Československá hospodářská spolupráce se v Gottwaldově éře nerozvíjela se všemi kapitalistickými státy stejným způsobem. Rozdíl byl patrný zejména mezi československou spoluprací s USA na jedné straně a se západoevropskými ekonomikami na straně druhé. Jak ovšem odhalují nové archivní nálezy, ani prostředí západní Evropy zdaleka nebylo v přístupu k otázce meziblokové spolupráce jednotné. Vybrané kapitalistické státy totiž v období Gottwaldovy éry zastávaly politiku neutrality, a byly tak otevřenější posilování kooperačních vazeb i s jejich socialistickými protějšky.

Rozdíly v přístupu jednotlivých členů západního bloku k otázce meziblokové spolupráce pramenily z řady faktorů. Truman a do jisté míry i Churchill patřili v poválečném období mezi hlavní patrony západní ideologie. Z tohoto důvodu byl jejich přístup k otázce meziblokové spolupráce do značné míry zpolitizovaný. Trumanova administrativa byla hlavním prosazovatelem embarg na vývoz strategického zboží do východního bloku, což ji vedlo až ke zrušení obchodích dohod s řadou socialistických států. Navíc na počátku 50. let Kongres USA schválil radikální zákony nutící i ostatní kapitalistické státy k omezení meziblokové spolupráce. To byl i případ Battleho zákona z roku 1951, který odpíral americkou hospodářskou pomoc zemím obchodujícím se SSSR a jeho spojenci.  V Evropě to byl zejména Churchill, který po Trumanově vzoru prosazoval podobně radikální opatření k omezení meziblokové spolupráce. Na jaře 1949 byla Velká Británie první západoevropskou zemí, která po americkém vzoru zavedla domácí program kontroly vývozu.

Jak však ukazují archivy československého Ministerstva zahraničních věcí doplněné o nálezy z archivů OSN v Ženevě, zahraniční hospodářská politika ostatních západoevropských států byla zpravidla politizována do menší míry. Odlišný přístup mimo jiné vycházel z různého stupně závislosti západních ekonomik na východoevropských trzích. Řada západoevropských médií tak v období Gottwaldovy éry poskytovala svědectví o negativním postoji svých vlád, podniků či jednotlivců k otázce nově přijatého Battleho zákona či k postupně se formujícímu Koordinačnímu výboru pro mnohostranné kontroly vývozu, který vydával multilaterálně platné seznamy embargovaného zboží pro vývoz do socialistických států. Hlavním argumentem proti dalšímu zpřísňování exportních opatření bylo riziko poškození vlastních ekonomik.  Britská Rada pro rozvoj mezinárodního obchodu v této souvislosti odhadovala, že do konce Gottwaldovy éry způsobila západní embarga britským firmám ztráty ve výši přibližně 40 milionů liber.  Podobné ztráty zaznamenaly i jiné západoevropské ekonomiky, jejichž vedení se neztotožňovalo s politikou USA a snažilo se prosazovat liberálnější přístup k rozvoji meziblokového obchodu.

Nejen tyto čistě ekonomické příčiny, ale i řada dalších politických, historických či geografických faktorů tak vedla zejména Rakousko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko ke zvolení liberálnějšího přístupu k otázce meziblokové spolupráce. Je však nutné přiznat, že Československo do jisté míry úspěšně rozvíjelo hlubší formy meziblokové spolupráce i s dalšími kapitalistickými státy, mezi kterými zaujmulo strategické postavení Západní Německo, Francie a Itálie.  Specifické postavení Rakouska, Finska, Švédska a Švýcarska vycházelo z jejich statusu neutrálních států. Tyto země se nestaly přímými členy Koordinačního výboru pro mnohostranné kontroly vývozu a s touto organizací pouze nepřímo spolupracovaly. Přestože pod tlakem ostatních kapitalistických států občas zaváděly podobná diskriminační opatření v zahraničním obchodě, vliv členů Koordinačního výboru nebyl zdaleka absolutní a nečlenské státy si udržely určitý manévrovací prostor pro realizaci své vize meziblokového obchodu se strategickým zbožím. Podobná situace nastala i v případě NATO, jehož členy se Rakousko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko rovněž nestaly, ačkoli s touto organizací udržovaly kontakt.

