Moderní-Dějiny.cz

Studenti obnovují paměť kraje pomocí svědectví z databáze USC SF - část druhá

Publikováno: 25.1.2015, Aktualizováno: 25.1.2015 23:41

Dokonce i se španělskými, německými, anglickými a samozřejmě také i s českými nahrávkami pracovali studenti dějepisného semináře, aby mapovali 22 osudů a životních příběhů lidí původem z Moravskoslezského kraje. Pamětníci vzpomínají nejen na události II. světové války, ale také na dobu před a po válce. Dnes jejich příběhy doma téměř nikdo nezná, hlavně proto, že řada z nich odešla do zámoří, další se přestěhovali jinam, nebo již nežijí. Aby tyto příběhy nezapadly, rozhodli se studenti, že se je pokusí rekonstruovat z digitalizovaných interview.

Studenti obnovují paměť kraje pomocí svědectví z databáze USC SF - část druhá

Projekt, který pátrá po historii Moravskoslezského kraje, se mohl uskutečnit jedině díky tomu, že Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě se stalo pilotní školou University of Southern California Shoah Foundation a získalo tak exkluzivní přístup do databáze svědectví pamětníků.

VHA online je rozsáhlá databáze obsahující tisíce rozhovorů s pamětníky z celého světa ve všech možných jazycích. V České republice dostupná od roku 2010 díky existenci Centra vizuální historie Malach při Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Každý student si ke zpracování vybral interview podle svého vlastního výběru, například podle toho, kde přesně bydlí.

Klíčový je pro práci s archivem už jen samotný výběr rozhovoru, který je na stránce přístupný buď online, nebo na objednávku. Pamětníci se dají dohledat snadno, jen podle jména, nebo místopisného názvu, pravdou ale je, že program vyhledává každý rozhovor, který se o klíčovém slovu (místě) byť jen krátce zmiňuje. Proto je výběr vhodného pamětníka mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Stránka však přehledně informuje o segmentech, v nichž bylo klíčové slovo použito. Tak snadno v metadatech dohledáme, zda je pamětník s místem spjat nebo ho pouze krátce připomíná, což značně usnadňuje zpracovávání informací o našem regionu.

Se samotnými rozhovory se studentům pracovalo dobře. Mírné komplikace způsobovala především jazyková bariéra u cizojazyčných interview, ale také špatná artikulace pamětníků, která zapříčinila problémy, například u německé pamětnice Helene Kessler. Kuriózní bylo i interview, ve kterém pamětnice volně přecházela z angličtiny do němčiny a hebrejštiny. Nakonec ale všichni studenti úspěšně došli k výsledku. Informace byly shrnuty do krátkých životopisů, které jsou k dispozici níže.

Kromě dat a informací o životě za války se studentům podařilo zjistit i několik poznatků o našem kraji před, během i po válce a to jak přímo z Ostravy, Nového Jičína, Karviné, Střítěže, Příbora, Frýdku-Místku nebo Bohumína a dalších míst.

Autor článku: Aneta Salvetová - studentka Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě

Na projektu se podíleli studenti dějepisného semináře ve školním roce 1014/2015: Tereza Plačková, Eliška Sedláková, Kristýna Jeziorská, Adéla Blažková, Daniel Janoško, Dominik Fleischer, Tereza Hoňková, Jonáš Klos, Aneta Salvetová, Filip Vodvářka, Veronika Černecká, Karolína Lachová, Tereza Matulová, Jakub Gelnar, Lucie Turzová, Lucie Volochová, Barbora Honusová, Kristýna Pokorná, Martin Rypka, David Šařec, Lucie Podhorná, Michal Vítek, Sabina Vandrolová, František Typovský, Karolína Samková, Eliška Osmančíková, Libor Čmucha, Kristýna Fojtíková a Jan Suchánek.

