Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Během prvních dvou let po návratu do Ruska (1928-29) navštívil spisovatel Maxim Gorkij, v té době již výzamný propagandista Stalinova režimu, mnoho měst a míst Sovětského svazu, kde poznával a opěvoval stavby první stalinské pětiletky. Během své návštěvy koncentračního tábora na Solovkách se setkával jak s vedením tábora, tak s vězni a o svém pobytu napsal nadšené svědectví. V jeho textech najdeme oslavu sovětského vězeňství, převýchovy prací, systému pracovních táborů - přitom je velmi nepravděpodobné, že by Gorký nechápal stalinskou realitu a neviděl skutečný stav věcí...

Paradoxem českého vydání je také to, že Gorkého texty přeložil český spisovatel Jiří Weil, který v roce 1933 vycestoval do Moskvy, aby v cizojazyčném vydavatelství Kominterny překládal marxisticko-leninskou literaturu. I on se dostal po Kirovově smrti v roce do soukolí politických procesů a čistek v komunistickém aparátu. Byl nasazen na nucené práce v Karagandském nápravně-pracovním táboře v oblasti Balchašského jezera v Kazachstánu a v listopadu 1935 mu povolila Kominterna návrat zpět do ČSR!
Životopis Jiřího Weila na webu Slovník české literatury po roce 1945.

Text z dobové reportáže mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Kompletní digitální kopii textů najdete v příloze článku ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Obsah přílohy:
Maxim Gorkij - zakladatel sovětské literatury
Solověcké ostrovy
I. Mniši
II. Vězňové

Ukázky z Gorkého knihy:
...Ve Svazu socialistických sovětů je uznáváno, že zločince vytváří třídní společnost, že zločinnost je sociální nemocí, která vznikla na prohnilé půdě soukromého vlastnictví a že bude lehce odstraněna, budou-li odstraněny podmínky vzniku této nemoci - stará, shnilá hospodářská základna třídní společnosti - soukromé vlastnictví.
Rada lidových komisařů se usnesla odstra-iti vězení pro zločince v době pěti let a trestati „delikventy" jediné pomocí výchovy prací za podmínek nejširší možné svobody.
Podnikli jsme velmi zajímavý pokus a dospěli jsme již k nesporně kladným výsledkům. Solověcký tábor zvláštního určení není „mrtvým domem" Dostojevského, protože se tam lidé učí žít, číst, psát a pracovat. Není to „svět zavržených" Jakuboviče-Melšina, protože zde řídí život pracujících lidé z dělnické třídy, kteří byli ještě nedávno „zavrženými" v absolutistickém měšťáckém státě. Dělník se nemůže chovati k „delikventům" tak hrubě a nemilosrdně, jako je nucen se chovati k svým třídním, instinktivním nepřátelům, o kterých ví, že je nepřevychová. A nepřátelé ho o tom usilovně přesvědčují. „Zločince" - jsou-li to lidé z jeho třídy - dělníci a rolníci - převýchová lehce.
Na „Solověcký tábor" musíme pohlížeti jako na přípravnou školu do takové vysoké školy, jakou je „Pracovní komuna" - v Bolševu, kterou znají, tuším, málo lidé, kteří by měli znáti její práci, její pedagogické výsledky. Kdyby se odvážil podniknouti takový pokus jakýkoliv „kulturní" stát Evropy a kdyby dospěl k takovým výsledkům, jakých jsme dosáhli my - bil by tento stát na své všechny bubny a troubil by na všechny trubky o svých vymoženostech na poli „reorganisace psychologie zločince", jako o vymoženostech, které mají hluboký sociálně pedagogický význam.
Avšak my neumíme ze skromnosti nebo z jiné méně chvalitebné příčiny psát o našich vymoženostech, dokonce i když je vidíme, i když o nich píšeme. O této nedovednosti mohu psát zcela bezpečně — opírám ae o zkušenosti z časopisu „Naše vymoženosti".
Na příklad práce bolševské pracovní komuny. Je to jedna ze skutečností, která vyžaduje všestranného a pečlivého, dovoluji si říci - vědeckého studia, badání. Stejného studia vyžadují pracovní komuny „bezpřístřešných". I zde i onde je důkladně měněna psychologie lidí, anarchisovaných svou minulostí, sociálně nebezpeční lidé se mění v sociálně užitečné, profesionální zločinci v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.
Bolševská pracovní komuna čerpá pracovní sílu ze Solověckého tábora a z vězení. Solovky jsou, jak jsem již řekl dobře zařízeným hospodářstvím a přípravnou školou pro vysokou školu - pracovní komunu v Bolševu.
Domníváme se, že vývod je jasný. Jsou nutné takové tábory jako jsou Solovky a takové pracovní komuny, jako BolŠevo. Právě touto cestou dosáhne stát rychle jednoho ze svých cílů: odstranění vězení.
A vidí-li člověk výsledky práce Solověckého tábora a Bolševské komuny, může si pomysliti s hrdostí:
— Bylo to vykonáno silami lidí, které by měšťáci mořili ve vězeních.

Maxim Gorkij
Požár a Jiné prosy
Přeložil a úvodem opatřil dr. Jiří Weil
vydala v zimě 1937 Lidová kultura v Praze
jako šestý svazek Lidové knihovny, jkterou redigují F. Jungmann a Pavel Prokop
Vytiskl V Palán v Praze.
Vazba Prvodruk

Z knihy Anne Applebaum "Gulag" (Praha, 2004)
"...Stavba Bělomořského kanálu byla pozoruhodná v mnoha ohledech: kvůli své naprosté chaotičnost, kvůli mimořádnému chvatu a kvůli významu, jaký měla pro Stalina. Rétorika, jakou se projekt líčil, však byla vskutku jedinečná: Bělomořský kanál byl první, poslední a jediný projekt Gulagu, který kdy sovětská propaganda předvedla doma i v zahraničí v plném světle. A člověk, který byl vybrán, aby kanál vysvětlil, prosadil a ospravedlnil v Sovětském svazu i za hranicemi, nebyl nikdo jiný než Maxim Gorkij. Nebylo divu, že volba padla právě na něj. Gorkij byl tehdy opravdu a naplno součástí stalinistické hierarchie. Po Stalinově triumfální vyjížďce parníkem po dokončeném kanále, která se konala v srpnu 1933, vedl Gorkij podobnou výpravu sto dvaceti sovětských spisovatelů. Spisovatelé byli (nebo to aspoň tvrdili) touto cestou tak vzrušení, že sotva udrželi poznámkové bloky: prsty se jim „chvěly vzrušením“. Ti, kteří se pak rozhodli napsat o budování kanálu knihu, dostali spoustu povzbudivých materiálů a také „velkolepý studený pult v satorii“, velkém leningradském hotelu z carské éry, kde oslavili svou účast na projektu. I podle nízkých měřítek socialistického realismu je kniha, která z jejich snažení vzešla - Kanal imeni Stalina (Stalinuv kanál) - mimořádným svědectvím zkorumpovanosti spisovatelů a intelektuálů v totalitárních společnostech. Stejně jako Gorkého výlet na Solovecké ostrovy Kanal imeni Stalina ospravedlňuje neospravedlnitelné a snaží se nejen dokumentovat duchovní přeměnu vězňů v zářivé příklady Homo sovieticus, ale také vytvořit nový typ literatury..."

O Gorkého popisu Solověckých táborů Lýdia Říhová ve studii "Odvrácená tvář sovětské reality" (Bulletin ČAR, 2002, číslo 16)
"...Dalším kontroverzním spisovatelem, o němž jsme se již zmínili, Maximem Gorkým, se podrobně zabývá M. Heller, který přináší mnoho podstatných informací o vývoji této významné osobnosti sovětské literatury. (Geller, M., Koncentracionnyj mir i sovetskaja litěratura, Overseas Publications, London 1974). Již mnoho let před revolucí podporoval M. Gorkij bolševizmus a udržoval přátelské vztahy s jeho vůdčími osobnostmi včetně Lenina. Přesto byl Gorkij přesvědčen, že ruský národ není na radikální revoluční změny dostatečně připraven a obával se, že lid by ve své spontánní nenávisti mohl zničit všechny výdobytky civilizace, o které se v Rusku tolik zasloužila neveliká vrstva inteligence (Gorkij uvádí, že v celé zemi bylo jenom cca 9000 představitelů inteligence, Ibb, s. 86). O osud ruské inteligence se Gorkij intenzivně zajímal a byl toho mínění, že bez ní Sovětský svaz nemůže existovat. Nejvíce se obával toho, že by se vláda v zemi mohla ocitnout v rukou nevzdělaných rolníků. Revoluce roku 1917 ho pobouřila a ve svých publicistických statích ji tvrdě kritizoval. Vyčítal sovětské vládě také cenzuru tisku a potlačování svobody slova.
Gorkij si velmi vážil lidí, kteří uměli pracovat a byl přesvědčen, že ruský národ nemá pozitivní vztah k práci. V průběhu dvacátých let přichází překvapivě k závěru, že ruští lidé začínají pracovat - oceňuje převýchovnou roli práce a při svých cestách do vlasti navštěvuje hlavně dětské pracovní kolonie. Převýchova mladistvých, bývalých „bezprizorniků“, zajímá Gorkého také na Solovkách, kam přijíždí 20. června 1929 (Příjezd Gorkého na Solovky zmiňuje také G. Andrejev ve své povídce Soloveckije ostrova (In: Grani, No. 8, 1950), který byl v r. 1929 na Solovkách vězněn a pracoval v administrativě lágru). Později vyjádřil Gorkij své dojmy z této cesty, včetně svých názorů na skutečnost existence sovětských lágrů, ve své črtě „Solovky“, která předkládá čtenáři nerealistický a lživý obraz soloveckého lágru. Gorkij byl ateista a mniši, kteří v počtu asi padesáti zůstali na ostrově v době transformace soloveckého kláštera na koncentrační tábor, jsou pro něj reliktem zaostalé monarchie (Zcela jinak vnímá tuto skutečnost B. Širjajev ve své knize Něugasimaja lampada (izd. im. Čechova, New York, 1954). Gorkého rovněž nezajímali vězňové zatčení z politických důvodů. Ve svých „Solovkách“ se o nich vyjadřuje nelichotivě, již zcela v duchu „proletářské“ terminologie. Nazývá je teroristy, špióny a škůdci. Zločince považuje za zdegenerované. Gorkého „Solovky“ jsou oslavou převýchovy prací a de facto proklamují v duchu Dzeržinského novou sovětskou ideologii, podle které je zloděj napravitelný, avšak špión (tj. politický vězeň) nenapravitelný nepřítel národa.
Z uvedeného vyplývá, že pro Gorkého byly Solovky, a postupně i další lágry vznikající v zemi (některé nesly jeho jméno) nevyhnutelnou podmínkou převýchovy lidí a zavedení pracovního režimu v komunistickém Rusku. Pro Hellera je poměrně závažné, že i když Gorkij, jak vyplývá z jeho črty, zahlédl mnohé negativní stránky lágrového života a dobře registroval některé podstatné skutečnosti o rudém teroru, přesto se o nich v této své koncentráčnické studii vůbec nezmínil..."