Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Garnitura, kterou vynesla v Československu k moci invaze pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, se s touto invazí plně ztotožnila a beze zbytku přijala i tehdejší sovětskou kritiku československého reformního pokusu. Z okupace udělala „bratrskou pomoc“ a od celé společnosti začala postupně vyžadovat bezvýhradný souhlas s touto „pomocí“. Desítky tisíc zastánců reforem, svobodněji smýšlejících lidí a všech, kdo odmítli tento souhlas předstírat, začala tvrdě pronásledovat a pronásleduje je vlastně dodnes. Po celých dvacet let své vlády opakují tito muži stále totéž: že reformy v roce 1968 ohrožovaly v Československu socialismus, přičemž slovo „socialismus“ jim zcela zjevně není už ničím jiným než líbivějším označením pro jejich totalitní způsob vlády, respektive pro všemoc současného aparátu komunistické strany.
Antireformismem a souhlasem s Brežněvovým přepadením Československa tato garnitura tedy sebe samu tak říkajíc politicky definovala. Neuvěřitelná důkladnost, s níž to udělala, vycházela přitom z nepříliš prozíravého předpokladu, že Brežněv povede Sovětský svaz do konce všech časů.
Tento předpoklad se, jak víme, nesplnil. A českoslovenští vládci se dík tomu dostávají dnes do neobyčejně svízelné situace: jako zajatci svého vlastního sebe vymezení musí dál a dál opakovat vše to, co po dvě desetiletí říkali, ale jako věrní stoupenci Sovětského svazu musí zároveň vychvalovat Gorbačova a předstírat, že i oni usilují v Československu o jakousi přestavbu. A znovu a znovu přitom musí pomocí různých dialektických kliček dokazovat zjevný nesmysl: že dnešní sovětské reformy nelze srovnávat s československými reformami v roce 1968, že ani jejich dnešní polovičatá přestavba nemá s nimi nic společného a že sovětský zásah byl zcela oprávněný. Nemyslím si, že dnešnímu sovětskému vedení je tato zpozdilá obhajoba Brežněvovy arogantní velmocenské politiky zrovna příjemná, je však nuceno - ze solidární loajality k československým spojencům - zastávat týž názor. Své „nové myšlení“ sem totiž už může těžko dopravit způsobem, jakým se dříve exportovalo „staré myšlení“: to jest na tancích. Dochází tak k paradoxní situaci: českoslovenští zajatci brežněvovské ideologie dělají i z Gorbačova - aspoň v tomto bodě - Brežněvova zajatce. Gorbačov má však příliš mnoho jiných problémů, než aby mohl riskovat vznik dalšího destabilizačního ohniska ve sféře sovětského vlivu. A tak musí zatnout zuby, mlčet k okupaci z roku 1968 a objímat se bratrsky s Jakešem.
Československá společnost pozoruje ideologickou ekvilibristiku československého politického vedení se zřetelným pobavením. Je opravdu směšné vidět celoživotní potlačovatele svobody, jak se verbálně hlásí ke svobodě, aby ji mohli dál v praxi potlačovat. Proč jim nezbývá než ji dál potlačovat, je přitom každému jasné: kdyby skutečně uvolnili šrouby, pak zcela logicky by první obětí čerstvého větru, který by začal Československem proudit, museli být právě oni sami.
Pobavený zájem má ovšem ještě daleko ke skutečnému občanskému angažmá. Československá společnost je stále velmi, velmi opatrná. Když se nás ptají přátelé z polské Solidarity, s nimiž se občas setkáváme na československo-polských hranicích, kolik má Charta 77 za sebou lidí, chce se mi odpovědět, že stojí-li za Solidaritou milióny lidí, pak za Chartou 77 stojí pouze milióny uší. Lidé totiž práci Charty 77 - a zdaleka ne jenom ji - sledují se zájmem a sympatiemi ze zahraničního rozhlasu, ale velmi by si rozmysleli, kdyby ji měli veřejně podpořit. Anebo vůbec kdyby měli veřejně projevit své skutečné smýšlení. Češi a Slováci nejsou nadšenci, nenadchnou se pro něco příliš často. V roce 1968 se pro cosi nadchli, několik měsíců si počínali jako svéprávní občané, ale se zlou se potázali: dvacet let pak byli za toto své nadšení perzekvováni. Po této hořké zkušenosti je jejich dnešní opatrnost víc než pochopitelná.
Přesto bych neřekl, že se za těch dvacet let nic ve společenském klimatu nezměnilo. Lze pozorovat, že si lidé přeci jen už začínají víc troufat. Svědčí o tom mnoho věcí, od ohromného rozmachu nezávislé kultury až po půl miliónu podpisů na katolické petici žádající více náboženských svobod. Dění v Sovětském svazu, Maďarsku a koneckonců i v Polsku takové projevy posiluje. A onen komický tanec mezi vejci, který musí současné vedení podnikat a který prozrazuje spíš bezradnost a paniku než sebejistotu totalitní moci, působí vlastně také jako posila: proti směšnému vládci, který se musí neustále nějak složitě vykrucovat, se vystupuje přeci jen lépe než proti vládci, který jen a jen nahání hrůzu.
Stále hlubší propast, která se rozevírá mezi sovětskou politikou a politikou československou, prohlubuje tedy a jaksi zviditelňuje i stále hlubší propast, která zeje mezi ideologií současného československého vedení a skutečným stavem obecné mysli v Československu.
Obě tyto propasti se mohou prohlubovat dlouho, ale asi ne do nekonečna. Dříve nebo později se musí něco stát; vláda kulturní a vyspělé země uprostřed Evropy nemůže jít trvale zcela proti směru všeobecného vývoje a zároveň proti intencím vlastního obyvatelstva. Co se však stane, kdy se to stane a jak se to stane, zatím nikdo neví. V totalitních poměrech, kde jsou skutečné společenské pohyby skryty hluboko pod povrchem viditelného dění, není totiž možná žádná solidní prognostika. A proto nikdo nemůže vědět, jaká nahodilá sněhová koule bude zrodem velké laviny.
Neví to ani režim. Proto vidí jeho policie kolem sebe jen samé nebezpečné sněhové koule a proto má co chvíli pohotovost. V těchto dnech ji má kvůli dvacátému výročí sovětské invaze. Pochybuji, že pouhé výročí bude onou sněhovou koulí. Ale neklid moci považuji i v tomto případě za dobrý signál. Totiž za signál toho, že ani v tomto zdánlivě dnes nezajímavém satelitu není vyloučen nějaký významnější pohyb k lepšímu.
(srpen 1988)

Publikováno ve sborníku Václav Havel "Do různých stran" - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990