Moderní-Dějiny.cz

Středoevropská Rwanda a Češi

Publikováno: 18.7.2013, Aktualizováno: 28.11.2013 11:57

Poláci si letos 11. července oficiálně připomínají sedmdesáté výročí volyňského masakru. K této události se vyjádřil parlament, v řadě měst pořádá místní samospráva odborné konference a slavnostní připomínky. Na tom by nemělo být nic divného, pokud si uvědomíme, že v roce 1943 došlo na Volyni k jednomu z největších masových exterminací civilního obyvatelstva během celé druhé světové války. Přesto však tato otázka v polském veřejném mínění velmi málo přítomná, a rozhodně se neřadí mezi takové symboly válečného utrpení jako Auschwitz, Katyň či Varšavské povstání. 

Středoevropská Rwanda a Češi

Na jednu stranu lze toto přičítat vytěsňování (velmi úspěšnému) jakékoliv vzpomínky na východní území Polska, v roce 1945 anektované Sovětským svazem. Toto „zapomínání“ na Kresy (východní pomezí) mělo pochopitelné politické důvody během komunismu, nicméně i po roce 1989 vyčítají potomci vyhnaných z Volyně či Haliče polské vládě, že témata jako volyňský masakr byla „obětována na oltáři dobrých vztahů s Ukrajinou“ a odsouzená k zapomnění. Ještě méně lidí pak dnes vůbec něco ví o tom, že se tehdejší události tragicky dotkly rovněž Čechů žijících v této oblasti.

Volyň, která dnes patří k Ukrajině, tvořila v letech 1918–1939 součást Polska (2. Rzeczpospolita). Většina volyňské populace byla ukrajinského původu (1 418 000), významnou menšinu představovali Poláci (346 000). Etnická či jazyková hranice mezi oběma komunitami nebyla příliš ostrá, hlavním rozlišovacím kritériem byla spíše příslušnost k „polské“ (tedy římsko-katolické) nebo „ukrajinské“ (řecko-katolické nebo pravoslavné) církvi. Ve valné většině případů tedy místní „Poláci“ byli jednoduše „polonizovanými“ v průběhu pětiset let vzájemného soužití „volyňáky“. Od druhé poloviny devatenáctého století žila na Volyni také početná česká komunita v počtu více než třicet tisíc obyvatel. Polsko-ukrajinské vztahy před válkou nebyly rozhodně idylické. I když ústava zaručovala národnostním menšinám stejná práva, s jejich příslušníky se v praxi často zacházelo jako s občany druhé kategorie. Případy diskriminace měly za následek sílící podporu ukrajinského nacionalistického hnutí, které si kladlo za cíl vytvořit nezávislý ukrajinský stát cestou ozbrojeného boje. Z ukrajinských uskupení byla obzvlášť významná Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) založená v roce 1929. Šlo o krajně nacionalistickou skupinu, jejíž členové nijak neskrývali svůj obdiv k různým fašistickým hnutím, která byla tehdy v Evropě na vzestupu. Program OUN předpokládal vytvoření nezávislého a národnostně homogenního ukrajinského státu na základě nelítostného boje „proti všem nepřátelům Ukrajiny“. Za úhlavní nepřátele ukrajinské nezávislosti byli považováni Sovětský svaz a Polsko, zatímco Třetí říše byla vnímána jako stát, který má jako jediný v celé Evropě zájem o vytvoření nezávislé Ukrajiny. Vzplanutí válečného konfliktu mezi Německem a Sovětským svazem v roce 1941 však přineslo ukrajinským nacionalistům velké rozčarování. Němci nejen že nevytvořili nezávislý ukrajinský stát, ale na všech okupovaných územích nastolili tvrdý okupační systém.

Za této situace se na přelomu let 1942 a 1943 jedna z frakcí OUN – označovaná jako banderovci podle jména svého vůdce Štěpána Bandery– rozhodla vytvářet partyzánské oddíly a zahájit boj jak s Němci a Rusy, tak také s Poláky. Banderovy partyzánské oddíly (OUN-B), které si říkaly Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), dosáhly v bojích s Němci a Sověty řady úspěchů a představovaly na Volyni významnou ozbrojenou moc o síle několika tisíc mužů. Banderovci se rozhodli využít relativní slabost polské společnosti na Volyni a už v roce 1942 se rozhodli, že všechny Poláky bez ohledu na věk a pohlaví je třeba vyhnat pod pohrůžkou smrti. Představitel volyňské OUN-B a velitel UPA Dmytro Kljačkivskyj (s krycím jménem Klym Savur) však na počátku roku 1943 vydal rozkaz k úplné fyzické likvidaci Poláků. Prvními oběťmi útoku UPA se stali 9. ledna 1943 obyvatelé obce Porośle, kde bylo sekyrami povražděno nejméně 155 osob. Útokům padly v následujících dnech za oběť další vesnice. K prvnímu soustředěnému úderu vůči polské menšině došlo o velikonočním týdnu roku 1943. Nejkrvavější útok UPA se odehrál v obci Janowa Dolina nacházející se o kostopolském okrese, při němž bylo v noci ze 22. na 23. duben (o Velkém pátku) pod záminkou útoku na německé stanoviště povražděno kolem šesti set Poláků.

