Moderní-Dějiny.cz

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Vůdce našich národů - třetí část

Publikováno: 22.8.2013, Aktualizováno: 28.8.2013 06:15

Přečtěte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953". Desátá kapitola - část třetí - je věnována období, kdy se Klement Gottwald stal tzv. prvním dělnickým prezidentem. Knihu vydal v roce 1954 Ústav dějin Komunistické strany Československa.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Vůdce našich národů - třetí část

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době, kdy se Klement Gottwald stal tzv. prvním dělnickým prezidentem. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

STRACH ZE SSSR
V roce 1948 neexistoval jiný „model“ socialismu než sovětský, spočívající na třech pilířích: industrializaci, kolektivizaci a kulturní revoluci. Jugoslávská varianta socialismu byla v samém zárodku, a už v tomto okamžiku byla z Moskvy odsouzena jako nebezpečná hereze - Gottwald byl mezi prvními mimo Sovětský svaz, kdo tento názor podpořil. Sovětský svaz platil za jediný žádoucí vzor, jemuž se mají režimy v dalších zemích východního bloku přibližovat.

V prvních poúnorových měsících se v Československu přesto objevily sporadické pokusy o nastolení takového „modelu“ socialismu, který by odpovídal domácím podmínkám. Odrážely specifickou situaci, v níž se KSČ ocitla po roce 1945, kdy těžila jak z vítězství sovětské armády, tak z odsunu Němců, znárodňovacích opatření nebo nové orientace země na Sovětský svaz - a kdy mělo mnoho jejích funkcionářů pocit, že bude jenom otázkou času, kdy za stranou vykročí celá společnost. (V tomto duchu proběhl masový nábor nových členů strany.) Myšlenky na specifickou, československou cestu k socialismu nebyly projevem vzdoru vůči Sovětskému svazu, ale výsledkem domácích tradic, i prvorepublikových, o něž se KSČ opírala a které byly přece jen z velké části tradicemi parlamentního boje. Nemalá část členů strany žila v představách, že i v budoucnu si bude strana počínat nějak podobně, že bude získávat lidi pro svou politiku na principu dobrovolnosti. Že je ruský revoluční teror Stalinem vyžadovanou nutností, si mnoho členů strany nepřipouštělo.

Gottwald, zprvu nakloněný „specifické“ domácí cestě k socialismu, byl první, kdo vyhlásil, že určující pro další vývoj země budou sovětské zkušenosti. Šlo o typický projev jeho názorového oportunismu: ať už zastával jakýkoli názor, nakonec se vždy řídil podle sovětského stanoviska. Typickým (a pro celou zem osudným) projevem tohoto Gottwaldova oportunismu byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let jeho souhlas s příchodem sovětských poradců do Bezpečnosti, armády a ostatních odvětví. Až do roku 1949 byl Gottwald proti jejich příchodu, dokonce se ho obával. Potom si však uvědomil, že nevpustí-li poradce do země, má důvod k ještě větším obavám - ponese totiž před Moskvou odpovědnost za jakékoli vlastní rozhodnutí, skutečné i v Moskvě vykonstruované, kdežto přítomnost poradců nabízela možnost alibisticky na ně podstatný díl této odpovědnosti svalit. Navenek se tento alibismus projevoval jako víra či spíš naděje, že soudruzi v Sovětském svazu mají větší zkušenosti než vedení KSC a s budováním socialistické společnosti rádi pomohou. Gottwald jim tedy vydal zemi. V jednom ze svých posledních projevů (v lednu 1953) to symbolizoval tím, že své staré heslo „Sovětský svaz - náš vzor" dokonce povýšil na zákon socialismu.

Pokud tedy někdo očekával, že Gottwaldova politika bude snad mít po únoru 1948 principiální charakter, silně se zklamal. První sliby, které Gottwald porušil, byly ty, jež se týkaly zákazu represí. Ještě v průběhu krize Gottwald sliboval, že jeho strana bude i v nových podmínkách ctít zásady poslanecké imunity. Uplynulo pár dní, a prvních deset poslanců sedělo ve vězení. V únoru 1948 Gottwald také sliboval, že strana nedovolí zatýkání obyvatel - už v polovině března však oblastní úřadovny Státní bezpečnosti hlásily prvních několik set občanů uvězněných pro své jednání během krize nebo bezprostředně po ní.

Záhy po převratu se také ukázalo, do jaké míry myslí Gottwald vážně své předúnorové sliby nečlenům strany, rozdílené napravo i nalevo. Jako jednu z prvních pohřbil iluzi slibované dobrovolné kolektivizace zemědělství. Naopak, proměna venkova se nakonec uskutečnila podle sovětského vzoru, bez ohledu na zvláštní domácí podmínky; ze Sovětského svazu byla převzata většina sloganů a formulací (třeba „rok velkého přelomu") a také v tažení proti „kulakům" byla okopírována drastická sovětská strategie z třicátých let. Při provádění této strategie se Gottwald osobně angažoval, ačkoliv ještě o pár měsíců dříve soukromě hospodařícím zemědělcům slíbil benevolentní přístup.
Přestože během diskusí v moskevském exilu Gottwald zastával názor, že strana by měla přistupovat vlídně k živnostníkům, po příchodu k moci i tento záměr opustil a stanul v čele prováděných opatření vůči nim. V předsednictvu ÚV KSČ 4. dubna 1949 narýsoval smělý plán likvidace živnostnického stavu jako takového:

Pokud jde o obchodní živnosti, musíme tvrdě držet kurs na to, suchou cestou je zlikvidovat převzetím, výkupem, umrtvováním, abychom měli v nejbližší době distribuční síť až ke konzumentovi v ruce. Pokud jde o řemesla, bude to postupnější. Pokud jde o poslužné živnosti, ty nám zatím nepřekážejí.