Přestože tyto čtyři státy zaujaly v hrubých rysech k otázce meziblokové spolupráce podobný přístup, nelze jej zcela ztotožňovat. Finsko a Rakousko byly do značné míry k neutrálnímu statusu donuceny kvůli výsledku druhé světové války, která jim vtiskla roli nárazníkových zón mezi oběma bloky. Neutralita Švýcarska a Švédska pak byla spíše výsledkem jejich dlouhodobé politické orientace. Úzké kooperační vazby Československa s ekonomikami Západního Německa, Itálie a Francie vycházely ze zcela jiných základů. Západní Německo bylo pro Československo tradičně hlavním obchodním partnerem a ani politicky vynucené spuštění železné opony nedokázalo zcela dekonstruovat kooperační výhody, které historická komplementarita obou ekonomik nabízela. Itálie a Francie si zachovávaly liberálnější přístup k meziblokovému obchodu částečně kvůli silnému zastoupení komunistů v jejich vládách a podnicích.  Kromě toho členové francouzské levicové Republikánské a odbojové unie, jako byl Robert Chambeiron, prosazovali posílení francouzských obchodních vazeb na Československo i z důvodu nedostatku dolarů pro dovoz z USA.

Důkazy o otevřenosti těchto zemí k dalšímu rozvoji meziblokové spolupráce lze nalézt v archivech OSN. Ze zpráv EHK Výboru pro rozvoj obchodu vyplývá, že Francie a Švédsko často přistupovaly konstruktivně k návrhům rezolucí předkládaným československou, polskou nebo sovětskou delegací. Podporovaly i návrhy týkající se dalšího rozvoje meziblokového obchodu, i když se tím dostávaly do rozporu s vládou USA, která považovala další rozvoj spolupráce mezi Východem a Západem za politicky nežádoucí.  Podobné důkazy o otevřenosti neutrálních kapitalistických států k posilování meziblokového obchodu i se strategickým zbožím demonstrují analýzy československé vlády. Její odborníci pravidelně zkoumali možnosti dovozu a stanovili, že nejen nečlenské státy Koordinačního výboru pro mnohostranné kontroly vývozu, ale rovněž i členská Francie a Itálie uplatňovaly diskriminační obchodní opatření do menší míry než Spojené království nebo USA. Italští dodavatelé tak mohli do Československa vyvážet embargovaná kuličková ložiska a francouzští partneři dodávat specializované měřicí přístroje nebo leteckou infrastrukturu.  Podobně pozitivně byly hodnoceny exportní schopnosti Švýcarska a Švédska, kde se československým podnikům zahraničního obchodu i v období eskalace studené války okolo roku 1951 občas podařilo nakoupit strategické zboží.

Liberálnější postoj těchto kapitalistických států k otázce meziblokové spolupráce vedl vedení KSČ k zaujmutí podobně vstřícného přístupu. To zahrnovalo i poskytnutí ústupků ve vyjednávání válečných reparací. Například v roce 1949 vyjednávala československá vláda se Švédskem svůj podíl na válečných reparacích z Německa. Přestože švédská vláda neočekávaně snížila podíl přislíbený již na pařížské mírové konferenci v roce 1946, Zápotockého kabinet nové podmínky přijal. Tímto krokem dal najevo upřednostnění využití potenciálu právě sjednávané československo-švédské obchodní dohody.  Podobný příklad poskytuje i vyjednávání československo-finské obchodní dohody, kde československé podniky zahraničního obchodu nabídly výrazné cenové ústupky, aby udržely příliv moderní finské techniky. Archivy československého Ministerstva dopravy poukazují také na specifický přístup ke spolupráci s Rakouskem. Ze směrnic československé vlády o organizaci zahraničního obchodu vydaných v roce 1949 vyplývá, že ministerstva byla odrazována od toho, aby žádala Sovětský svaz o dodávky investičních celků, pokud je bylo možné dovézt z jiných socialistických států nebo z Rakouska. Podobné důkazy poskytují i archivy Československých závodů přesného strojírenství, které poukazují na proaktivní snahy domácího průmyslu o zvýšení obchodní výměny technologií s Rakouskem. Stejně tak zápisy z jednání československé vlády o případném odstoupení od Všeobecné dohody o clech a obchodu či o vystoupení z brettonwoodských institucí ukazují, že důležitým hodnotícím kritériem byl dopad tohoto kroku na rozvoj obchodu s neutrálními kapitalistickými státy.  Úvahy o možném obnovení činnosti bilaterálních obchodních komor a další navrhovaná opatření rovněž poukazují na zájem československého hospodářského vedení na udržení kooperačních vazeb s touto liberální skupinou západních partnerů.

Výhody plynoucí ze spolupráce s nezávislými kapitalistickými státy vedly již na počátku Gottwaldovy éry k posílení československých meziblokových vazeb. V roce 1948 byla uzavřena dohoda o výměně zboží s Rakouskem, která i nadále umožňovala dovoz průmyslových investičních celků, legované oceli a dalšího strategického zboží. V témže roce byla rozšířena i obchodní dohoda s Francií, která navíc zjednodušila vzájemné celní formality.  O rok později byly se Švédskem a Švýcarskem uzavřeny dohody o odškodnění za znárodnění majetku, na které navazovaly dohody o obchodních stycích. Obdobná dohoda byla ke konci roku 1949 uzavřena i s Finskem.

Specifické postavení neutrálních kapitalistických států v československé meziblokové spolupráci potvrzují i nálezy v archivech společnosti Škoda Auto. Výměna know-how, produkčních vstupů a hotových výrobků mezi AZNP (Automobilové závody, národní podnik) a Rakouskem, Finskem, Švédskem a do jisté míry i Švýcarskem hrála důležitou roli nejen při zvyšování obratu meziblokového obchodu ale byla i jedním z hlavních zdrojů technického pokroku v československé ekonomice. Zatímco první roky Gottwaldovy éry byly zpravidla charakterizovány urychleným vzestupem obchodní výměny se socialistickými státy, v případě československého automobilového průmyslu byl naopak zaznamenán pokles exportu vozů Škoda do ekonomik členských států RVHP. Tento pokles byl však do značné míry kompenzován právě posílením spolupráce s neutrálními státy. V letech 1949 až 1955 se celkový objem exportu vozů Škoda do těchto zemí zvýšil z 9 % na 53 %.  Na tomto pozitivním vývoji meziblokového obchodu se podílely především Finsko a Švédsko, jejichž dovozci rozpoznali výhody socialistického automobilu. Kromě toho se tito partneři stali také klíčovými dodavateli výrobních vstupů a navíc si na počátku 60. let švédské automobilky jako Volvo a Saab vydobyly pozici klíčových poskytovatelů průmyslových licencí.

Ovšem je potřebné přiznat, že pozitivní vývoj spolupráce s neutrálními kapitalistickými státy z počátku Gottwaldovy éry se s eskalací sporu mezi Stalinem a Trumanem v letech 1951-1953 výrazně zpomalil. Příčiny tohoto jevu bylo možné identifikovat na obou stranách železné opony. Archivy československého Ministerstva těžkého průmyslu ukazují, že švédské podniky měly i v druhé polovině Gottwaldovy éry zájem o dovoz československých průmyslových licencí. Avšak, přestože Československý výrobce brusné techniky TOS Čelákovice v roce 1951 úspěšně vyjednal prodej své licence na výrobu vysokofrekvenčních generátorů do Švédska, transakce se nakonec neuskutečnila kvůli zpolitizovanému a tím i zamítavému postoji československé vlády. Argumentem bylo, že dodávky strategických technologií nepřátelskému bloku nebyly ideologicky přijatelné. Obdobná argumentace ovšem v té době zesilovala i na straně kapitalistických států. Ve druhé polovině Gottwaldovy éry tak bylo i pro československé podniky stále obtížnější hledat způsoby, jak obejít embarga zaváděná Koordinačním výborem pro mnohostranné kontroly vývozu, což vedlo ke stagnaci rozvoje meziblokové spolupráce. Švýcarští, švédští či finští vývozci nebyli v té době schopni odolat tlaku USA a zavedli podobná omezení vývozu strategického zboží.  Dalšímu prohlubování obchodních vazeb s Rakouskem navíc bránily stále nedořešené náhrady za znárodnění. Pod tlakem Vysoké komise pro okupované Německo byly v té době radikálně omezeny i vývozní možnosti západoněmeckých podniků. Podobná situace byla patrná i u dalších západoevropských partnerů.  Tlak na omezení meziblokových vazeb zejména ze strany amerického a sovětského vedení tak ke konci Gottwaldovy éry způsobil stagnaci dalšího rozvoje československé spolupráce i s neutrálními kapitalistickými státy. Ke zlepšení situace došlo až po smrti Gottwalda a Stalina, kdy Churchill a nově příchozí Eisenhower začali v reakci na chruščovovské tání prosazovat uvolnění embarg.

ZDROJE:

Archivy OSN v Ženevě: E/ECE/141-151: 1952, GX 16/6/1/4-3815, ME/25/50, ARR 1360/033

Národní archiv: fond 953, 936

Archiv MZV, MO-O, 1945-1955

HAKOVIRTA, H.: The Soviet Union and the Varieties of Neutrality in Western Europe, World Politics, 35, no. 4, 1983

PONS, S.: Stalin, Togliatti, and the Origins of the Cold War in Europe, Journal of Cold War Studies, 3, no. 2, 2001

LAGENDIJK, V. C.: Electrifying Europe: the power of Europe in the construction of electricity networks, Amsterdam: Aksant, 2008