To byl jen začátek masakru. V neděli 11. července 1943 oddíly OUN-B a UPA uskutečnily gigantickou operaci, při níž zároveň napadly a zlikvidovaly devětadevadesát obcí. Hodně útoků proběhlo při bohoslužbách v kostelech – šlo o to dopadnout a povraždit co nejvíc lidí. Do konce srpna proběhly protipolské čistky ve všech volyňských okresech. Jen při úderech, k nimž došlo v průběhu července a srpna 1943, přišlo o život přinejmenším něco kolem dvaceti tisíc Poláků a etnické čistky dále pokračovaly do počátku roku 1944. Je zajímavé, že vedení OUN nepřikazovalo pouze zabíjet pouze obyvatele, ale také ničit vše, co připomínalo polskou přítomnost na územích, kde probíhaly čistky. V jednom z rozkazů se doporučovalo: „Likvidovat stopy polskosti: 

a) zničit všechny zdi kostelů a jiných modliteben;
b) zlikvidovat stromy rostoucí u domů, tak aby nezůstalo žádné svědectví o tom,, že tam kdy někdo žil (nekácet ovocné stromy podél cest).
[...] zbořit všechny domy, ve kterých dříve žili Poláci (pokud v těchto domech bydlí Ukrajinci – je nezbytně třeba je zbourat a udělat z nich zemljanky); [...] Je třeba si ještě jednou znovu uvědomit, že když tu pozůstane cokoli polského, budou Poláci vznášet požadavky na naše území.“

Polské obyvatele zachvátila panika. Mnoho lidí hledalo záchranu u sovětských partyzánů nebo dokonce u Němců, na mnohých místech vznikly základny domobrany, které kladly úderům UPA zoufalý odpor. V létě 1943 vytvořila podřízená exilové londýňské vládě Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) devět partyzánských oddílů, které vedly boj na život a na smrt s ukrajinskými partyzány a nezřídka se dopouštěly odvetných úderů vůči civilnímu obyvatelstvu. Připočteme-li k tomu, že Němci podnikali vojenské operace jak proti UPA, tak proti komunistickým partyzánům, dokážeme si představit, že na Volyni panovala naprostá anarchie.

Situace znamenala pro nevelkou českou komunitu smrtelnou hrozbu. Češi se ocitli mezi Ukrajinci, Poláky, Němci a přicházejícími Sověty. Každá ze stran od nich očekávala podporu, nebo alespoň loajální nezaujatost. Přihlásit se k jedné straně mohlo vyvolat pomstu ostatních. Představitelé české komunity dělali, co bylo v jejich silách, aby alespoň toto nebezpečí zažehnali. Nejobtížněji se jí jednalo s UPA.

Ukrajinští nacionalisté očekávali od Čechů plnou podporu. Osud mnohem početnějších Poláků představoval pro českou komunitu vážné memento. OUN vyzývala Čechy ke spolupráci ve zvláštním provolání už na jaře roku 1942: „Zapojte se pod prapory Ukrajinské národní revoluce a podporujte ji, přispějete tím ke vzniku Českého národního státu na vašem vlastním území a ve Státě ukrajinském se vám dostane práv, jež vám náležejí.“ V roce 1943 UPA Čechům nabídla vytvoření tzv. České povstalecké armády (ČPA). Rozesílala také mobilizační výzvy ke vstupu do ČPA nebo dokonce do UPA. Představitelé českého podzemí však mladým lidem nařídili, aby se odvodům vyhnuli. V rozhovorech s Ukrajinci se zároveň argumentovalo tím, že na Čechy se vztahuje pravomoc prezidenta Beneše a že z toho důvodu nemohou vystupovat proti jeho politice.

Češi se za každou cenu snažili vyhnout konfliktu s UPA, a tohoto cíle se jim podle všeho podařilo dosáhnout. Je třeba zdůraznit také tu skutečnost, že se zároveň zachovaly výpovědi Poláků, kteří hovořili o pomoci, jíž se jim dostalo od českých sousedů, kteří je zachránili před smrtí.