Gottwaldova dobrá pověst v Moskvě, kterou si získal svým hladkým uskutečněním únorového převratu, mu vydržela jen pár měsíců. Už na podzim téhož roku československý vyslanec v Moskvě tlumočil do Prahy kritiku Valeriana Zorina (v té době náměstka ministra zahraničí), která se týkala snadného odchodu většiny vrcholných demokratických politiků za hranice. Nový sovětský velvyslanec v Praze Silin si potom zvykl předkládat Gottwaldovi své požadavky kategorickým tónem, nad nímž se Gottwald před svými podřízenými, sekretářkami atd. sice pobuřoval, avšak nakonec se vždycky podrobil -takže jeho blízcí spolupracovníci si o něm mezi sebou říkali:

Vzteky zatíná ruku v pěst, ale má ji v kapse.

Gottwaldova sekretářka Ludmila Kőhlerová v roce 1956 vzpomínala:

Sovětský velvyslanec se často dostavoval k soudruhovi Gottwaldovi a ten byl pak velmi zamyšlen. Jednou v Lánech po návštěvě Silina si mne soudruh Gottwald zavolal. Byl velmi rozčilen, říkal, že se už nemůže zdržet, že Silin přichází tak neuctivě, že jeho řeč je jen: trebuju, trebuju - a odkud my to máme vzít! A nemohu nic říct, protože by hned z člověka udělali titovce - tam to přece také začlo s vyslancem! To velmi soudruha Gottwalda deprimovalo a velmi nerad vyslance přijímal.

Další proměna: v letech 1945-1949 Gottwald rozhodně vystupoval proti většině projevů antisemitismu ve straně a v republice. Trval na potrestání iniciátorů protižidovských pogromů, ke kterým došlo na Slovensku v letech 1945 a 1946. Jeho postoj se začal měnit v roce 1949 a v krátké době se vyvinul v odsouzení sionismu jako agentury mezinárodního imperialismu; důsledkem změny tohoto postoje byl přinejmenším smířlivý Gottwaldův názor na vlnu antisemitismu, provázející soudní proces se Slánským a spol.
Obdobný obrat prodělal bezprostředně po únoru 1948 i Gottwaldův vztah k Vatikánu a katolické církvi. V jeho projevech k funkcionářům strany z této doby je jasně znát Gottwaldův nadřazený až urážlivý postoj představitele moci k reprezentantům zejména katolické církve a náboženství. Vatikán byl podle Gottwalda jedním z mnoha nástrojů světového imperialismu a církev nejlépe organizovanou světovou antikomunistickou silou. V projevu na ÚV KSČ 9. června 1948 o tom řekl:

Musí se mít uznání k protivníkovi (církvi). Ono je to těžké, aby nás chválil, když ho vrtáte do kolena, a my jsme jim pořádně zavrtali. Víte, co to je, když církev ztrácí materiální bázi, své statky? To je poprvé v historii, kdy do takové situace přišla. Do situace, kdy je odkázána na naši dobrou vůli ... My musíme nyní, jak si to vyřídíme s prezidentem, znovu se s nimi posadit a říci pánům arcibiskupům: buďto, pánové, budete jednat jako občané Československé republiky se všemi důsledky, anebo budete poslouchat Vatikán, cizí moc... Když budete poslouchat vládu, tak dostanete to a to. Když budete poslouchat Vatikán, tak nedostanete nic.

Za všemi těmito na první pohled náhlými a nečekanými Gottwaldovými názorovými obraty stál jeho poměr k Sovětskému svazu. Právě Gottwald zavedl tradici bezvýhradné poslušnosti československého stranického a státního vedení sovětskému. Tento v zásadě vazalský poměr se udržel nepřetržitě (s několikaměsíční přestávkou v roce 1968) až do pádu komunismu v roce 1989.