Zpracovaná interview: Část 2.
Část první naleznete ZDE


 
NINA HORTON
Nina Horton se narodila 28. ledna 1915 v Československu ve Svinově jako Anna. Žila v domě na okraji této vesnice, v blízkosti železnice. Byla druhorozená ze tří sester. Celá její rodina byli židé a všichni byli hudebně založeni. Sdružovali tzv. židovskou komunitu, což bylo asi 15 rodin, v čele komunity stál její otec, který vybudoval továrnu a byl známým a váženým pánem. Nina Horton chodila do školy v blízkém okolí, později však přestoupila do židovské školy v Moravské Ostravě. Po základní škole vystudovala německé gymnázium a po té na dva roky studovala na odborné škole. V roce 1934, v devatenácti letech, odjela do Vídně, kde chvíli pracovala ve zdravotnictví. Po několika měsících se vrátila znovu do Svinova, kde měla krejčovský salon. Posléze se odstěhovala do Opavy za svojí sestrou, se kterou se zanedlouho odstěhovala do Šumperku. V letech 1937-38 žila sama v Olomouci, po obsazení Sudet Hitlerem se rodiče přestěhovali za Ninou. 1. května 1939, ve 24 letech, odlétá Nina do Anglie a přijíždí do Boltonu v Anglii. Pracuje zde jako pomocnice v domácnosti. Za svůj pobyt v Anglii vystřídala třikrát zaměstnání, načež se odstěhovala do Winslow. V roce 1942 byla přijata do „WAWES“, armády, která byla složená z žen. Pracovala zde jako dobrovolnická záchranná služba, řídila zde nákladní automobil. Posléze si všimli její jazykové zdatnosti, proto se stala překladatelkou. Na konci II. sv války se vrátila do Československa, kde strávila něco přes týden, hledala svoji rodinu, nakonec našla pouze svého bratrance, který přežil. Vrátila se i do Svinova, aby uctila památku své matky. Za nějaký čas se vrátila do Londýna. V roce 1947 odplouvá, po tom co se nechá přemluvit přáteli, do Austrálie do Sydney. Pracovala zde v nemocnici s bandážemi pro pacienty. Později pracovala i v Meltonu. 9. února 1950 se v Sydney vdala. Narodili se jí syn a dcera. Ta však trpěla strašlivými alergiemi, proto se přestěhovali do Canberry. Od sedmdesátých let se angažuje v ženské nadaci a v současnosti pomáhá v galerii a působí v dětské zdravotnické nadaci. Má čtyři vnuky. Rozhovor byl natočen v angličtině.
Zpracoval: Martin Rypka

REGINA FROŇKOVÁ
Regina Froňková se narodila 30. prosince 1922 Leovi a Růženě Langfelderovím v Ostravě. Rodiče vlastnili obchod na ulici Nádražní 123 v Ostravě, kde i bydleli. Dům patřil praotci a bydlely tam s nimi i dvě sestry z matčiny strany. Navštěvovala českou obecnou školu. Střední škola pro ženská povolání bylo místo, kde se poprvé setkala s antisemitismem. Ze školy byla pro svůj původ vyloučena. Právě v této době začala Ostravu vnímat jako velmi fašistické město. V roce 1938 se začala angažovat v Židovské organizaci mládeže, což se stalo jejím jediným útočištěm, kde společně s jejími přáteli prožívali odpor k fašismu. V říjnu 1939 byl její otec převezen do polského Niska. I přesto, že tábor byl v roce 1940 zrušen, se svým otcem se rodina už nikdy neshledala. O pár měsíců později dostala celá rodina povolávací lístek a byla nucena transportem odcestovat do Terezína. Regina se v Terezíně angažovala jako vychovatelka a ošetřovatelka malých židovských dětí, ale život jí zachránilo zřejmě to, že pracovala v zemědělství. Za to bratr a matka byli v roce 1943 poslání transportem do Osvětimi, kde byli usmrceni plynem. Avšak nebyl to transport jako každý jiný, ale známý transport, který zpíval „ Kde domov můj“ při pochodu do plynu. Regina v zemědělství pracovala se svou kamarádkou Lízou Kusou a byly i v Terezíně ve straně, kde psaly tajně zprávy co se děje na frontách. Informace získávaly od vojáka SS, který jim nosil za dobře odvedenou práci buchtu zabalenou v novinách. Po osvobození se dostala do Prahy. V Praze už zůstala, vdala se a měla dvě děti, jednu dceru a jednoho syna. Do rodné Ostravy se vrátila po válce jednou, ale žádné příbuzné nenalezla. Rozhovor byl natočen 26. ledna1996 v Praze v České republice v jazyku českém.
Zpracovali: Jakub Gelnar, Tereza Hoňková

