Spojených států, kde působil za války v ar­mádě, v polovině 50. let se vrátil do Německa a od poloviny 60. let žil ve Švýcarsku. Vyučoval na Claremont Men's College, jako hostující profesor na univerzitě v Münsteru a od roku 1960 jako řádný profe­sor politologie ve Stuttgartu. Za své dílo obdržel řadu literárních cen, mezi jinými Goethovu cenu města Frankfurtu nad Mohanem v roce 1985. Mimo odborné kruhy vešel ve známost především díky dvěma knihám: Německým dějinám 19. a 20. století (1958) a velké monografii o Valdštejnovi (1971).

Ve své autobiografické knize Vzpomínky a myšlenky (1999), jejíž záběr je vymezen lety 1909-1933, líčí své dětství a mládí strávené v Německu: rodný dům, rané literární, hudební či divadelní dojmy, školní léta i působení ve skautu, pobyt v internátu na zámku Salem, svá studia; píše také například o Karlu Jaspersovi (u něhož studoval v Heidelberku), Socialistickém svazu studentů, svých prvních textech, Výmarské republice či duchu vzmáhajícího se nacistického hnutí.

"V této autobiografii je mnoho zádumčivosti a trpkosti - a kdo by se tomu mohl divit? -, avšak ani stopa po cynismu nebo pohrdání lidmi. Za udivující syntézou moudrosti a lehkosti se skrývá pochopení, jež Golo Mann formuloval v roce 1972 ve svém eseji o Heinovi: ,Pravdě jsou blíže ti, kteří s ní zacházejí veseleji, protože si jsou vědomi její nevyčerpatelnosti'... Pedanti najdou tu a tam jazykové osobitosti, či dokonce nedbalosti, ne všech­ny informace jsou přesné, mnohé reflexe se zdají poněkud povrchní,jsou zde kapitoly až příliš podrobné a - mnohem častěji- takové, jež jsou bohužel až příliš strohé. S doko­nalým dílem se tedy nesetkáváme, ale právě to je činí ještě sympatičtějším."
Marcel Reich-Ranicki

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání knihy Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu, vydané roku 2012 (Academia, Edice Paměť, překlad Ondřej Sekal).

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

20.2.

Golo Mann vzpomíná na Karla Jasperse v době nástupu nacismu

Golo Mann vzpomíná na osobnost svého učitele filozofa Karla Jasperse, popisuje jeho postoje v době nástupu nac...
9.2.

Golo Mann o nárůstu antisemitismu v Německu po I. světové válce

Historik a spisovatel Golo Mann ve svých vzpomínkách analyzuje na základě autentického prožitku příčiny antise...
27.5.

Evropa a svět od konce I. světové války do světové hospodářské krize

Text shrnuje základní politické a ekonomické události meziválečného vývoje ve světě a rekapituluje důsledky pr...
27.5.

Světová hospodářská krize ve 30. letech 20. století

Autorka se v textu konkrétně zaměřuje na příčiny, průběh, průvodní jevy a důsledky dopady světové hospodářské ...
25.5.

Stefan Zweig - síla fašismu, Rapallo a Rathenau

V textu najdete ukázku z vynikající knihy rakouského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Autor v ukázce...
18.5.

Stefan Zweig - Incipit Hitler

V textu najdete ukázku z vynikající knihy rakouského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Autor v textu ...
15.11.

Golo Mann o krizi a zániku Výmarské republiky

Precizní analýza příčin vzestupu nacistické strany, Hitlerova narůstajícího politického úspěchu u voličů, kriz...
15.11.

Proměna Německa v důsledku 1. světové války pohledem Golo Manna

Zamyšlení historika a spisovatele, syna slavného německého spisovatele Thomase Manna, nad důsledky první světo...
15.11.

Politická nestabilita mladé německé republiky v roce 1918 slovy Golo Manna

Historik a spisovatel Golo Mann analyzuje německou politickou scénu po prohrané válce a pádu císařství, nestab...
14.6.

Hitler - fascinace monstrem

Bezuzdná drzost, s níž nepříjemný prťavý apoštol štváčů pozvolna vyrůstal v démona, i nechápavost jeho krotite...
2.6.

Adolf Hitler - dětství, mládí, politické začátky

Výkladová prezentace se zaměřuje na dětství a rodinné kořeny Adolfa Hitlera, jeho mladá léta a dospívání, živo...
27.5.

Německo už není Německem – konflikt mezi nacionalismem a věrností k vlastní zemi

Nacionalismus jako národní sebevzhlížení a sebezbožnění je bezesporu všude nebezpečná duševní choroba, která d...
23.5.

Dva druhy teroru a cesta k vítězství nacionálněsocialistické revoluce v Německu

Evropské dějiny znají dva druhy teroru. Jedním je bezuzdná krvelačnost revoluční masy puštěné ze řetězu a opil...
23.11.

Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách

Na jaře 1932 proběhly v Německu přímé prezidentské volby, druhé ve Výmarské republice a vlastně jedny z prvníc...
25.10.

Nacismus

Výuková prezentace shrnující přehledně základní vývojové fáze a rysy německého nacismu. Obsahuje také ilustrat...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT