Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Pokud chceme poznat život na českém venkově v době nacistické okupace, zcela mimořádně se nám nabízí oblast ležící jižně od Plzně. Po odkrojení pohraničních oblastí v roce 1938 se ocitly zdejší obce na česko-německé hranici. Ztráta Šumavy a části Chodska byla pro tuto oblast velmi bolestivá. Hledání nové Šumavy si připomene prvním příběhem. Stejně jako ve zbytku Protektorátu, byli i lidé na plzeňském venkově svázáni přídělovým systémem. Měli výhodu, že měli domácí zvířectvo a mohli si na polích a zahrádkách něco vypěstovat, ale trápily je povinné odvody a časté rekvizice. Hlavní bolesti jižního Plzeňska byla blízkost Plzně s jejími Škodovými závody, důležitou zbrojovkou. Kvůli bombardování Plzně zažili lidé v letech 1943-1945 řadu bezesných nocí. Při nočních i denních náletech se jim však naskytovalo neuvěřitelné divadlo, které někteří fotoamatéři nemohli nechat bez povšimnutí.  Bohužel, na konci války se venkov stal terčem tzv. hloubkařů, amerických letců, kteří si brali na mušku především vlaky na tratích. Jejich nálety nepřežila řada lidí, jejichž příběhy jsou také součástí tohoto materiálu. I osvobození má v tomto kraji punc výjimečnosti. Několik dní po pohřbu prvních československých vojáků v květnu 1945 proběhla v Nezvěsticích sebevražda německého důstojníka a jeho pohřeb „v poli“ přímo proti nezvěstickému hřbitovu. 13. května 1945 se zdejší kraj stal oblastí na sovětsko-americké demarkační linii. Materiál využívá dosud neznámé informace z kronik několika obcí na jižním Plzeňsku. Je postaven na řadě příběhu, obsažených jak v textech tak v prezentaci. Prezentace si klade za cíl všechny příběhy sjednotit a zorientovat čtenáře prostřednictvím fotodokumentace a názorných map.

OBSAH PREZENTACE „ŽIVOT NA ČESKÉM VENKOVĚ ZA NĚMECKÉ OKUPACE“
1.    Na nejvyšší horu Protektorátu
2.    Ukradená Šumava
3.    Téměř ztracená tradice (výroba dřeváků)
4.    Na pašerácké stezce
5.    Nová vlajka a znaky naší země
6.    Zvykáme si na nové názvy
7.    Nepolapitelný hrdina
8.    Kraj jižně od Plzně
9.    Cestování vlakem z Plzně
10.    Školákem v Protektorátu
11.    „Lékařské“ prohlídky ve škole
12.    Jízda na svítiplyn a dřevoplyn
13.    Na svatbu kočárem
14.    Káva s vůní domova
15.    Kouříme domovinu
16.    K čemu je dobrý plevel
17.    Mléko, nebo voda?
18.    Jak ukrýt úrodu před kontrolou
19.    Krádeže zvonů
20.    Žňový útulek v Nezvěsticích
21.    Sušenky ze mlýna
22.    Odbočka k Tylovu mlýnu
23.    Pivo s příchutí války
24.    Zábava na příděl
25.    První máj 1942 v Nezvěsticích
26.    V nezvěstickém biografu
27.    Místo Sokola Kuratorium
28.    O povoleném průvodu
29.    „Spartakiáda“ v duchu nacismu
30.    Co s pomníky?
31.    Vánoční svátky a vála
32.    Trocha vánoční atmosféry
33.    Kouř nad plzní
34.    Orientační mapa Plzně a okolí
35.    Uvnitř krytu při náletu
36.    Když se ozval tísnivý hukot
37.    Protivzdušná obrana
38.    Národní hosté
39.    Ubytovny pro uprchlíky
40.    Hloubkaři – postrach tratě
41.    Orientační mapa Nezvěsticka
42.    Zoufalé Nezvěstice
43.    Do krytu !!!
44.    Látka zvaná „hloubkovina“
45.    Obec na frontě
46.    Sebevražda při odzbrojení
47.    Tajemství nezvěstických hrobů – Tajemství hrobu Aleny Šípkové
48.    Tajemství nezvěstických hrobů – Tajemství vybledlé podobenky
49.    Tajemství nezvěstických hrobů – První pohřeb beze strachu
50.    Tajemství nezvěstických hrobů – Tajemství hrobu rodiny Slánských
51.    Zrušená pouť k Vojtěchovi
52.    Na demarkační čáře
53.    Vítání osvoboditelů v kraji – Američané ve Chválenicích
54.    Vítání osvoboditelů v kraji – Sověti v Blovicích a ve Spáleném Poříčí
55.    Most osvobození v Nezvěsticích
56.    Protektorátní slovníček – opakování

Některé snímky prezentace jsou doplněny odkazy na videa na serveru Youtube, které mají za cíl žákům dokumentárně přiblížit jednotlivé fenomény – konkrétně šumavský tanec Dřevák, pěstování čekanky a tabáku, kouření tabáku Domovina, pěstování pýru, význam mléka pro protektorátní děti, žňové útulky na venkově, dožínkovou slavnost na venkově, velkolepý průvod při Dnech mládeže Kuratoria a mohutné bombardování (v tomto případě Drážďan).

ANOTACE PRVNÍHO PŘÍBĚHU – POD NEJVYŠŠÍ HOROU PROTEKTORÁTU
V roce 1938 zabralo Hitlerovo Německo pohraniční oblasti Československa. 14. března 1939 se odpojilo Slovensko a pod „ochranou“ Německé říše vznikl zvláštní útvar – Protektorát Čechy a Morava. Přišli jsme tak nejen o nejvyšší horu bývalého Československa, Gerlachovský štít (2655 m.n.m.), ale i o nejvyšší horu dnešní České republiky, Sněžku (1602). Nejvyšší hora malého českého protektorátu byla na Šumavě, několik kilometrů od německých hranic. Byl to Javorník se svými 1066 m.n.m. Nacházel se nejen na hranici mezi Protektorátem a tzv. Bavorskou Východní Markou, ale vlastně i na hranici samotné Šumavy – v tzv. Ždánovské vrchovině.  Za války se okolí Javorníka stalo nejvyššími vrcholy nejvyššími vrcholy české Šumavy. Změna hranic přinesla obyvatelstvu, které se v jejich sousedství ocitlo, celou řadu komplikací. Obchod mezi obcemi, které spolu odedávna sousedily a nyní se ocitly na protilehlých stranách hranice, se změnil v nezákonné pašování. V tomto příběhu se dozvíte, jakým způsobem je občané nového pohraničí prováděli. Díky ztrátě historickýého pohraničí musela naše země hledat i nová horská a lyžařská střediska. V příběhu se dozvíte, jak se v takové horské středisko měnila nejvyšší hora Protektorátu a její nejbližší okolí. Konečně se dozvíte i to, jak může ztráta pohraničních území vyvolat touhu po vypátrání historických řemesel, která kdysi byla pro naši zemi tradiční …

ANOTACE DRUHÉHO PŘÍBĚHU – NEPOLAPITELNÝ MSTITEL JAN SMUDEK, HRDINA Z ČESKÉHO VENKOVA
Čím více ubíhala neutěšená léta okupace, lidé se stále zoufaleji chytali jakýchkoliv jakýchkoliv zpráv, které by jim potvrdily, že na tom Německo není tak dobře, jak jeho propaganda neustále tvrdila. Protože v prvních létech nebylo velké množství takto příznivých zpráv, vznikaly vtipy, „zaručené zprávy“, na kterých nebylo ani zrnko pravdy a dokonce i legendy. Mezi ně patřila legenda o tzv. Pérákovi. O podivném skákajícím hrdinovi, který mimo jiné bojoval proti německým okupantům.  Který díky pružinám na nohou dokázal přeskakovat i ulice a nakonec získal zcela nadpřirozené schopnosti, díky kterým dokázal přeskočit celé vltavské údolí. Na tváři měl podivnou masku a svítící rudé oči. Sabotoval německé válečné hospodářství a všemožně škodil Němcům a kolaborantům. Češi byli šťastni, že na jejich straně stojí superhrdina, který se jich před Němci zastane… Existoval však i zcela obyčejný hrdina, který dokázal v letech 1939 – 1940 zabít několik německých policistů a přes urputné pátrání se jej nacistům nepodařilo lapit. Šlo o mladého skauta z Domažlicka, tedy opět z oblasti západních Čech. Lidé s nadšením sledovali, jak se zuřivý hon nacistů mění v zoufalý neúspěch. Smudek se tak stal v naší zemi žijící legendou. Protože v té době ale nacisté trýznili i zbytek Evropy, stal se brzy z Jana Smudka opět téměř nadpřirozený hrdina, jehož činy získaly mezinárodní význam. V Sovětském svazu inspirovaly jeho činy ke vzniku filmu Nepolapitelný Jan a v USA dokonce k vytvoření komiksu „Wanted by the Gestapo“. Zapomenutý hrdina zemřel koncem 90. let na Domažlicku. S příběhem jeho činů, které tolik nadchly okupovanou Evropu, se nyní můžete seznámit.

ANOTACE TŘETÍHO PŘÍBĚHU – ŽIVOT NA PŘÍDĚL
Největší starostí obyvatelstva se za druhé - stejně jako za první - světové války stalo zajištění dostatku potravin pro rodinu. Všichni věděli, jak důležité je mléko a vitamíny pro růst dětí, ale bylo jich stále méně. Každý občan Protektorátu měl na příděl všechny základní potraviny. Peněz bylo sice dost, ale základních potravin velký nedostatek. Vznikaly náhražky – umělý tuk, umělý med, umělá marmeláda, umělé vitamíny, ředěné pivo, ředěné mléko … Lidé se učili pěstovat například tabák a učili se pálit lihoviny z plevele, například pýru.  Špatná strava se zoufalým nedostatkem vitamínů způsobovala nemoci. Kvůli vyšším přídělům byly častější svatby a četnější těhotenství. Seznamte se ve třetím příběhu s nelehkým životem na příděl. Vždyť na příděl byla i zábava …

ANOTACE ČTVRTÉHO PŘÍBĚHU – APROVIZACE, REKVIZICE A KONTROLY
Tento příběh nás provede cizími termíny, které v našich letech opět, dvacet let po skončení první světové války, zdomácněly – aprovizace, rekvizice a kontroly. Lidé na venkově měli oproti městskému obyvatelstvu výhodu v tom, že měli domácí zvířectvo, které jim nedovolilo zemřít hlady. Přesto se neustále museli venkované potýkat s kontrolami úřadů a povinnými dodávkami. Jak se lidé vyhýbali povinným dodávkám a jak je za to německé úřady trestaly. Co vše nacisté zabavovali ve prospěch německého vojska a vítězství ve válce?  Přečtěte si příběh o tom, jakým způsobem platilo české obyvatelstvo Německu za jeho „obětavý boj za záchranu evropské civilizace“.

ANOTACE PÁTÉHO PŘÍBĚHU – JAK A CO SE SLAVILO
Češi byli od nepaměti národem, který rád slavil – v soukromí i veřejně. Mezi válkami bylo pražské Václavské náměstí dějištěm bezpočtu manifestačních průvodů a veselí bylo na denním pořádku i na menších městech a vsích. Slavnosti byly spojeny s národními tradicemi, legionářskou i sokolskou tradicí. Veřejně slavil každý menší spolek. Ze slavností byla znát radost, hrdost a velké národní sebevědomí. Dnes se veřejně již tolik neslaví. Máme za sebou čtyřicet let komunistického režimu, který zcela popřel touhu lidí spontánně se sdružovat a slavit a veřejným shromážděním dal punc čehosi nepřirozeného a vnuceného. Bohužel, v tom měli komunisté výborné učitele – kolaboranty z dob Protektorátu. Vše, co bylo českému obyvatelstvu přirozené a milé, nacisté a jejich domácí pomocníci nejen zakázali, ale i přísně trestali. Tradiční národní svátky se ocitly na černé listině a naopak nuceně se slavily události, ke kterým lidé měli odpor. Veřejné oslavy se v duši lidí oddělily od jejich vnitřního světa a prožívání. Zakázány byly i venkovské zábavy, a pokud jednou za čas státní moc něco povolila, vždy to bylo z vypočitatelných důvodů a lidé k takovým oslavám přistupovali velmi chladně. Pojďme se podívat, jak se slavilo v době, která stála na počátku změny postoje k veřejným slavnostem a jak tyto těžké okamžiky lidé vnímali.

ANOTACE ŠESTÉHO PŘÍBĚHU – ŽIVOT S VOJÁKY
České obyvatelstvo mělo mezi válkami k vojsku velice pozitivní vztah. Vždyť na každé menší vsi byli vysloužilci z první světové války. Cenila se především služba v Československých legiích. Lidé se s vojáky setkávali při slavnostech a průvodech. V Plzni bylo několik kasáren. Do mírového života lidí ale vojsko nikdy nezasahovalo. Nebyl důvod – Plzeň se nacházela daleko od hranic. V roce 1938 se však i v těch nejmenších vesnicích na Plzeňsku objevili vojáci. Zatím českoslovenští, ale jejich přítomnost nevěstila nic dobrého. Hranice se posunula až k Plzni. Přesto to stále byli naši, čeští vojáci. V březnu 1939 však již přes malé vesnice na Plzeňsku pochodovala nepřátelská, okupační armáda. Zatím pouze dočasně. Později se v těchto obcích posádky usadily natrvalo. Protože malé vesnice neměly prostory pro ubytování desítek vojáků, přestalo vyučovat ve školách a uvolněné třídy byly nabídnuty německému vojsku. Pojďte se v šestém příběhu podívat na to, jak české obyvatelstvo na malé vsi snášelo neustálou přítomnost německého vojska. Možná vás zjištění i překvapí. Dva roky před koncem války se vsi na jižním Plzeňsku díky blízkosti Škodových závodů dostaly do bezprostřední blízkosti bojů – hrůzné letecké útoky Spojenců a zuřivá střelba německých flaků se postupně staly každodenní rutinou.

ANOTACE SEDMÉHO PŘÍBĚHU – HEYDRICHIÁDA
Nejhorším obdobím Protektorátu byl nacistický teror po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu – červnu 1942. Plzeňsko bohužel mělo díky jednomu psychicky nevyrovnanému mladému muži v tomto směru jedno nepotěšitelné prvenství – na zdejší střelnici v Lobzích našly smrt první oběti Heydrichiády. Jak lidé vnímali poslední okamžiky před nástupem Heydrichády a jak se jich dotkl příchod tohoto krvavého období? Seznámíme se s farářem z městečka Blovice, jehož zvláštní zálibou bylo udávat spoluobčany, a když na jeho udání velitel plzeňského Gestapa dlouho nereagoval, neváhal jej také udat – přímo do Petschkova paláce v Praze. Vytrvalost faráře Slaběňáka způsobila změnu v postoji velitele plzeňského Gestapa a 10. června 1942 zažily Blovice jedno z nejhorších zatýkání ve své historii. Nedaleko Blovic se nachází městečko Nepomuk: Zde žil lékař, který se v roce 1925 odstěhoval z Lidic, ale zanechal zde celou rodinu. Kromě své sestry o zbytek rodiny přišel při známých krvavých událostech 10. června 1942. I jeho životní příběh je součástí sedmého příběhu.

ANOTACE OSMÉHO PŘÍBĚHU – RUDÁ ZÁŘE NAD PLZNÍ
Dva roky před koncem války se obce na jižním Plzeňsku díky blízkosti Škodových závodů dostaly do bezprostřední blízkosti bojů – hrůzné letecké útoky Spojenců a zuřivá střelba německých flaků se postupně staly každodenní rutinou. Osmý příběh je ve skutečnosti časosběrnou mozaikou bezpočtu příběhů z okolí Plzně, které dokumentují peklo, se kterým postupně muselo obyvatelstvo Plzeňska vyrovnávat. Příběhy jsou zaznamenány autenticky a využívají jako zdroj podrobné zápisy sdílných kronikářů. Díky těmto živým záznamům vám jistě ještě sedmdesát let po válce bude přebíhat mráz po zádech ze zážitků, které naplňovaly v letech 1943-1945 dni i noci obyvatel na Plzeňsku.

ANOTACE DEVÁTÉHO PŘÍBĚHU – VZDUŠNÝ TEROR HLOUBKAŘŮ
Pokud byly nálety na Plzeň pro obyvatele okolních vesnic pouhým hrůzným divadlem, které je, s výjimkou zničení Dobřan v dubnu 1943, neohrozilo, s útoky tzv. hloubkařů to bylo jiné. Američtí letci využívali při svém letu nízko nad zemí momentu překvapení a napadali nádraží podél železničních tratí – tedy i v menších obcích. Jejich cílem zpočátku byly kotle parních lokomotiv. Proto se hloubkařům také říkalo „kotláři“. Útoky byly mnohdy bezhlavé, zvláště v době, kdy se již hloubkaři nesoustředili jen na železnici, ale v podstatě na vše v okolí, co se hýbalo. Kulometná střelba kombinovaná s bombardováním přinesla bolestivé ztráty na životech venkovského obyvatelstva. V devátém příběhu budeme sledovat, jak se venkovské obyvatelstvo jižního Plzeňska vyrovnávalo na přelomu let 1944-1945 s každodenním leteckým terorem. Tak skutečně hloubkařů vnímali. Všimneme si však i toho že v okamžiku, kdy na konci dubna 1945 zavládlo díky hloubkařům kolem hlavní železniční tratě Plzeň – České Budějovice faktické bezvládí, lidé se přestali náletů bát a již během útoků na vlaky spěchali k nádraží, aby mohli vyrabovat obsah napadených vozů.

ANOTACE DESÁTÉHO PŘÍBĚHU – NA DEMARKAČNÍ ČÁŘE V DOBĚ OSVOBOZENÍ
Čím více hrůz spojených s bombardováním obyvatelstvo Plzeňska zažívalo v posledních dvou letech války, tím více strachu měli občané z okamžiku, kdy se i pozemní fronta dostane do okolí jejich vsí. Konec ale přišel mnohem klidněji než lidé očekávali. Protože se celá oblast ocitla na demarkační linii mezi americkými a sovětskými vojsky, probíhaly zde dny květnové revoluce poněkud chaoticky. Tak se mohlo stát, že ještě několik dní po pohřbu prvního československého vojáka zde došlo k pohřbu několika posledních německých vojáků. Jiný příběh nám bude vyprávět o tom, jak se odzbrojené německé vojsko opět ozbrojilo a čekalo na posily vojáků ustupujících z Brd. Jak kvůli nové situaci musela být zrušena i velká národní slavnost s lampionovým průvodem. Z příběhu poznáme i to, jak místní obyvatelstvo srdečně vítalo obě osvobozenecké armády, které se během květnových dní například na území obce Nezvěstice několikrát prostřídaly, aby si za místo dotyku nakonec zvolily most uprostřed obce.

ANOTACE JEDENÁCTÉHO PŘÍBĚHU – STŘÍPKY VÁLEČNÝCH LET JOSEFA BOEHMA
Josef Boehm se narodil 15.8.1906 v Jarově u Blovic. V roce 1939 si vzal za manželku sestru chválenického řídícího učitele Benedikta Brejchy, Marii Brejchovou. Od svatby žil ve Chválenicích.  Nejprve byl úředníkem Krajského výkupního podniku v Plzni a za okupace pracoval jako dělník v plzeňské Škodovce.  Josef Boehm převzal po druhé světové válce o svého švagra Benedikta Brejchy psaní obecní kroniky. Boehmův švagr Brejcha býval po svém otci pečlivým obecním kronikářem. Poté, co se musely všechny kroniky v roce 1940 zapečetit a odevzdat do archivu, vedl si poznámky, které plánoval po osvobození do kroniky dopsat. Bohužel byl v roce 1943 zatčen Gestapem a při domovní prohlídce se zápisky ztratily. V důsledku věznění v řadě koncentračních táborů byl Brejcha ochromen nemocí a nemohl dále kroniku vést tak, jak si předsevzal. Psaní kroniky od něj proto převzal právě švagr Josef Boehm. Kronikář Boehm tak mnoho let po válce zaznamenal několik svých dramatických zážitků. Tyto příběhy nám postupně dovolí nahlédnout do období Heydrichiády, o rok později prožijeme zatčení chválenického řídícího učitele Benedikta Brejchy Gestapem, seznámíme se s cestováním bez nafty a benzínu (které potřebovala především německá armáda na frontě), poznáme Josefovy osobními zkušenostmi s nálety hloubkařů i s bombardováním plzeňské Škodovky. Poslední příběh Josefa Boehma nás provede krátkým výletem do osvobozené Plzně, který skončil téměř ještě dříve než začal.