ZUZANA SKÁCELOVÁ
Zuzana Skácelová, rozená Alexanderová, se narodila dne 4. srpna 1933 v Ostravě-Vítkovicích, v Československu. Paní Skácelová je židovského původu a její rodiče pocházeli z Polska. Tatínek pocházel ze Sosnowce a byl vyučený elektrikář a brašnář. Její rodiče se ale v dětském věku přestěhovali se svými rodinami do Ostravy a žili tam až do války. Díky polskému původu měli později problémy se získáním československého občanství a právě proto byli později pronásledováni a stíháni. V roce 1939 nutily úřady Zuzanina otce Josefa, aby se vrátil zpět do Polska. Ten ale neuposlechl, byl zatčen a vězněn v Praze. Zuzana se tedy společně s matkou a její mladší sestrou Věrou, které byl tehdy pouhý rok, vydala do Prahy, aby byla otci co nejvíc na blízku. Rok přebývali na pražském Karlíně. V roce 1940 se Zuzanina rodina ocitla v internačním (pracovním) táboře ve slovenských Vyhních. Zuzaně bylo tehdy 7 let a její sestře Věře 2 roky. Tábor byl veden představitelem Hlinkovy gardy. V táboře však byla uvězněna i Zuzanina teta Berta, strýc Artur a jejich dcera Rút. S vězni zacházeli velmi zle. Tábor byl rozdělen na 3 velké budovy, nebyl oplocen, ale pohyb mimo prostory tohoto tábora byl zcela zakázán. Zuzanina rodina zde pobývala 4 roky. V roce 1942, kdy proběhl 1. transport do Osvětimi, byli strýc, teta i Zuzanina sestřenice posláni do plynových komor. 1. září 1944 po vypuknutí Slovenského Národního povstání, přišli partizán - tábor byl zrušen a vězni propuštěni.
Po osvobození Zuzanina rodina utíkala před příchodem Němců a ukrývala se. Nějaký čas pobývali v obci Vyhne v neznámé rodině, vlakem cestovali do okresu na jihu Slovenska, až se nakonec usídlili ve vesnici Drahová. Věděli totiž, že na tomto území se pohybuje množství partyzánů a němečtí vojáci sem nevkročí.
Zhruba 10 dnů rodina pobývala u vesničanů Ďulovcových. Ti jim pomohli si postavit provizorní bunkr na svahu v lesích. Zuzanina rodina se do bunkru přestěhovala a žili zde sedm týdnů od ledna do února. Maminka a Zuzana se živily pletením svetrů a tatínek chodil obstarávat potravu a vařil. Když byla vesnice Drahová osvobozena Rumuny, Zuzanina rodina se začala postupně vracet zpátky. 14 dní bydleli u rodiny Katrňákovy (Zuzaně bylo tehdy 12let). Poté se vrátili přes Bratislavu zpátky do Ostravy, kde jim byl přidělen byt na Českobratrské ulici. Maminka i tatínek začali pracovat ve Vítkovických železárnách. Zuzana se po nedokončených studiích na gymnáziu dostala do Švýcarska, (rok 1945 - Bernské Alpy). Poté se vrátila zpátky do sekundy a v roce 1953 úspěšně odmaturovala na pedagogickém gymnáziu. V roce 1958 Zuzana úspěšně složila promoce na vysoké škole v Praze. Za studií na vysoké škole si vzala svého manžela, odstěhovala se k němu do Havířova a měla dva syny-staršího a mladšího. Rozhovor byl natočen 9. listopadu 1996 v Havířově v jazyce českém.
Zpracovala: Karolína Samková