Úplně se vyhnout ztrátám se však Čechům nepodařilo. Jaký postoj k nim zaujímali banderovci? Podle všeho měli v úmyslu české obyvatele Volyně vysídlit, ale až po vzniku nezávislého ukrajinského státu. UPA však vraždila Čechy žijící ve smíšených rodinách s Poláky a také Čechy podezřelé ze sympatií s komunismem. Není vyloučeno, že Češi byli zabíjeni i za pomoc poskytnutou Polákům. U smíšených rodin docházelo k případům, že Čechům bylo nabídnuto, aby své rodiny opustili: když to odmítli, zaplatili životem. Příznačná je část instrukce SB OUN adresované „Kolegovi Olegovi“. Mimo jiné v ní čteme: „Pokud jde o Čechy, jsou tu v porovnání s dřívějšími doporučeními určité změny: agenty a komunisty české národnosti likvidujte, ale pokud možno co nejméně nápadným způsobem, aby se nikdo o té práci nedozvěděl. Zatýkání a věznění Čechů lze uskutečnit i bez toho, že by se o něm vyrozumělo české vedení. Ale i tak je nutné mít nezvratné důkazy o vině a teprve potom někoho uvěznit, a to takovým způsobem, aby nás to nekompromitovalo.

K mimořádné situaci došlo na přelomu let 1943–1944 v Kupičově, jehož obyvatelé se zřetelně postavili na polskou stranu a bojovali proti UPA bok po boku s vojáky polské Zemské armády. Tato vesnička, nacházející na návrší, daleko od hlavních komunikačních tepen, představovala příhodné místo pro vytvoření partyzánské základny. V listopadu 1943 osadu krátkodobě obsadil oddíl UPA, ale velice rychle jej odsud vytlačili polští partyzáni. Poláci tehdy podepsali s představiteli české komunity dohodu, na jejímž základě vesnice výměnou za ochranu před UPA vytvořila vojenskou četu. Polsko-česká posádka několikrát odrazila útoky ukrajinských partyzánů. Nejhrozivější okamžiky prožila obec 22. listopadu 1943. Za úsvitu na ni zaútočil oddíl UPA podporovaný dvěmi děly a „tankem“ – šlo o obrněný traktor, k němuž bylo přimontováno malokaliberní dělo. Obránci vesnice měli štěstí, neboť se u „tanku“ porouchal motor. Pokusy uvést ho znovu do chodu úspěšně zmařili palbou ze samopalů. Ale i bez pomoci „tanku“ by se „upovcům“ patrně nakonec podařilo polsko-českou obranu prolomit – nebýt pomoci Zemské armády. Ukrajinci se nakonec stáhli. Nefungující „tank“ před svým odchodem zapálili.

Za oběť akcím UPA v letech 1943–1947 pravděpodobně padlo kolem 350 Čechů. Mnoho utrpení způsobili české komunitě na Volyni také Němci. K největší tragédii došlo 13. července 1943 v obci Český Malín. V onen den do vesnice dorazila německá pacifikační expedice, která nejdřív vyvraždila a vypálila Ukrajinský Malín, který s Českým Malínem sousedil. Potom Němci obyvatele Českého Malína nahnali do domů, domy pak polili benzínem a zapálili. Kdo se pokusil utéct, toho zabila palba ze samopalů. O život přišlo celkem 374 Čechů (mužů, žen a dětí). Kromě nich zahynulo rovněž 26 Poláků a také – v Ukrajinském Malíně – 132 Ukrajinců. Z vesnice Němci odvedli 442 krav, 130 koní, 870 prasat a 170 ovcí. Spálili 68 domů a 223 hospodářských budov. Polský podzemní časopis Wschód popisuje v čísle vydaném 21. září 1943 události takto: „obyvatelé této vesnice [tj. Malína –pozn. G.M.] včetně dvaceti Poláků – byli nahnáni do dvou budov, které byly následovně polity hořlavinou a zapáleny. Po jisté době Němci přiznali, že k této děsivé popravě došlo omylem, protože rozkaz se týkal Ukrajinského, ne Českého Malína“. Vyvraždění a spálení obce Malín nebylo jediným německým zločinem spáchaným na volyňských Češích. Dne 11. listopadu 1943 vypálili část obce Michna-Sergejevka nedaleko Lucka a povraždili tam devatenáct Čechů.

Teprve příchod Rudé armády na počátku roku 1944 vedl k postupnému zklidnění situace. Území Volyně se na základě rozhodnutí Spojenců na konferenci v Jaltě stalo součástí SSSR. Zbývající Poláci v oblasti se rozhodli odejít na území dnešního Polska. Vedly je k tomu jak sovětské represe, tak pokračující útoky UPA. Také volyňští Češi se vystěhovali do Československa. Jejich bezprostřední zkušenost se sovětskou mocí [jak v období 1939–1941, tak po roce 1944, pozn. překl.] způsobila, že doma v Čechách byli považováni za krajně reakční elementy vyžadující „zvláštní péči“ tajných služeb. Na území Volyně zůstali Ukrajinci a jimi podporované oddíly UPA, které až do začátku padesátých let vedly nelítostný a zároveň zcela beznadějný boj s komunistickou mocí. Řada partyzánských velitelů zodpovědných za masové vraždění Poláků padla se zbraní v ruce. Byl mezi nimi i Klym Savur, jenž byl zabit už v roce 1945.

Na Volyni zahynulo při vojenských úderech UPA v letech 1943–1944 čtyřicet až šedesát tisíc Poláků. Následkem polských odvetných akcí přišly o život dva až tři tisíce Ukrajinců. Většina polských obětí zůstává dodnes pohřbena v anonymních (hromadných) hrobech, které se nacházejí v lesích nebo na neužívané půdě. Volyňské zločiny stále Ukrajince a Poláky rozdělují, třebaže od nich uplynulo už sedmdesát let. Poláci hodnotí protipolské čistky UPA zásadně kriticky a mnohdy je považují za akt genocidy. I když polští historici vedou spory o rozsahu a povaze polských odvetných akcí, rozhodně se stavějí proti tomu, aby se mezi ně a akce UPA kladlo rovnítko. Významnou roli ve veřejném vnímání kauzy hraje i způsob jakým masakr proběhl. Události na Volyni nemají mnoho společného z „mechanizovanou“ genocidou německých či sovětských „táborů smrti“, vzpomínky zachráněných naopak spíše připomínají obrázky známé ze Rwandy, v níž hlavní roli hrají kosy, sekyry či pily…

Na západní Ukrajině se naproti tomu dějiny UPA nahlížejí prizmatem boje této organizace se Sověty a s Němci za nezávislost a informace o jejích zločinech na polském obyvatelstvu jsou přijímány s nedůvěrou a s pochybnostmi. Dnes je na Ukrajině nejrozšířenější názor, že v letech 1943–1944 došlo na Volyni ke kruté a krvavé válce mezi Poláky a Ukrajinci a že v jejím důsledku trpěli civilisté na jedné i na druhé straně.
Události na Volyni jsou tak i nadále vnímány krajně odlišně na obou stranách polsko-ukrajinské hranice a zůstávají ve vzájemných vztazích bolestnou a nevyhojenou ranou.

Grzegorz Motyka je odborník na polsko-ukrajinské vztahy během 2. světové války. Přednáší mj. na Varšavské univerzitě. Je místopředsedou Rady Ústavu národní paměti (IPN) 

Vyšlo v příloze deníku Lidové noviny – Orientace v sobotu 14. 7. 2013
 

Webový projekt polského Institutu národní paměti: http://wolyn1943.pl/

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

14.5.

Krysy a švábi - 8 fází genocidy

Pracovní listy pro žáky, kteří ve vyučovací hodině pracují s pojmem genocida, dokáží rozpoznat podobné fáze ge...

_Prameny

Kindertransporty: kolektivní zachránce

Aktualizováno: 3.11.2019 20:24 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Kindertransporty: kolektivní zachránce

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii tzv. Kindertransportů (německy "transporty dětí"), programem pomoci dětským uprchlíkům před nacismem, který zac...

_Metodika

Vznik Československa

Aktualizováno: 30.10.2019 11:10 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Vznik Československa

Stručná výkladová prezentace pojednává o krystalizaci boje za samostatné Československo. Je založena na studii Rozpad rakousko-uherské monarchie a nové politické uspořádání středoevropského prostoru, jejímž autorem je doc. PhDr. J...

_Aktuality

Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Aktualizováno: 5.12.2019 15:51 | Rubrika: Aktuality
Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Příběhy vybraných uměleckých osobností přináší aktuální výstava v ostravském Husově sadu nazvaná Paměť umělců města Ostravy. Připravila ji nezisková společnost Post Bellum, která natáčí, archivuje a na webu Paměť národa zveřejňuje...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 30.11.2019 18:58 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT