Zaostřeno na moderní dějiny – Počátky moderního terorismu a atentát na císařovnu Alžbětu 10. září 1898

Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu – jeho dnešním tématem bude terorismus. Slovo terorismus bylo odvozeno z latinského terrere nebo deterrere (tedy: strašit nebo zastrašovat). V jednom z předchozích pořadů jsme se zabývali útokem palestinských teroristů na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Nicméně terorismus v podání Organizace pro osvobození Palestiny se řadí zpravidla až do třetí historické vlny moderního terorismu, počínající v šedesátých letech minulého století. Proto dnes couvneme v čase o více než sto let zpátky a zaměříme se na vlnu první, která se počala vzdouvat ve druhé polovině devatenáctého století a vyvrcholila úspěšným atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este 28. června 1914 v Sarajevu. Zaměřovala se především proti hlavám států či podobně vysoce postaveným osobnostem a byla motivována zpravidla radikálně levicovými, nebo nacionalistickými idejemi.

Měsíc září není v historii spojen pouze s 11. zářím 2001, s útokem Al-Káidy na Spojené státy. Šestého září 1901 totiž došlo k úspěšnému atentátu na amerického prezidenta Williama McKinleyho. A sobota 10. září 1898 pak byla dnem útoku na rakouskou císařovnu a českou královnu Alžbětu, manželku Františka Josefa I., které doslova probodnul srdce pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni, když spěchala v Ženevě na parník. Spěchala pouze v doprovodu své dvorní dámy hraběnky Irmy Sztárayové. Cestovala sice inkognito, avšak o příjezdu císařovny informovaly jedny ženevské noviny. A vrah Alžbětinu podobu znal, jednak z novin, jednak ji prý už dříve viděl v Budapešti. Pětadvacetiletý italský anarchista Luigi Lucheni přijel do Ženevy s cílem proslavit se vraždou někoho významného. Bylo mu celkem jedno, koho přesně.

„Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny,“ zaznamenal si do deníku. Původně měl spadeno na prince Orleánského, jenž usiloval o francouzský trůn, ten však nakonec do města nedorazil. A tak si Lucheni zvolil náhradní oběť: rakouskou císařovnu. Rychle se k ní na ulici přiblížil a bodl ji speciálně obroušeným trojhranným pilníkem přímo do srdce – na dýku prý neměl peníze. Alžběta původně myslela, že ji útočník chtěl pouze okrást – malé, ale hluboké rány v srdeční krajině si totiž zprvu nevšimla. Krev netekla z rány ven, ale dovnitř, a císařovna ještě stačila dojít na loď. Až tam se zhroutila. Byť pak parník rychle obrátil zpátky ke břehu a císařovnu dopravili k lékařské pomoci, nebylo to už nic platné – vnitřně vykrvácela do osrdečníku. „Je to nejkrutější chvíle mého života. Ničeho jsem na tomto světě nebyl ušetřen!“ reagoval na zprávu o Alžbětině smrti František Josef I. Útočníka dopadli na místě činu. Na otázku generálního prokurátora Navazza „Proč jste zabil císařovnu?“ prý hrdě odpověděl: „Protože bojuji proti mocným a bohatým. A nezabíjím nějaké ubohé pradleny, ale císařovny.“

Lucheni sice svůj čin zdůvodňoval anarchistickými idejemi o potřebě skoncování se starým, nespravedlivým a utlačovatelským systémem cestou atentátů na nejvýše postavené osoby, avšak jeho nejvlastnějším motivem byla šílená touha osobně vyniknout, zapsat se nějak do dějin. Soudní proces se snažil pojímat jako mediální divadlo, před porotou vystupoval pečlivě upravený a dobře naladěný. Aby dodal svému činu co nejvíc důležitosti a pozornosti, dokonce pro sebe teatrálně žádal trest smrti. Švýcarsko totiž trest smrti zrušilo, což Lucheni dobře věděl. Byl tedy odsouzen na doživotí, a když ho po vyslechnutí rozsudku odváděli ze soudní síně, zvolal: „Ať žije anarchie! Smrt aristokratům!“ Lucheni si tak užil pár dnů pochybné slávy, avšak ve vězení už ho žádná sláva nečekala. Po dvou letech se neúspěšně pokusil o sebevraždu – otvírákem na konzervy. V roce 1910, tedy po dvanácti letech trestu, byl ale jeho další sebevražedný pokus úspěšný: oběsil se ve své cele na pásku od kalhot.

Nesmyslnost Lucheniho činu podtrhuje i jeho, víceméně náhodná, oběť. Císařovna Alžběta, známá pod přezdívkou Sissi, je už dlouho jednou z hlavních ikon vídeňského turistického průmyslu, opředenou mnoha kýčovitými legendami. Skutečnost však byla taková, že ji lze vlastně považovat za prototyp moderní ženy dvacátého století. Krásná Sissi velmi dbala na svůj zevnějšek, cvičila a sportovala: byla vyhlášenou jezdkyní, ráda plavala a v každé rezidenci měla tělocvičnu. Též se však přímo týrala drastickými dietami – údajně se živila pouze mlékem a šťávou z hovězího masa. Kvůli hubnutí začala i kouřit, což dvůr pochopitelně popuzovalo. Sice si tak dokázala udržet váhu pod padesáti kilogramy a „vosí“ pas o obvodu padesát centimetrů, avšak patrně za cenu choroby v devatenáctém století neznámé, které se dnes říká mentální anorexie. „Jíst smí jen ten, kdo pracuje!“ zdůvodňoval též svůj čin Lucheni, jenž prý v životě nikdy pořádně nepracoval. Alžbětino manželství s Františkem Josefem šťastné nebylo a Alžběta navíc nesnášela dvorskou etiketu. Unikala proto na dlouhé cesty po Evropě, zajímala se o umění i filosofii a dokonce sympatizovala s myšlenkami republikanismu. Když začala její krása uvadat, odmítala se nechat portrétovat a na veřejnosti skrývala svou tvář pod vějířem nebo slunečníkem. Rakouský konzul na ostrově Korfu o ní v roce 1885 napsal: „Mluvila se mnou miloučce, shledal jsem ji ošklivou, starou, hubenou jako třísku a špatně oblečenou a měl jsem dojem, že mám před sebou nikoli blázna, ale šílence.“

Zejména v případě urozené dámy by se věk neměl prozrazovat, ale konzulovo nelichotivé vyjádření pochází z doby, kdy Alžbětě bylo 48 let. Čtyři roky poté spáchal jediný syn Alžběty a Františka Josefa, korunní princ Rudolf, za dosud nevyjasněných okolností sebevraždu. Psychický stav císařovny se pochopitelně ještě zhoršil a od té chvíle též chodila oděná pouze v černých šatech. A právě tuto utrápenou bytost v jejích šedesáti letech usmrtil pilníkem údajný bojovník za lepší svět Luigi Lucheni, jenž prý na zprávu o Alžbětině smrti reagoval slovy: „Tím líp! Obával jsem se, že by se z toho ještě mohla dostat!“ Vražedný pilník je nyní vystaven ve vídeňském muzeu věnovaném císařovně Alžbětě.

Lucheniho atentát podnítil dokonce svolání Mezinárodní konference na obranu společnosti před anarchismem. Konala se v Římě na sklonku roku 1898 a shodla se na definici anarchismu jako na „jakémkoliv jednání, které užívá násilné prostředky s cílem zničit organizaci společnosti“. Zástupci 21 zemí se rovněž shodli na potřebě koordinovaného postupu, což zahrnovalo například i mezinárodní výměnu policejních informací. Pro nás je nesporně zajímavé, že konference vyzvala vlády, aby se pokusily omezit rozsah informování o anarchistických útocích v tisku, neboť právě mediální ohlas je často hlavním motivem jednání atentátníků. Ostatně, dobře je to vidět u Alžbětina vraha Lucheniho. Podobně formulované požadavky zaznívají dodnes, avšak jsou v rozporu se svobodou tisku. Svolání mezinárodní konference však bylo plně namístě, neboť situace byla tehdy opravdu kritická. Alžbětina smrt sice otřásla veřejným míněním, ale v tehdejší době vlastně nepředstavovala něco výjimečného. Alžběta totiž žila a zemřela v epoše, kterou bychom mohli nazvat érou anarchistických atentátů.

„Jelikož vytváření masového revolučního hnutí nemělo úspěch, neboť masy se zdály být dílem bojácné a dílem netečné, měl k jejich probuzení – na rozdíl od propagandy slovem – sloužit čin. Čin, který zastraší nepřátele (tedy vládce, klérus a buržoazii) a zároveň ukáže utlačovaným, že dosud zdánlivě neotřesitelná moc je také zranitelná – a že ji lze svrhnout. Skutek anarchistického terorismu měl mít smysl nejen sám o sobě, ale především jako inspirace, jako praktická ukázka možnosti konfrontovat mocné. Taktika, již anarchistické hnutí přijalo, byla výstižně nazvána propaganda činem,“ vysvětlují motivaci i taktiku anarchistů na přelomu devatenáctého a dvacátého století Václav Tomek a Ondřej Slačálek v článku, který vyšel v příloze Lidových novin Orientace v dubnu 2006. Česky se tenkrát anarchistům říkalo též petrolejníci, neboť většina lidí si je představovala jako zarostlá individua mávající kouřící bombou a usilující uvrhnout svět do plamenů.

„Výčet významných obětí atentátů v období 1881–1901 zahrnuje dva americké prezidenty (Jamese Garfielda a Williama McKinleyho), jednoho prezidenta francouzského (Sadi Carnota), španělského premiéra Antonia Cánovase, rakouskou císařovnu Alžbětu či italského krále Umberta I. Anarchisté v Paříži podnikali pumové atentáty na burzu i na divadla a kavárny plné lidí,“ poznamenává Tom Reiss, autor známé knihy Orientalista, v článku o terorismu otištěném v listu New York Times v září 2005. Zemí s daleko největší koncentrací teroristických útoků však bylo carské Rusko.

„Kdo chce v Rusku carem být, musí šňupat dynamit, říkávali anarchisté a sociální revolucionáři neboli eseři a nešetřili životy své ani životy carů, gubernátorů a policejních prezidentů. Atentátníci byli vesměs lidé studovaní, nezřídka příslušníci nejvyšších kruhů. Za jediný rok čtyři tisíce sedm set atentátů, z nich třináct set úspěšných, každý den umírali tři čtyři carští činovníci. Ministr vnitra Pleve měl pocit, že sedí na odjištěném dělostřeleckém granátu. Nemýlil se, i jemu eseři posloužili předčasně na věčnost. Nikdo se v ničem nevyznal. Atentátníci bývali často agenty Ochranky (carské obdoby StB) a agenti Ochranky bývali revolucionáři,“ popsal tehdejší chaotickou situaci v Rusku novinář Jiří Hanák v roce 1999 v časopisu Týden. Citovaná statistika se konkrétně týká roku 1906. Asi nikoliv náhodou byla proto druhá mezinárodní protianarchistická konference svolána do Petrohradu, na březen 1904. Impulsem se však nestal útok na cara, ale atentát na amerického prezidenta Williama McKinleyho, k němuž došlo v září 1901. Jak vidno, ani před sto lety nereagovalo mezinárodní společenství na akutní světové hrozby kdovíjak pružně.

Atentát na Williama McKinleyho spáchal 6. září 1901 osmadvacetiletý Američan polského původu, anarchista Leon Czolgosz. Stalo se tak v Buffalu při zahájení Panamerické výstavy. Lidé z prezidentova okolí sice navrhovali, že vytvoří padesátičlenný ochranný oddíl, který by návštěvníky výstavy před setkáním s prezidentem alespoň prohledal. McKinley to však odmítl slovy, která dnes udivují svou naivitou: „Pánové, nebuďte směšní! Kdo by mi chtěl ublížit!“ Leon Czolgos vystřelil na prezidenta z bezprostřední blízkosti dvakrát z revolveru, který ukýval v ruce omotané kapesníkem. Rána se nezdála být nebezpečná; dostala se však do ní sněť, a McKinley, jenž přímo na místě ještě zabránil lynčování vraha, následkům atentátu 14. září 1901 podlehl. Stal se třetím americkým prezidentem, po Abrahamu Lincolnovi a Jamesi Garfieldovi, který zemřel při atentátu. Leona Czolgosze přímo inspiroval úspěšný atentát na italského krále Umberta I. v roce 1900. Vyšetřovatelé zjistili, že Czolgosz nepatřil k organizovaným anarchistům, pouze navštěvoval kurs o anarchismu u významné anarchistky Emmy Goldmanové. Mohli bychom ho tedy označit za „osamělého vlka“. Po krátkém procesu byl odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle, který byl 29. listopadu 1901 vykonán. Před svou smrtí údajně prohlásil: „Prezidenta jsem zabil, protože byl nepřítelem dobrých lidí – dobrých pracujících lidí. Svého činu nelituji.“

Anarchistickou vlnu pak kromě posílení bezpečnostních opatření utlumilo též poznání samotných anarchistů a jim podobných radikálů, že individuální teror je vlastně neúčinný a nevede k vytčeným cílům. Pregnantně to ve své době vyjádřila veteránka Pařížské komuny, anarchistka Louise Michelová: „Tyranicida je praktická pouze tehdy, když má tyranie jen jednu hlavu nebo alespoň malý počet hlav. Když je to hydra, může ji zabít jen revoluce.“ Její názor potvrzuje i historik, politolog a odborník na terorismus Walter Laqueur, jenž ve své knize Válka nekončí. Terorismus v 21. století uvádí: „Sledujeme-li dějiny terorismu za posledních sto padesát roků, lze jen málo pochybovat o tom, že jeho politické účinky ve srovnání s publicitou, jaké se mu dostalo, byly malé. Teroristé sice dokázali obrátit pozornost veřejného mínění k určitým nepravostem a k sociální a národnostní nespravedlnosti, ale častěji vyvolali síly, které proti nim bojovaly a nakonec je porazily. Čím úspěšněji si terorismus počínal při destabilizaci společnosti, tím účinnější byla mobilizace protiteroristických sil, jež vedla k pádu militantních bojovníků.“ Laqueur si ve zmíněné knize též povzdechl: „Po třiceti letech usilovné práce stále neexistuje obecně uznávaná definice terorismu. Naopak, co se týká médií, na pořadu dne se ocitly okliky. To by nemělo překvapovat, neboť neexistuje žádná univerzálně přijímaná definice fašismu, komunismu, demokracie, nacionalismu ani žádného jiného politického fenoménu. Terorismus má však značně se rozcházející výklady asi v daleko větší míře než většina ostatních pojmů. Jeden autor dal v osmdesátých letech 20. století dohromady více než sto jeho definicí a od té doby se objevily mnohé další.“

Na vině je podle Laqueura skutečnost, že terorismus je velmi starý fenomén, který po čase a pro každou zemi zvlášť mění svůj charakter a význam. Je značně nepravděpodobné, píše Laqueur, že by se nějaká současná definice terorismu přibližovala popisu tohoto fenoménu v roce 1850 nebo v roce 1930, podobně jako by nám definice demokracie ve starověkém Řecku mnoho nepomohla, pokud jde o demokracii v současném světě. S tím lze sice souhlasit, ale na druhou stranu, jak dokládá i náš dnešní pořad, mají starý a nový terorismus překvapivě mnoho společného: například úsilí o medializaci události, zpravidla naprostou nevinnost obětí, inspiraci předchozími činy a často i velmi přízemní motivaci atentátníků – snahu po osobním vyniknutí, jež se jen halí do rádoby vznešených politických teorií. S temným světem terorismu se dnes rozloučíme písní Anarchy in the UK (Anarchie ve Spojeném království) od skupiny Sex Pistols. Na slyšenou za týden na vlnách Českého rozhlasu 6 se těší Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.