LOTTE ROUBICEK
Paní Lotte Roubicek se narodila v Ostravě 18. května 1915 s příjmením Schlachtet. Dětství prožila ve velkém bytě na Žerotínově ulici v Moravské Ostravě. Paní Roubicek měla čtyři bratry a byla v rodině nejmladší. Její otec se narodil v Polském městě Bochnia. Do Československa se s rodinou přestěhoval, když mu bylo přibližně pět let. V 1. světové válce sloužil od roku 1915 až do samotného konce války. Otec paní Roubicek byl velice nábožensky založený – byl ortodoxní žid a každý Sabat chodil do synagogy. Synagogu navštěvoval beze zbytku rodiny. Společně, celá rodina, navštěvovali synagogu pouze o židovských svátcích. Její matka, Beata, se jako Lottin otec narodila v Polské Bochnii. Se svou rodinou měla dobrý vztah. Byla jediná dívka z pěti dětí a navíc byla nejmladším členem rodiny, tudíž se všechno, jak sama v rozhovoru řekla, točilo kolem ní. Paní Lotte navštěvovala německé soukromé školy v Ostravě. Nejprve základní školu, potom šest let „Realgymnasium“ a nakonec tři roky „Finishing school“ (škola, zejména pro ženy, která se zaměřuje na výuku sociálních „dovedností“ a kulturních „norem“, aby studenty připravila na vstup do dospělé společnosti).  Během studia na gymnáziu měla paní Lotte pouze židovské kamarády, ale později, při studiu „Finishing school“, si našla i německé kamarády. Paní Roubicek trávila volný čas s kamarády návštěvami divadel, výstav, plesů (kterých se vždy účastnili i rodiče dívek, jak bylo tehdy zvykem) a také společným studiem. Bratři paní Lotte se chtěli odstěhovat pryč z Československa, převážně do USA nebo VB, ale jejich otec řekl, že se jim nemůže nic stát, že jsou v Československu v bezpečí, a proto také nikdo z jejich rodiny nikam neodešel. Po ukončení studia se paní Lotte zasnoubila s Ottou Melcerem, jehož otec vlastnil zlatnictví, ve kterém byl Otta zaměstnán, a v roce 1936 se za něj provdala. Jejich svatba nebyla velká, protože se od židů žijících v Německu doslechli o činech A. Hitlera a nechtěli, aby se o jejich svatbě moc vědělo. Spolu s manželem bydlela v bytě v centru Ostravy. V roce 1939 se jim narodilo první dítě -  Doris Rút. V té době už v Ostravě byli nacisté, kteří několikrát prohledávali byt rodiny paní Lotte. Ti, kteří v době prohlídek byli doma, museli stát v kuchyni čelem ke zdi, dokud nacisté neodešli. Od roku 1940 byli židé označeni židovskými hvězdami. Po příchodu německých vojsk do Ostravy bylo ze začátku vše v normálu, ale později začali Němci omezovat práva židů (nemohli si vybírat peníze z bank, nemohli pracovat, označení hvězdou nemohli chodit do určitých obchodů, zavřeli nebo dokonce spálili synagogy). Z důvodu domovních prohlídek a omezování osobních práv se v roce 1940 odstěhovala s rodinou do Prahy. Doufali, že v Praze s nimi budou zacházet lépe. V Ostravě nechali zlatnictví s veškerým zbožím. Ani s židy v Praze nebylo bohužel zacházeno dobře. Židé označení hvězdou neměli šanci najít si práci, proto ze začátku rozprodávali majetek a později paní Lotte vyráběla hračky a prodávala je německým obchodům, což sice nebylo povolené, ale v té době neměli jinou možnost, jak získat peníze na obživu. Během života v Praze upustili od slavení židovských svátků, protože na sebe nechtěli upozornit. Židé s Čechy vycházeli vesměs dobře. Češi se jim snažili pomáhat, jak to šlo (samozřejmě ne úplně všichni, ale většinou tomu tak bylo). Rodiče paní Lotte byli transportováni již v roce 1941. V roce 1942 byli odvedeni její bratři. V únoru nebo březnu roku 1943 byla paní Lotte s manželem a dcerou Doris transportována do Terezína. Když dojeli do Terezína, její rodiče už tam nebyli (byli posláni do Treblinky), ale dva z jejich bratrů v Terezíně pořád byli. Později byli převezeni transportem „svobodných mužů“ do Osvětimi. V Terezíně byla paní Lotte „ubytována“ v místnosti se svou dcerou a s ostatními matkami s dětmi (dohromady jich v místnosti bylo asi 12). V této místnosti měly k dispozici dřez a sporák, který ale skoro vůbec nepoužívaly, protože neměly z čeho vařit. V té době dostala Doris Rút vyrážku, kvůli špatným hygienickým podmínkám. Její manžel byl umístěn do kasáren a pracoval na stavbě železnice. Po práci mohl trávit čas se svou manželkou a dítětem, ale jenom do setmění. 10. listopadu 1943 byl manžel Lotte odveden gestapem z Terezína, protože chtěl, aby jeden ze strážců poslal jeho dopis do Prahy a byli při tom chyceni. Od té doby už se s manželem nikdy neviděla. V roce 1944 byla s dcerou odvedena na transport neznámo kam, ze kterého je ale dostal jeden kamarád, a tak zůstaly v Terezíně. Její dcera byla ale nemocná, a proto ji musela paní Lotte dát do „baráku pro nemocné“, kde Doris Rút zemřela. Po několika týdnech byla paní Roubicek opět odvedena na transport, tentokrát do Březinky. Tento transport trval několik dní, vlak byl přeplněný, židé nedostali žádné jídlo, ani nic k pití. Ve vlaku zemřelo mnoho lidí. Do Březinky přijeli večer. Paní Lotte vzpomíná, že když přijeli, byl tam strašný hluk a museli nechat všechny své věci ve vlaku. Venku se museli postavit do řady a němečtí strážníci rozhodovali, kdo v Březince zůstane a kdo ne. Druhý den v Březince je vzali do sprch, kde se mohli umýt, poté jim byly rozděleny práce. Paní Lotte pracovala jako „kadeřnice“ – musela stříhat vlasy ženám. Paní Lotte tuto práci nikdy předtím nedělala. Každý den museli vězni vstávat mezi pátou a šestou hodinou ranní, museli se seřadit před „domy“ a čekali, dokud je vojáci nespočítali. Pokud se stalo, že nějaký žid utekl, museli ostatní čekat venku v jakýchkoliv podmínkách až do té doby, než ho vojáci našli. Paní Lotte si vybavuje zápach spálených vlasů a zubů, který se linul z Osvětimi až do Březinky. Po několika měsících v Březince přesunuli paní Lotte do Osvětimi. Paní Lotte tento tábor popisuje jako nejhorší, ve kterém byla. V Osvětimi potkala kamarádku z dětství, která jí řekla, aby se snažila dostat na transport do jiného koncentračního tábora, protože v Osvětimi všichni umírali. Paní Roubicek se společně s jednou svou kamarádkou dostala na transport do německého Christianstadtu. V Christianstadtu musela pracovat ve skupině s ostatními ženami. Prvně pracovaly v lese, poté musela paní Lotte štípat dříví, nakonec pracovala v kanceláři, protože rozuměla polsky, česky a německy. V Christianstadtu zůstala až do konce války. Z Christianstadtu na začátku roku 1945 všechny ženy transportovali na nádraží, na kterém je už nikdo nehlídal. Odtud šla paní Lotte společně s dalšími třemi ženami od vesnice k vesnici, až došly do Reichenbergu (Liberce), kde měla paní Roubicek kamarádku, která je u sebe ubytovala. Tato žena je u sebe nemohla nechat dlouho, a proto je odvedla do hor, kde je nechala samotné. Bylo to na začátku roku, a proto bylo všude sněhu až po kolena. Paní Lotte a její kamarádky si musely dávat pozor na vojáky se psy, aby je nenašli a nezabili. Z hor došly do Prahy, která byla pořád okupovaná Němci. V Praze je u sebe nikdo nechtěl ubytovat kvůli přítomnosti Němců. Nakonec je u sebe nechal kamarád bratra paní Lotte, kde zůstaly až do konce války. Paní Lotte Roubicek už nikoho ze své rodiny nikdy neviděla. Po skončení války zůstala paní Lotte v Praze, kde si v roce 1947 vzala svého druhého manžela Ottu Roubicka, kterého potkala v Terezíně. V roce 1948 se jim narodila dvojčata, jedno z dětí ale zemřelo. Půl roku po porodu se odstěhovali do Paříže, kde zůstali devět měsíců a z Paříže se odstěhovali do Austrálie. Rozhovor s paní Lotte Roubicek vznikl 27. března 1997 v Australském Melbourne. Rozhovor probíhal v angličtině.
Zpracovala: Lucie Turzová