Pro Gottwaldovu pozici po únoru 1948 je proto charakteristická její vnitřní rozpornost: byl sice diktátorem, avšak bez suverenity; o všem podstatném se v zemi rozhodovalo (prostřednictvím poradců a dalšími cestami) podle moskevského vedení. Nezdálo se však, že by Gottwald tímto svým postavením nějak významně trpěl, naopak měl všechny důvody považovat je za odpovídající rolím, jaké hráli vedoucí představitelé v ostatních malých zemích sovětského bloku. Postavení diktátora plynulo z politiky jeho strany, která v zemi držela všechnu moc. Tuto moc však Gottwald vykonával jen v zastoupení, jako místo-držící Moskvy - a činil tak poslušně, bez známek odporu; nepokoušel se svůj zúžený manévrovací prostor, který měl, rozšířit. O tom, že by stát mohl existovat i mimo sovětský blok, tak jako třeba Jugoslávie, Gottwald nikdy neuvažoval a bylo vyloučeno, aby tak uvažoval. Zájem Moskvy prosazoval i tam, kde s ním osobně úplně nesouhlasil nebo kde tento zájem poškozoval jeho zemi či jeho nejbližší přátele - a činil tak proto, že podpora Moskvy patřila k pilířům hnutí, o nichž nebyl ochoten diskutovat.

První jeho zahraniční cesta v prezidentské funkci směřovala v září 1948 do Sovětského svazu. Předcházela jí korespondence se sovětským vůdcem, jež Gottwalda zneklidnila: naplno se v ní obnažil propukající Stalinův konflikt s Titem. Gottwald si uvědomil, že podobně jako Tito mohou být z nacionalismu obviněni například členové vedení slovenské komunistické strany (skutečně pak byli odsouzeni za údajný „slovenský buržoazní nacionalismus“), ale hlavně že i po vítězství komunistické strany může být kdokoli z jejího vedení obviněn z jakékoli úchylky - tedy i Gottwald sám.

Během pobytu v Sovětském svazu pak zažil skutečné okamžiky hrůzy, když se v Praze provalila aféra s Arnoštem Kolmanem. Kolman, jeden z hlavních stranických ideologů, známý svými dlouholetými kontakty se stranickými funkcionáři v Sovětském svazu, vystoupil bezprostředně po Gottwaldově odjezdu na Krym s projevem, ve kterém obvinil stranické vedení z oportunismu: místo aby pečovalo o ideovou čistotu strany v její původní podobě bolševické sekty, otevřelo její náruč statisícům členů, o jejichž revolučnosti není možné si dělat iluze. Vedení postupuje liknavě ve vztahu k představitelům poraženého režimu, jimž umožňuje odchod na Západ, a nepočíná si principiálně ani ve vztahu k ostatním třídním nepřátelům.
Pravda byla, že Kolman svou kritikou nemířil přímo na Gottwalda, ale spíš na Slánského a představitele jeho ústředního stranického sekretariátu. Pokud by však se svou kritikou uspěl, v podstatě by to znamenalo, že z nitra strany může kdokoli ukázat na kohokoli ve stranickém vedení, a získá-li podporu Moskvy, funkcionář, byť by šlo zároveň o prezidenta, může být smeten. Gottwald se v první chvíli dokonce obával, že Kolman své vystoupení načasoval do okamžiku, kdy prezident bude v SSSR (a že tedy svůj postup koordinoval se sovětskými orgány). Dostal strach, že bude sovětskou Bezpečností zatčen.

Protože neuplynul dlouhý čas od chvíle, kdy Stalin hodil přes palubu jugoslávského vůdce Tita nebo šéfa polské komunistické strany Gomulku, nebyl takový směr úvahy nelogický. Rozhovor se Stalinem, ke kterému šel Gottwald plný obav o svůj život, však nakonec skončil nad očekávání dobře - sovětský diktátor se o Kolmanovi se smíchem vyjádřil jako o „trockistovi“ a doporučil, aby byl (měl kromě československého i sovětské občanství) zatčen a převezen do Moskvy. Tak se vzápětí - ke Gottwaldově úlevě - i stalo, a Kolman potom strávil ve vězení na Lubjance tři a půl roku. Propustili ho až po zatčení Slánského.

Gottwaldovy rozhovory se Stalinem v září 1948 na Krymu (uskutečnily se celkem tři) však byly pozoruhodné i jinak - československý vůdce se při nich trochu vzmužil a postěžoval si na to, že sovětští zpravodajci provádějí v závodech v ČSR průmyslovou špionáž - a dovolil si navrhnout, aby se v té věci postupovalo legálně, v rámci mezinárodní organizace pro hospodářskou spolupráci. Stalin se tvářil, jako by o takovém počínání vlastních lidí nevěděl, dal najevo své rozhořčení a slovně vyjádřil odhodlání takové špiony vyhodit. (Po tomto rozhovoru sovětská špionáž v československých továrnách pokračovala. Pozdější sovětský vůdce Chruščov nicméně uváděl, že Gottwaldova kritika „partyzánských způsobů“ sovětských „inženýrů“ při získávání výrobních tajemství v ČSR se stala nepřímým podnětem k založení Rady vzájemné hospodářské pomoci. RVHP potom prostě přijala usnesení, jímž uložila členským zemím povinnost dodávat patenty, vynálezy, výrobní postupy apod. bezplatně zástupcům dalších zemí. Tento návrh samozřejmě poškozoval ekonomicky vyspělejší členské státy, na prvním místě ČSR, představitelé československé delegace se mu však podrobili.)

Poměr k Sovětskému svazu nebyl jen Gottwaldovou osobní záležitostí a nebyl ani prostým odrazem československého poměru k SSSR. Gottwald hrál při vytváření tohoto poměru aktivní roli a sám ho iniciativně budoval. Zejména po roztržce s Jugoslávií a po přesunu velkých politických procesů se členy stranického vedení do Československa (v roce 1951) představoval pro funkcionáře návod, jak má správný poměr k SSSR vypadat. Sovětské „zkušenosti" pronikaly do všech oblastí života společnosti, hesla „Sovětský svaz - náš vzor“, „Se Sovětským svazem na věčné časy“, vyvěšování sovětských vlajek a obrazů sovětských státníků, hraní sovětské hymny současně s československou atd. se šířily i proto, že hlava státu považovala tento trend za jedině správný a samozřejmý. Gottwald se však angažoval i v ostatních oblastech, kde se projevovaly sovětské hospodářské zájmy. Prosazoval urychlenou přestavbu národní ekonomiky, tak aby co nejdřív mohla plně sloužit velmocenským zájmům Sovětského svazu -požadoval třeba rychlý rozvoj československého válečného průmyslu.

Po celý svůj život Gottwald působil jako vycvičený funkcionář Komín terny: znamenalo to, že vůči Moskvě pociťoval jak oddanost a poslušnost, tak i strach. Především obava z Moskvy patřila k jeho hlavním povahovým rysům, takže neunikla skoro žádnému z blízkých prezidentových spolupracovníků. Celé čtyři roky od podzimu 1948 do konce roku 1952 například Gottwald odmítal další návštěvu Sovětského svazu, nejbližšího zahraničního spojence. S pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, tak činil z obavy o svůj život.

Obav však nebyl ušetřen ani doma. Z informací o životě vedoucích funkcionářů, které mu dodávala Státní bezpečnost, samozřejmě vyplývala otázka: Ke komu chodí informace o mně? Sotva si Gottwald mohl dělat iluze o tom, že by v Kremlu neměli údaje o jakémkoli jeho významnějším činu nebo názoru. Od okamžiku, kdy se v roce 1949 začala rozvíjet představa široce založeného spiknutí, které mělo vedle maďarské zasáhnout i komunistickou stranu v ČSR, byl Gottwald nucen sžít se s myšlenkou, že člověk si může být jist svým životem tím méně, čím výš se vyšvihl na žebříčku funkcí.

Jeho obavy prudce vzrostly, když v roce 1952 odhalil ve svém bytě na Hradě odposlouchávací zařízení. Velitel Státní bezpečnosti ho ujistil, že o instalaci odposlechu nemá ponětí (sotva mohl říci něco jiného), Gottwald sám však tuto odpověď zřejmě očekával; osobně podezříval spíš sovětskou než domácí zpravodajskou službu. (Kdo odposlech nainstaloval, nebylo dosud přesně zjištěno. Nedá se tedy vyloučit například možnost, že zařízení bylo určeno k zaznamenávání hovorů Gottwaldova předchůdce, prezidenta Beneše.)
Gottwald byl nálezem odposlechu do té míry rozčarován, že byl rozhodnut učinit ho tématem svého rozhovoru se Stalinem při své dlouho odkládané návštěvě Moskvy. Československý prezident tam přijel v říjnu 1952 jako vedoucí stranické a státní delegace na XIX. sjezd KSSS. K rozhovoru na očekávané téma však vůbec nedošlo. Stalin sice přijal členy československé delegace na své dače, avšak rozhovoru mezi čtyřma očima, o který Gottwald žádal, se vyhnul. Skutečnost, že ho Stalin nepřijal k osobnímu jednání, Gottwalda znovu naplnila strachem, zvlášť když sovětský vůdce československé komunisty obvinil, že „nechali doma Slánského řádit“ (měsíc před procesem). Většina Stalinovy kritiky sice směřovala na hlavu Zápo-tockého, Gottwald však dobře věděl, jak snadno se jejím objektem může stát kdokoli jiný, tedy i on.

POLITICKÉ PROCESY
Za Gottwaldovy vlády se nezákonnost v zemi prosadila jako běžný a vlastně rozhodující způsob prosazení moci. Prezident o praktikách Bezpečnosti před rokem 1948 i po něm věděl a není nic známo o tom, že by je byl odsuzoval. Svou autoritou nezákonnosti probíhající v zemi zaštítil a vytvořil jim prostor. Jen v období od října 1948 do konce roku 1952 vynesl Státní soud na 27 tisíc rozsudků za „protistátní činnost“. Gottwaldem propagovaná (a od sovětského vůdce přebíraná) teorie o zostřování třídního boje a nutnosti zápasu s nepřáteli zejména uvnitř strany působila na mnohé komunistické funkcionáře právě proto, že ji hlásal Gottwald, člověk s největší vnitrostranickou autoritou.
Už od roku 1949 měl Gottwald k dispozici bezpočet údajů o tom, že Bezpečnost i další mocenské složky si při získávání důkazů i jindy počínají nezákonně, neučinil však nic pro to, aby tuto expanzi nezákonnosti zastavil. Nikdy se o něco podobného nepokusil. Jako člen komunistického vedení schvaloval všechny návrhy na uložení nejvyššího trestu, byl to tedy on (a nikoli soud), kdo v poslední instanci rozhodoval o životě nebo smrti. Mimoto měl jako prezident možnost udělit odsouzeným milost. Jen ve zcela výjimečných případech takovým žádostem o milost vyhověl. Nebral zřetel ani na prosby odsouzených, často vlastních dlouholetých přátel, ani na žádosti některých soudruhů v nejvyšších funkcích. Proti uložení trestu smrti generálu Heliodoru Píkovi se vyjádřili údajně i členové vlády Zdeněk Fierlinger a Ludvík Svoboda, o milost pro Miladu Horákovou zas žádaly četné mezinárodně uznávané osobnosti. V obou těchto případech (a v četných dalších) zůstal Gottwald neoblomný a poslal odsouzené na smrt, ačkoliv pro to neměl žádný osobní ani jiný důvod. V procesu se Slánským a spol. nakonec Gottwald vynesl rozsudek smrti dokonce i nad svými nejbližšími spolupracovníky, z nichž většinu znal desítky let a s nimiž spojil celou svou stranickou minulost.

Počet nezákonných procesů, v nichž byly za Gottwaldovy vlády vyneseny tresty smrti, je dlouhý. K těm nejvýznamnějším patřili Píka, Horáková a spol., Slánský a spol., Žingor a spol., Světlana, Bílá legie, Květen (vojáci), představitelé církví, Babice a další. Skutečnost, že Gottwald existenci těchto procesů, jejichž nezákonnost mu byla známa, nejenže připustil, ale i podporoval, se dá vysvětlit hlavně jeho zkušeností z Kominterny, která pravila, že nepřátele je nezbytné stále hledat, a pokud by se je nalézt nepodařilo, je potřeba je vyrobit -a v inscenovaném procesu potrestat a zničit. Má proto plnou odpovědnost za masové nezákonnosti, k nimž došlo za jeho vlády a které zpětně symbolizují první léta „budování socialismu“ u nás.

Patřil k nejlépe informovaným lidem o tom, jak příprava procesů probíhá. Dostával zprávy o průběhu a výsledcích vyšetřování, získával informace o tom, jak vypadá perzekuce v sousedních zemích - Maďarsku, Polsku. Dlouhou dobu se mu dařilo odolávat tlaku maďarského komunistického vůdce Rákosiho, aby také Československo připravilo svůj velký politický proces, podobný tomu, jaký byl v Maďarsku s Lászlo Rájkem. Výsledkem Gottwaldova váhání však byl pouhý časový odklad: soud se Slánským a spol., který se uskutečnil v závěru roku 1952, jedenácti rozsudky smrti svůj maďarský „vzor" překonal.

Gottwald nejprve nevěřil v možnost, že by v Československu mohlo existovat skutečně rozsáhlé a nebezpečné stranické spiknutí. Po prvních zatčeních, v nichž šlo většinou o malé ryby (výjimkou bylo uvěznění Viléma Nového, šéfredaktora Rudého práva), se Gottwald choval jako pouhý pozorovatel, pasivní příjemce zpráv o zahajovaných a probíhajících šetřeních. Pokud přesto rozbíhající se vyšetřování nezastavil, bylo to zřejmě proto, že v dusné dobové atmosféře k tak ráznému činu, který by k němu určitě přivolal pozornost, nenašel odvahu. Vyhověl sice Rákosiho naléhání a nechal Noela Fielda v Praze zatknout, zdá se však, že to učinil hlavně proto, že tím chtěl od Prahy odpoutat pozornost. Zřejmě věřil, že jako „velký“ proces bude Moskvě stačit ten, jenž se odehraje v Budapešti. Jeho sekretářka Kőhlerová v lednu 1963 vypověděla:

Gottwaldovi to šlo na nervy a zlobil se, že Rákosi nechce nikomu věřit. V začátku šly ty záležitosti okolo Klementa Gottwalda, byla to věc ministerstva.

Gottwaldův postoj k procesům se změnil brzy po příchodu sovětských poradců do rezortu bezpečnosti - první dva, Lichačov a Makarov, dorazili na podzim 1949 s cílem „najít československého Rajka“. Po jejich odchodu se objevila skupina nových poradců, kteří ve Státní bezpečnosti vytvořili celý zvláštní útvar, jenž si vzal přípravu politických procesů na starost. Gottwald ani Slánský, kteří poradce společně pozvali, se z jejich přítomnosti neradovali; jako obvykle však neměli odvahu zabránit ani jejich příjezdu, ani všem důsledkům, jež z toho vyplynuly.

Jako hlava spiknutí byli zpočátku tipováni buď ministr vnitra Nosek, nebo ministr zahraničí Clementis. Z podnětu poradců (a s Gottwaldovým požehnáním) tak z jeho blízkosti postupně začali mizet četní spolupracovníci. Putovali do vězení. Protože Gottwaldovo jednání bylo pro mnohé komunisty vodítkem, lze říci, že jeho obhajoba počínání poradců pomohla mnohým řadovým komunistům dospět celkem hladce k závěru, že procesy jsou správná věc. Tuto nedůstojnou roli obhájce nezákonnosti přijal Gottwald dobrovolně, z vlastní vůle. Činil tak z přesvědčení, že tím trestá opravdové viníky, nebo prostě ze strachu o svůj život? Podle svědectví Leopolda Hofmana z listopadu 1962 byla pravda to druhé:
S. Gottwald znal metody StB, znal i metody uplatňované v SSSR. To ví s. Hofman z toho, když s ním mluvil o tom, že by potřebovali znát sovětské zkušenosti, tak s. Gottwald řekl, jen aby nás nemrzely. Říká, že sám s. Gottwald, tak jak někdy naznačil, měl z nich strach.

Podle svědectví Kőhlerové sovětští poradci chodili ke Gottwaldovi velmi často, obyčejně večer po dvaadvacáté hodině. Gottwald prý jejich přítomnost nesl těžce; zároveň však tvrdil, že je třeba rozmotat klubko“. Stačí prý jen zatáhnout za správnou nitku „a klubko bude rozmotáno". Kdykoli se tedy na něho sovětští poradci obrátili (větši

Jako hlava spiknutí byli zpočátku tipováni buď ministr vnitra Nosek, nebo ministr zahraničí Clementis. Z podnětu poradců (a s Gottwaldovým požehnáním) tak z jeho blízkosti postupně začali mizet četní spolupracovníci. Putovali do vězení. Protože Gottwaldovo jednání bylo pro mnohé komunisty vodítkem, lze říci, že jeho obhajoba počínání poradců pomohla mnohým řadovým komunistům dospět celkem hladce k závěru, že procesy jsou správná věc. Tuto nedůstojnou roli obhájce nezákonnosti přijal Gottwald dobrovolně, z vlastní vůle. Činil tak z přesvědčení, že tím trestá opravdové viníky, nebo prostě ze strachu o svůj život? Podle svědectví Leopolda Hofmana z listopadu 1962 byla pravda to druhé:

S. Gottwald znal metody StB, znal i metody uplatňované v SSSR. To ví s. Hofman z toho, když s ním mluvil o tom, že by potřebovali znát sovětské zkušenosti, tak s. Gottwald řekl, jen aby nás nemrzely. Říká, že sám s. Gottwald, tak jak někdy naznačil, měl z nich strach.

Podle svědectví Kőhlerové sovětští poradci chodili ke Gottwaldovi velmi často, obyčejně večer po dvaadvacáté hodině. Gottwald prý jejich přítomnost nesl těžce; zároveň však tvrdil, že je třeba rozmotat klubko“. Stačí prý jen zatáhnout za správnou nitku „a klubko bude rozmotáno". Kdykoli se tedy na něho sovětští poradci obrátili (většinou prostřednictvím domácích vyšetřovatelů nebo ministra bezpečnosti) se žádostí o pomoc, snažil se jim vyhovět. Stal se tak aktivním účastníkem přípravy monstrprocesů, nikoli jen pasivním příjemcem cizích rozhodnutí. Nejvíc tato jeho aktivní role vynikla při přípravě procesu se Slánským.

V lednu a únoru 1951 bylo zatčeno kolem padesáti vysokých komunistických funkcionářů ze všech sfér aparátu. Původně byli vyslýcháni k protistátní činnosti, mimo jiné k přípravě převratu, jehož obětí měl být spolu s Gottwaldem i Slánský. Po dvou měsících poradci změnili směr vyšetřování a začali své zatčené vyslýchat „na Slánského“. Zrodila se koncepce sionistického spiknutí proti straně a republice. O další dva měsíce později sovětští poradci pověřili československé vyšetřovatele vypracováním zprávy o sionistech působících na důležitých postech v ČSR. Zpráva putovala do Moskvy, kde si ji přečetl Stalin; nedal však ihned souhlas k zatčení Slánského, ale pozval si k projednání zprávy Gottwalda. Ten za sebe poslal Čepičku; Stalin mu oznámil, že dosavadní obvinění vůči Slánskému jsou nedostatečná; navrhl však odvolat Slánského z funkce generálního tajemníka. Gottwald souhlasil a projednal se Slánským jeho přechod do úřadu náměstka předsedy vlády. V září 1951 se výměna uskutečnila. Novou příležitost ke Slánského zatčení přinesl dopis Velkému Metaři, vyzývající nespecifikovaného adresáta k emigraci. Poradci označili za adresáta listu Slánského. Tentokrát už Stalin „nezaváhal“: vyslal do Prahy Mikojana s výzvou Gottwaldovi, aby dal Slánského okamžitě zatknout, neboť hrozí jeho odchod do ciziny. Gottwald zprvu váhal, ale nakonec zas - na opakované Stalinovo „doporučení“ - souhlasil, a tak byl Slánský v listopadu 1951 zatčen.

Z toho všeho je vidět, že Gottwaldův postoj ke Slánskému, jeho nejbližšímu spolupracovníkovi, nezávisel ani tak na jeho celoživotních zkušenostech s ním, ale spíš na momentálním postoji Moskvy. Jeho chování ke generálnímu tajemníkovi se v polovině roku 1951 do té míry změnilo, že si změny povšimlo i okolí: během oslav Slánského padesátin prý z prezidentova chování místo někdejší bodrosti byl znát „odstup a chlad“. Když byl potom Slánský přeřazen do vlády, domníval se zřejmě upřímně Gottwald, že věc je vyřízena k Stalinově spokojenosti - nikoli snad proto, že by mu do té míry záleželo na Slánského osudu, ale protože se obával, že díl odpovědnosti plynoucí z případného zatčení Slánského by připadl i jemu. Když ho v listopadu 1951 Stalin o uvěznění Slánského skutečně požádal, jednal Gottwald (po kratším váhání) opět, tak jak byl zvyklý: zaplašil předchozí pochyby o důvodech zatčení a naopak začal vymýšlet důvody, proč je nutné. Ukázalo se, jak snadno je schopen sám sebe přesvědčit, o čem potřebuje. Nakonec on sám po Slánského zatčení ve stranických grémiích udával tón diskuse a určoval, co si mají členové vedení o případu myslet. Mnoho funkcionářů vzhledem k autoritě, jakou u nich Gottwald měl, přijímalo jeho názor i v této věci jako závazný a nezpochybnitelný. Ráno po nočním zatčení Slánského Gottwald svolal členy politického sekretariátu a odpoledne i předsednictvo ÚV. Zvláštností debaty v obou grémiích bylo, jak snadno se přítomní shodli na Slánského vině. (Situace byla nová v tom, že stranické orgány, zvyklé vynášet verdikt o vině před zatčením, byly tentokrát postaveny před hotovou věc a zatčení jim bylo prostě jen oznámeno.) Zvláštní také bylo, že mezi důvody Slánského zatčení Gottwald vůbec neuvedl ten hlavní, který jeho samého „přesvědčil", totiž Stalinův příkaz z Moskvy; prezentoval akci Bezpečnosti jako výsledek vlastního rozhodnutí, k němuž prý přistoupil na základě vyšetřováním nově zjištěných skutečností.

V době, kdy se věci provalily, to je před rokem, co tehda bylo na Slánském nápadné? Jeho pasivita. Na jedné straně se snažil dříve mít co nejvíce věcí v ruce. Ale když začala chalupa hořet a měl ukázat, jaká je role generálního tajemníka, a kdy měl být mezi prvními, kteří měli říkat to a to je třeba, tak pustil otěže z ruky, ať si to vylizují druzí. Nebylo u něj žádné iniciativy, ačkoliv právě on byl povolán, aby tomu stál v čele. Je řada případů, kdy provedení učiněných usnesení zdržoval a oddaloval. Když v novém světle posuzujeme, vidíme, že jeho činnost nebyla řadou chyb, ale že zde byl zlý záměr.

Při přípravě procesu byl Gottwald o všech novinkách podrobně informován a zasahoval do něj svými připomínkami. Nechával si přehrávat magnetofonové záznamy výpovědí, v době procesu vysedával u rozhlasového aparátu a pozorně sledoval přenos ze soudní síně. Kőhlerová vzpomínala:

Když sledoval proces se Slánským, nikdo na něho nesměl promluvit. Věřil všem výpovědím. Říkal, že sovětští bezpečnostní pracovníci mají zprávy, které neznáme, mají zprávy ještě z Kominterny, takže byl přesvěd¬čen o naprosté správnosti obvinění.

Opačné svědectví podal v lednu 1963 Richard Hradec:

Když Gottwald poslouchal proces, byl rozčilen, chodil po pokoji a vyjadřoval se, že se mu nelíbí, jak se proces vede. Že to je tyátr a že to nemůže poslouchat. Bral to z toho hlediska, co tomu řeknou lidé.

Před posledním dnem procesu se Slánským a spol. oznámil Gottwald telefonicky předsedovi soudního senátu Jaroslavu Novákovi rozsudek, který má vynést: ze čtrnácti obžalovaných dostane jedenáct trest smrti a zbylí tři doživotní vězení. Tak o tom (na Gottwaldův návrh) předtím rozhodl politický sekretariát UV. Gottwald také zkrátil na minimum odvolací řízení (trvalo jeden den) a odmítl jednat o případných žádostech o milost. K žádnému jednání o nich tedy nedošlo, Gottwald pouze svolal politický sekretariát a stroze sdělil, že žádosti o milost přišly a že „se“ zamítnou.

Třetího prosince 1951 proto obdržel jenom zprávu ministra spravedlnosti Stefana Raise o tom, že jedenáct trestů smrti bylo vykonáno. V posledních dopisech odsouzených, které byly Gottwaldovi doručeny po popravách, všichni pisatelé popřeli, že by spáchali zločiny, ke kterým se během procesu doznali, a přísahali věrnost straně. Nelze potvrdit, že Gottwald tyto dopisy četl; v každém případě na celostátní konferenci KSČ v prosinci 1952, tři týdny po procesu, mluvil o odhalení „americké páté kolony v ČSR“, kterou měl organizovat Slánský, jako o velikém vítězství.

Doposud nebyl prokázán žádný případ, kdy by Gottwald odporoval požadavku Státní bezpečnosti na zatčení některého z Jeho soudruhů. Nejenže odsouhlasil, ale dokonce doporučoval tvrdá opatření proti rodinám odsouzených a popravených, jako byly deportace nebo zaměstnání pod stálou kontrolou Bezpečnosti.
Několikrát byl zaznamenán Gottwaldem vyjadřovaný údiv nad tím, kdo všechno v jeho okolí byl „zrádce" a co všechno proti němu nebo proti straně chystal. Nezdá se přitom možné, že by výpovědím vyšetřovaných, které dobře znal, skutečně mohl ve střízlivém stavu věřit. Jeho sekretářka zaznamenala Gottwaldův výrok (týkal se obvinění Slánského, že přemlouval lékaře Haškovce k urychlení prezidentovy smrti):

Dřív na nás posílali policajty, dnes lékaře.

Navenek Gottwald vystupoval, jako by se cítil vnitřně ospravedlněn lavinou rezolucí a ohlasů stranických orgánů, které reagovaly nejdřív na zatčení Slánského a o rok později na jeho proces. Často se také odvolával na stanovisko Moskvy. Když ho požádali, aby dal Slánského zatknout, chvíli váhal, ale nakonec tak rozhodí: Nemá prý sice důkazy, vysvětloval, ale Stalin, který je měl tolikrát v minulosti, jistě i tentokrát ví, co dělá. Tvářil se, jako by skutečně důvěřoval sovětským poradcům a věřil, že mají větší zkušenosti než jeho soudruzi. Byly zaznamenány jen dva případy, kdy Gottwald požadavkům poradců neustoupil: poprvé, když rozhodl, že v obžalovacím a soudním spise nebude u obviněných používáno označení „židovská národnost“. Podruhé, když odmítl, aby před soudem vystoupili „svědci“, kteří měli „dokázat“ Slánského vinu na tragické smrti Jana Švermy.

Bylo vlastně zvláštní, že proces se Slánským a spol. neotřásl Gottwaldovou důvěrou mezi členy strany. Obecným názorem, který proces vyvolal, totiž bylo, že vedení strany zaspalo, když dovolilo tak nebezpečnému nepříteli, jakým byl Slánský, provozovat jeho ďábelské rejdy. Řadoví komunisté vytýkali liknavost všem členům vedení strany -s jedinou výjimkou, a tou byl Gottwald. Jako by najednou cítili, že potřebují zachovat zdání, že „tam nahoře někdo je“, pěli na Gottwalda jen chválu. Zůstal pro ně vlastně jediným zbývajícím vrcholným politikem, ke kterému byli ještě schopni cítit důvěru. Protože si to přáli.

Proces se Slánským v myslích těchto lidí proto Gottwalda místo zatracení definitivně dosadil do pozice stranického symbolu: „Řekneme strana - myslíme Gottwald; řekneme Gottwald - myslíme strana.“ Tato autorita Gottwaldovi nakonec možná posloužila především v očích Moskvy - zlikvidovat člověka, který byl v očích tolika lidí živým symbolem strany, byla zřejmě dokonce i pro Stalina silná káva.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.

Přílohy

pdf
Vůdce našich národů - třetí část
Typ souboru: *.pdf | Velikost: 29,99 MB
Pro přístup k souboru musíte být přihlášen.

Fotografie

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

21.3.

Ostrava v době „tání“ (1953-1967)

Shrnující studie nabízí přehled nejzásadnějších událostí v dějinách Ostravy v letech 1953-1967. Zaměřuje se na...
27.2.

Josefa Slánská - V Ruzyni

Úryvek z knihy Josefy Slánské Zpráva o mém muži, ve které manželka generálního tajemníka KSČ, v politickém pro...
28.1.

IX. sjezd Komunistické strany Československa ve fotografii

Kvalitní digitální kopie publikace vydané kulturním a propagačním oddělením sekretariátu ÚV KSČ, která zachycu...
23.12.

"Budování socialismu" mezi lety 1949-55 v normalizační učebnici dějepisu (1983)

Zajímá vás, jak popisovala poúnorové změny a období první půle 50. let v Československu normalizační učebnice?...
22.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Vůdce našich národů

Přečtěte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953". D...
22.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Vůdce našich národů - druhá část

Přečtěte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953". D...
22.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Tvůrce vítězného února

Přečtěte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953". D...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Dětství a učňovská léta

Prohlédněte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953"...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Léta vyzrávání revolučního bojovníka

Prohlédněte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953"...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - V boji za bolševizaci strany

Prohlédněte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953"...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Do čela strany

Předkládáme Vám kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Organisátor zápasu za chléb, práci

Prohlédněte si kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953"...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Na obranu republiky proti fašismu a válce

Prolistujte si v kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 195...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - V boji za osvobození čsl.lidu z jařma hitlerovského fašismu

Prolistujte si v kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 195...
21.8.

Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Zakladatel lidově demokratického státu

Prolistujte si v kvalitní digitalizovanou kopii oslavné reprezentativní publikace "Klement Gottwald 1896 - 195...
Více souvisejících...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT