Znásilněna dvěma ideologiemi - recenze knihy Zajatkyní Stalina i Hitlera
Autorka přináší ve svých pamětech svědectví o svém životním příběhu, který můžeme považovat za modelovou ukázku náhledu do svůdnosti a reality obou extrémních ideologií, které psaly dějiny nejkrvavějšího století lidstva.
Dnes na počátku 21. století čteme často historiografickou literaturu ve formě sterilních statistických přehledů válek, konfliktů či socioekonomických ukazatelů, rozebíráme komunismus a nacismus prizmatem politické i sociologické filosofie, a mluvíme o gulášovém, lidskotvářovém či jiném socialismu, o dědičné národní vině Němců atd. Nepředstavitelnost rozsahu hrůznosti tak částečně osvobozuje od osobního vcítění. Říkáme si, že bychom určitě tak slepí nebyli. Jenže…
Kniha Margarete Buber-Neumannové staví před oči čtenáře silně lidské a nehistoriografické přiblížení jednoho lidského příběhu, na němž lze demonstrovat jak naivní lidskou upřímnost, tak reálně existující možnost mocenské manipulace s lidskými touhami a osudy. V konečném důsledku se z jejích slov dozvíme něco sami o sobě – jak dokážeme podlehnout a prožít peklo, do něhož paradoxně sami sebe nasměrujeme.
Přirozeně komunistkou…
Autorka, narozená v roce 1901, autenticky popisuje, jak ji prožité hrůznosti první světové války a otřesné sociální poměry jejího domovského Německa dvacátých let přirozeně přivedly do ideového tábora socialistů, z něhož se v rámci svého zrání (na konci první světové války ji bylo 17 let) přesunula do komunity německých komunistů. Sama detailně popisuje, jak byla prvotně plna nadšení, když ve třicátých letech s manželem emigrovala do moskevského exilu. V roce 1937 byl její manžel, přední fukcionář německé komunistické strany (KPD), zatčen NKVD a popraven. Při pátrání po svém manželovi dochází ke střízlivění mladé překladatelky, která přichází na hrůznou systematičnost popravování a čištění (nejen) předních stranických postů – díky svému pátrání po zmizelém manželovi je násilně převedena do pracovního tábora v Kazachstánu. V těžkém vězení pak popisuje konkrétní lidské příběhy, přátelství na hranici lidské existence, což klade do kontrastu se svým prvotním nadšením z komunismu jako jediné spásné cesty.
Svědomí koncentračního tábora
V roce 1940 je vypovězena ze Sovětského svazu a deportována do Německa, kde končí v koncentračním táboře Ravensbrück. Její vyprávění zahrnuje každodenní život vězně koncentračního tábora – postupná otupělost lidských duší z nelidskosti a každodennosti smrti a týrání značí naprostou devalvaci nejdříve elementární lidské důstojnosti, později hyperinflaci ceny lidského života na téměř nulovou hodnotu. Když se Neumannová stává blokovou starší zodpovědnou dozorcům tábora za šest stovek vězenkyň - jehovistek, vyvstává ji před očima další forma „ideologie“ - víra. Věřící ženy byly známé svou nezměrnou píli, pramenící z jejich víry. Svému zařazení do pracovního tábora se mohly vyhnout, pokud by podepsaly, že nejsou svědkyněmi Jehovovými. Jejich děti byly v důsledku jejich vlastního rozhodnutí rozesílány do dětských domovů... Ubytovny jehovistek byly kvůli preciznímu pořádku předváděny kontrolám Červeného kříze, což v kombinaci se silnou vírou a pevným hodnotovým ukotvením působilo na autorku knihy jako silný kontrast – připočteme-li její zkušenost s jinou formou „víry“ - ideologie a silně řečeno zaslepení ve jménu vyšších hodnot a obětování se pro systém.
Systém jako náhražka osobní zodpovědnosti
Neumannová se v táboře stala vypravěčkou svého osudu a krutých příběhů ze sibiřských lágrů a okamžitě byla konfrontována s výrazným nepochopením a rozhořčením ze strany sovětských spoluvězenkyň. Stejně jako velká část německé populace - nejen že nevěděly o vyhlazovacích táborech, avšak nedokázaly si jejich existenci ani připustit – tento fenomén se stal pro obě dogmatické ideologie příznačným. Jedním z poselství publikace pro naši dobu je indoktrinace, díky níž fanaticky věřící v danou ideologii naprosto slepě popírají jak legitimitu, tak i existenci doložených skutečností, které rozbíjí jejich zidealizovanou představu o dokonalosti systému. Krátce po konci války se v Německu setkala s příznivci svého zemřelého muže, kteří stále pevně věřili v ideje komunismu. Jako extrémně silnou popisuje ve světle svých zážitků předchozích deseti let situaci, kdy pro ni byla uspořádána večeře z několika zbytků, které přeživší němečtí komunisté sehnali, aby jim vyprávěla o tom, jaké to v Sovětském svazu je.
Rozvedeme-li autorčino životní poznání a zklámání z ideologických systémů, dospějeme k zásadní tezi – orwellovské ideologické systémy postavené na konformitě a slepé loajalitě přímo zbavují člověka individuality a osobní zodpovědnosti za své činy. Každý v nich nemusí každodenně hodnotit mezi dobrem a zlem v jiné než černobílé rovině. Systém, který dokonale využívá orwellovského new speaku a artikuluje základní touhy lidské přirozenosti, může být úspěšný – jak to předvedly hlavní dva totalitní myšlenkové proudy, díky nimž se dvacátému století říká století ideologií.
Zajatkyní Stalina i Hitlera
Výpověď Margarete Buber-Neumannové o vlastním krutém životě v letech 1937-1945
Vydalo nakladatelství Barrister and Principal v Praze roku 2011, 408 stran, ISBN: 978-80-87474-16-7