KATHERINE KRAL
MUDr. Katherine (dříve Këthi) za svobodna Neumark, v době rozhovoru Kral, se narodila 15. prosince 1909 v Moravké Ostravě MUDr. Karlu Neumarkovi .Její otec se narodil a studoval ve Vídni, zde se stal členem studentské sionistické organizace, později byl proti organizované církvi. Matka, Valerie rozená Thieberger. se narodila v Ostravě. Němčina byla rodným jazykem Katherine, právě proto v něm také studovala, nejprve obecnou školu. Poté pokračovala na humanitně zaměřeném gymnáziu. Katherine měla starší sestru Hertu, která byla vdaná, avšak ne za žida. Hertin otec svatbu povolil pouze pod podmínkou, že Hertin syn bude registrován jako žid. – Tomy spolu se svými rodiči zemřel v roce 1942 v Osvětimi. Hertin manžel měl dvě sestry, které byly provdány za nacisty. Bratr Katherine Franz Neumark (později Dr. Schloumo) se stal inženýrem, musel vstoupit do československé armády – byl u elitního oddílu vojáků. Když přišel Hitler, jejích otec byl ihned uvězněn jako jeden z prominentních židů ve městě. V této době plánovala jejich matka útěk svého syna, přes hranice. Poprvé byl chycen německou policií a musel se vrátit. Druhý útěk, který se uskutečnil těsně před začátkem války, byl úspěšný. Utekl do Polska a odtud do Palestiny. Když začala válka, odešel do anglické armády. Jako studentka byla MUDr. Kral členkou studentské židovské sionistické organizace. V roce 1935 se MUDr. Kral vdala za MUDr. Adalberta Krale, ale její život se v prvních letech manželství moc nezměnil. Emigrovat do Palestiny mohli jen někteří (vybraní) židé. MUDr. Kral se snažila o to samé, ale nedostala povolení. Strýc pamětnice, který i se svou rodinou žil v Ostravě po zásahu gestapa dostal jedno z mála povolení a opustil republiku – utekl do Lvova, ten však později také zabrán Němci- strýc válku nepřežil, jeho žena a děti byly deportovány do Terezína, a poté do Osvětimi, kde všichni zemřeli. Pamětnice se zmiňuje o systému zákazů, který předcházel deportacím. Každý den přišel další a další zákaz. MUDr. Kral byla spolu s manželem transportovaná do Terezína v prosinci 1942, její manžel měl být posledním transportem deportován dále do Osvětimi, MUDr. Kral neměla být transportována, ale chtěla jet s manželem… Nicméně jejího muže z transportu vyřadili, a tak nejela ani ona. MUDr. Kral pracovala v Terezíně jako lékařka (oftalmoložka) – díky známosti s jedním z hlavních doktorů MUDr. Steinem, který zde také pracoval. V Terezíně MUDr. Kral také hrávala na violu. Před osvobozením zachránil její manžel před zničením lékařské záznamy, ty později publikoval a díky tomu se pak oba po osvobození dostali do Kanady. Těsně po svém osvobození (v září 1945 jako poslední spolu s ostatními doktory) odešli do Prahy. Její manžel se zde stal ředitelem sanatoria. MUDr. Kral pracovala v oboru sociálního pojištění. Jejich situace však byla stále vážná, k moc se totiž dostali komunisté. Díky kanadskému vojákovi získali víza – museli nejprve přes Plzeň ilegálně odcestovat do Paříže, protože nemohli žádat o víza v Praze. Její manžel pracoval jako doktor hned po příjezdu do Montrealu, MUDr. Kral si však ještě musela udělat zkoušky, poté pracovala jako oftalmoložka. Nicméně pak se oba odstěhovali do Ontaria a pokračovali ve své práci. Po nějaké době odjeli do Izraele, kde její manžel zemřel. MUDr. Kral se vrátila zpět do Kanady. Rozhovor byl natočen 9. ledna 1997 v  Montrealu v Kanadě, v anglickém jazyce.
Zpracovala: Sabina Vandrolová

HERTA SEVEROVÁ
Herta Severová se narodila 3. září 1914 ve Vídni. S rodiči se přestěhovala nejdřív do Lipníku nad Bečvou a poté do Ostravy Vítkovic, kde její otec získal práci ve Vítkovických železárnách. Měla dva mladší bratry. Byli židé, ale ne ortodoxní. V Ostravě navštěvovala kurz těsnopisu a psaní na psacím stroji. V roce 1938 byla ve Vídni u svého strýce a tety, viděla nástup Hitlera a SS v Rakousku. Její teta a strýc chtěli odjet do Ameriky, ale po odjezdu Herty strýce poslali do Dachau. Jenom teta mohla odjet do Ameriky. Po vstupu Hitlera do ČSR byl její otec a mladší bratr poslán do Niska, už o jejich osudu nikdy neslyšela. Ze strachu z transportu se s matkou a nejmladším bratrem odstěhovali do Lipníka nad Bečvou. Později odešla do Prahy, protože v Lipníku nebylo moc možností k práci. Poté odvezena do Terezína v květnu 1942. Byla zde do května 1945. Jelikož uměla psát na psacím stroji a ovládala těsnopis, byla zaměstnána v evidenci. Díky tomu věděla, že v táboře je její matka. Mohla chránit jednu osobu (protože pracovala v evidenci) a zachránila tak svou matku před transportem do Osvětimi. Svého manžela poznala v Terezíně a setkala se s ním znova až po válce. V květnu 1945 osvobozena Rudou armádou. Z Terezína odešla 7. nebo 8. května. Herta se vrátila do Prahy a matka do Lipníku nad Bečvou. V Praze našla pracovní místo ve statistice. Poté se z toho stalo ministerstvo průmyslu. V roce 1953 propuštěna, protože její teta žila v Americe. Přijata bylav Pražských teplárnách. Rozhovor byl natočen 12. června 1996 v Praze v České republice, v českém jazyce.
Zpracovala: Lucie Volochová

WALTER BEER
Walter Beer se narodil 4. května 1922 jako druhý syn do židovské rodiny Hugovi Beerovi a Henrietě Beerové v Ostravě – Vítkovicích. Jeho hebrejské jméno bylo Joel. Své dětství prožíval s bratrem Janem, rodiči a prarodiči ve velkém rodinném domě, který postavil jeho dědeček. Walter nemohl dokončit své středoškolské vzdělání z důvodů rasových zákonů, které znemožňovaly studovat židovským dětem na školách. Jeho otec ho následně zasvětil do tajů obchodování a dopomohl mu k úspěšnému získání výučního listu. To, že se stal vyučeným elektrikářem, mu poté ve válce nejspíš zachránilo život. Po okupaci v roce 1941, se jeho bratr Jan rozhodl odcestovat do Anglie, kde se při vypuknutí druhé světové války stal pilotem RAF. V roce 1939, kdy Německo napadlo Polsko a tím začala válka, byl Walter odeslán vybudovat první koncentrační tábor, který se nacházel v „zemi nikoho“ ve východním Polsku na řece San. Tábor nikdy nebyl dokončen, a tudíž byl Walter odeslán zpátky do Ostravy. Brzy po návratu domů jeho matka zemřela na rakovinu. Nedlouho poté byli všichni židé odeslání do Terezína, zde byli shromážděni židé z Německa, Rakouska a Československa. Walter a jeho otec v Terezíně pobývali do doby, než byl jeho otec vybrán do transportu do Osvětimi a Walter se dobrovolně přihlásil, že ho bude doprovázet. V roce 1944, kdy dorazili do Osvětimi, byli rozděleni. Walter měl to štěstí, že díky své kvalifikaci byl po pár týdnech odeslán do pracovního tábora v Německu. Jeho otec byl převezen z Osvětimi do dalšího tábora v Bergen-Belsenu, kde zemřel dva měsíce před koncem války. Walter dorazil do pracovního tábora v Dachau, kde pracoval v továrně na výrobu munice. Když se válka chýlila ke konci, Němci poslali vězně na tzv. „pochod smrti“, kdy pochodovali po hranicích Německa a Československa. Jednoho dne, když přespávali v polích, se probudili a zjistili, že Němci jsou pryč. Walter a jeho kamarád se vydali do nedaleké vesnice, kde přenocovali u sedláka ve stodole. Ráno, když se vrátili k poli, kde nocovali ostatní Židé, zjistili, že jsou všichni postřílení. Po cestě zpátky našli u krajnice krvácejícího německého vojáka, ten je požádal o revolver, kterým se následně zastřelil. Poté se s kamarádem rozhodli, že se musejí vrátit zpátky domů. Vydali se na kole přes hranice do Československa, kde narazili na železniční koleje a vlak, který je odvezl do Prahy. Po válce se Walter vrátil do Ostravy, kde se snažil zkontaktovat svého bratra v Anglii. Setkali se v Praze a rozhodli se odcestovat do USA, kde žije Walter dodnes. Rozhovor byl natočen 4. ledna 1996 v Atlantě, Georgii v anglickém jazyce.
Zpracoval: Jan Suchánek

BERTA WEILOVÁ
Paní Berta se narodila 28. března 1913 v Pogvizově (Polsko). Když byla ještě malá, přestěhovali se do Bohumína. Její otec vlastnil hospodu a matka mu pomáhala. Jako malá chodila do kláštera, do měšťanky a později se vyučila prodavačkou. Po vyučení pracovala v Bohumíně a Ostravě, kde se seznámila se svým mužem, se kterým se v roce 1934 přestěhovala do Prahy. V roce 1939 již nosila židovskou hvězdu a jako židovka nemohla na všechny místa, do všech obchodů. V roce 1939 porodila prvního syna, o tři roky později byla i s dítětem a manželem deportována do Terezína. V táboře dítě podlehlo zánětu mozkových blan a zemřelo. V Terezíně pracovala, třídila zabavené věci. S manželem se dále stýkali, chodili na fotbal a na procházky. Český četník si k ní chtěl schovat album se známkami, ale při předávání je viděl německý četník a za to byla paní Berta poslána do vězení a posléze do Osvětimi. Celkově v táboře v Terezíně strávila rok a půl. V této době byla podruhé v jiném stavu. Do Osvětimi jeli den a noc, jídlo ani vodu a lidé umírali. Po příjezdu museli vše odevzdat, každý den stáli v apelplatzu, ale s manželem se mohli nadále stýkat. Poté ji vybrali jako pracovnici do Hamburku, kde poznala svou kamarádku Rudku, která byla také v jiném stavu. Obě je převezli do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud je ale hned převáželi zpět do Osvětimi. Nevěděli co s nimi, tak je poslali do nemocnice. Kde paní Weilová i její přítelkyně v bývalých koňských stájích porodily děti. Doktorka jim přinesla morfium a obě své děti usmrtily. Na jaře roku 1944 odjížděli pryč do pracovního tábora do Lipska. Lipsko v té době bylo bombardováno, Rusko mělo bílé bomby a Amerika barevné. Po třech a půl letech spala paní Berta v posteli ve stodole. Poté přišlo osvobození a konec války. Autobusy z Československa je odvezly do Prahy. Po návratu se paní Weilová sešla s lidmi, kteří také byli v koncentračním táboře, dozvěděla se, že její manžel byl zastřelen při útěku. Vrátila se zpět do svého bytu a snažila se vrátit do normálního života. Seznámila se se svým druhým mužem, v roce 1946 porodila dceru, potom další dvě děti, jedno z nich však zemřelo. Poté začala znovu pracovat v Tesle (výrobce televizorů). V roce 1964 se podruhé vdala. Rozhovor byl pořízen roku 1996 v bytě paní Weilové v Praze.
Zpracovala: Kristýna Pokorná



Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.6.

Studenti opět obnovují paměť kraje

Také i letos, stejně jako v předchozích letech, se studenti Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě–Porubě...
2.8.

Ochota vzpomínat na šoa

Zamyšlení nad vybraným aspektem historické paměti přeživších, kteří poskytli pro archiv USC SFI rozhovor v čes...
28.5.

Dva nové příspěvky na IWalks věnované Brnu

Na českém portálu USC Shoah Foundation jsou k dispozici dva nové materiály IWalks věnované brněnským lokalitám...
9.3.

Nový příspěvek na IWalks věnovaný Královským Vinohradům

Na českém portálu USC Shoah Foundation je k dispozici nový materiál IWalks věnovaný Královským Vinohradům. IWa...
25.1.

Studenti obnovují paměť kraje pomocí svědectví z databáze USC SF - část první

Dokonce i se španělskými, německými, anglickými a samozřejmě také i s českými nahrávkami pracovali studenti dě...
4.6.

Objevení karvinského tábora nucených prací pro židy

Díky rozhovorům s pamětníky z databáze USC Shoah Foundation se podařilo zrekonstruovat jednu z neznámých kapit...

_Prameny

Československo 1918 – poslední pogrom – osudové osmičky

Aktualizováno: 11.7.2018 13:59 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Československo 1918 – poslední pogrom – osudové osmičky

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se věnuje poslednímu pogromu v českých zemích, který proběhl v Holešově na začátku prosince roku 1918.

_Metodika

Dramatický týden - srpnová okupace v dobovém tisku

Aktualizováno: 21.8.2018 07:27 | Rubrika: Československo v době normalizace
Dramatický týden - srpnová okupace v dobovém tisku

Příprava na vyučovací hodinu věnovanou okupaci 21. srpna 1968. V příloze najdete naskenované strany dobových novin z 21.- 29. srpna 1968 ve formátu A3. S pomocí připravených otázek učitel se svými žáky rekonstruuje a interpretuje ...

_Dějiny v médiích

Speciál Aktuálně.cz: Konec všech iluzí. Okupace očima pamětníků.

Aktualizováno: 26.8.2018 19:49 | Rubrika: Speciály
Speciál Aktuálně.cz: Konec všech iluzí. Okupace očima pamětníků.

Upozorňujeme učitele a žáky na speciál, který zpravodajský server Aktuálně.cz připravil pro své čtenáře. Nabízí mnoho cenných svědectví výrazných českých osobností a doprovodných materiálů vhodných do výuky (Události 1968, Invaze ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2018 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT