Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době, kdy se Klement Gottwald stal tzv. prvním dělnickým prezidentem. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

NA HRADĚ
Čtrnáctého června 1948 Národní shromáždění jednomyslně zvolilo Gottwalda prezidentem republiky. V ústředním výboru strany, který tuto kandidaturu dopředu schválil, předložil příslušný návrh Václav Kopecký; vítězoslavně při tom prohlásil, že strana konečně získává do svých rukou také třetí pilíř moci (po vládě a parlamentu), „náš Kreml, odkud vychází moc nejvyšší“. O pár měsíců později, v souladu s reálným stavem a s ohledem na Moskvu, se Kopecký o Hradu vyjadřoval už mírněji; mluvil o něm jako o „našem malém československém filiálním Kremlu“.

Obřad volby byl komponovaný s maximální pompou. Na Hrad se hrnuly gratulace z domova i ciziny. Kromě jiných blahopřál Gottwaldovi i Edvard Beneš (novopečený prezident mu polichoceně odepsal, že „Vaše pozdravy a blahopřání mne zvlášť potěšily“). V gratulacích zasílaných z podniků a základních organizací strany se často vyjadřovalo potěšení nad tím, že na Hradě konečně zasedne dělnický prezident. Gottwaldovo zvolení ohlásilo vyzvánění zvonů v kostelích a slavnostní Te Deum, které dal nový prezident sloužit ve Svatovítském chrámu. Tato skutečnost pobouřila jak mnohé katolíky, tak i komunisty - Duriš s Novotným tento krok Gottwaldovi vytýkali i po jeho smrti; byli přesvědčení, že mši zorganizoval pozdější Gottwaldův zeť Alexej Čepička, který odpovídal ve vládě za církevní politiku. Arcibiskup Beran, který mši sloužil, obdržel z církevních kruhů několik protestů; odpověděl však prohlášením, v němž napsal, že nárok na církevní obřady má každý a povinností církve je žádosti vyhovět. Arcibiskupovo prohlášení, které bylo čteno v kostelích, Gottwalda dodatečně urazilo; pokud si snad představoval, že svou účastí na mši poněkud uvolní rostoucí dusno mezi státem a církvemi, dosáhl pravého opaku.
Ačkoliv se Gottwaldova kandidatura do prezidentské funkce zdála vzhledem k jeho postavení logická, nebyla bez problémů. Podle některých hlasů, které se objevily uvnitř strany, byl prezidentský úřad příliš spjat s tradicí první republiky, se jmény Masaryka a Beneše; místo jednotlivce měl podle těchto představ stát v čele země, řízené komunistickou stranou, kolektivní orgán. Jiní namítali, že Gottwald je natolik politicky silnou a známou figurou, že je ho pro Hrad škoda a že by měl svůj elán a schopnosti tak jako dosud odevzdávat hlavně straně. Na Hradě by se podle nich lépe vyjímala nějaká loajální figurka, například profesor Zdeněk Nejedlý, který navíc dal jasně najevo, že by o tuto funkci stál. Gottwaldův odchod na Hrad prostě mnozí vnímali i jako odchod z aktivní politiky a v tom smyslu se ho obávali, neboť za Gottwalda ve straně neexistovala plnohodnotná náhrada. Jeho sekretářka v roce 1956 vzpomínala:

Byla jsem nešťastná, zdálo se mi, že jde soudruh Gottwald do ústraní, že se ho Slánský takto zbavuje.

Ti, kdo s novým prezidentem nesouhlasili, neměli mnoho možností jak to dát najevo. K masovým projevům nesouhlasu došlo na všesokolském sletu, kde část manifestantů při slavnostním průvodu pod prezidentskou tribunou novopečenou hlavu státu ignorovala. Vedení KSČ toto chování označilo za provokaci a využilo je jako záminku k rozsáhlé čistce v Sokole a k represím vůči jeho funkcionářům.
Gottwald zahájil tradici takzvaných dělnických prezidentů, která od jeho nástupu na Hrad vydržela celých dvacet let, a také tradici prezidentů stranických (ta se udržela po celou dobu vlády režimu). Jak mnozí předvídali, jeho odchodem na Hrad se skutečně uvolnily Gottwaldovy vazby i část vlivu na stranu - ve prospěch jejího generálního tajemníka Slánského, který tím pro sebe získal většinu vrcholných rozhodovacích pravomocí, do té doby Gottwaldových. Slánský si také v podstatě monopolizoval styk s Gottwaldem; bez jeho vědomí či dokonce proti jeho vůli se ze stranického aparátu k pre-zidentovi nedostala žádná návštěva. Vzájemná vazba obou mužů, odjakživa silná, se po červnu 1948 dál upevnila, společně vytvořili mocenský tandem, který v zemi neměl protivníka. Gottwald byl vůdcem, Slánský oddaným a schopným naplňovatelem jeho vůle.

Tuto vazbu úplně nezničil ani Čepičkův vstup do Gottwaldovy rodiny, kam se mladý ministr po únoru 1948 přiženil. Změna nastala až na podzim 1951, kdy odvoláním z funkce generálního tajemníka začal Slánského politický pád. Tento pád na svém počátku vrhl stín dokonce i na Gottwalda, jemuž bylo vytknuto, že se nestaral dostatečně o poměry uvnitř strany. Prezident zareagoval tím, že funkci generálního tajemníka strany zrušil a odpovědnost za řízení strany převzal sám. Tajemnickou funkci svěřil do té doby málo výraznému Antonínu Novotnému, jehož nízká popularita a nevelké politické zkušenosti dávaly naději, že tak silnou pozici, jakou míval jeho předchůdce, nikdy nezíská. Gottwald dokonce nechal přímo na Hradě zřídit kancelář předsedy strany, která měla postavení a charakter jednoho z oddělení aparátu ÚV KSČ.

Příchod na Hrad od základu proměnil Gottwaldův život. Už jako předseda vlády měl pochopitelně okolo sebe početný aparát, který se o něj staral; tato péče se však nyní rozrostla. Pobíral plat 3,3 milionu korun ročně (275 tisíc korun měsíčně), pochopitelně staré měny, především však měl kolem sebe široký okruh služebnictva, pečujícího o něj způsobem, který by u jeho dvou demokratických předchůdců ve funkci nebyl myslitelný. Političtí a osobní Gottwaldovi přátelé si záhy všimli, že v nových poměrech se Gottwaldova osobnost změnila -a připisovali to hlavně izolaci, do níž se na Hradě dostal.

Vina za tuto prezidentovu izolaci byla přisuzována některým lidem z jeho blízkosti, většinou Slánskému nebo prezidentově sekretářce Kőhlerové; hlavní „vinu“ však bezpochyby měl Gottwald, bez jehož vůle po samotě by se sotva někomu jinému podařilo ho do ní dostat. Věci, které donedávna projednával v denních stycích se soudruhy, nyní prodebatovával se Slánským nebo se zetěm Čepičkou, kteří je pak coby prezidentovi prostředníci tlumočili nižším složkám. Teprve tři roky po Gottwaldově smrti si většina členů vedení strany dodala odvahy k tomu, aby Čepičkův vliv na prvního dělnického prezidenta kritizovala. Viliam Široký si své názory nechal pro sebe až do roku 1968:

Styky soudruha Gottwalda byly v podstatě omezené na ministra národní bezpečnosti, ministra národní obrany, soudruha Slánského a občas na soudruha Zápotockého. Mé styky se soudruhem Gottwaldem v té době byly omezené na zahraničněpolitické otázky. Osobně schvaloval zahraničněpolitické dokumenty. Na počátku své prezidentské funkce častěji zval členy předsednictva, ministry a jiné funkcionáře na přátelská posezení, filmová představení. Byla to užitečná forma pro osobní kontakty, na neformální výměnu názorů, ale i zábavy. Brzy však i tato forma osobního neformálního kontaktu odumřela.

Zakrátko se vyvinula praxe, kdy předseda strany začal ignorovat její sekretariát a přestal do něj docházet. Schůze stranických orgánů se kvůli němu konaly buď na Hradě, anebo v Lánech. Důvodem, proč téměř ignoroval styky s členy strany, bylo hlavně vědomí, že politicky rozhodující v nových poměrech už nejsou informace o vnitřním životě strany, ale hlavně zprávy, které mu dodává Bezpečnost. Gottwaldův poměr k lidem včetně nejbližších spolupracovníků byl obecně po celý jeho život chladný. Žádné z přátelství, jež udržoval, nebylo dost pevné na to, aby z něj nedokázal kdykoli vystoupit a svého „přítele“ opustit nebo zradit. Období, kdy stál v čele státu, je proto nejen dobou masově zaváděných krutostí a represálií, ale také obdobím podivuhodných represí, kterými byli postiženi lidé spolupracující s Gottwaldem třeba několik desetiletí. I nejbližší Gottwaldovi spolupracovníci mluvili o jeho poměru k lidem neradi. Pár výjimek obsahovala svědectví jeho sekretářky Kőhlerové, která s odstupem více než deseti let, v roce 1963, prohlásila:

Soudruh Gottwald byl v povaze prudký a pouštěl někdy strach. Říkal: Holky, já vás roztrhám v zubech. Ale kdo ho znal, věděl, že byl nejpřístupnější, právě když pouštěl strach.

Podle Kőhlerové nebyl Gottwald jemnocitný, na vztahy k lidem si nepotrpěl. Když se třeba v roce 1951 začala stahovat smyčka kolem Ludvíka Frejky, vedoucího národohospodářského útvaru prezidentské kanceláře a člověka Gottwaldovi plně oddaného, prezident si prý před Kőhlerovou postěžoval, jak je mu Frejkovo stíhání nepříjemné. „Ale co mohu dělat?“ zeptal se nakonec. Společně prý pak byli nešťastní, protože měli pocit, že zrada okolo nich nebere konce.

Dalším dlouholetým funkcionářem strany, se kterým se Gottwald snadno rozešel, byl Leopold Hofman, bývalý interbrigadista, pozdější šéf Gottwaldovy (prezidentovy) ochranky. Jejich vztahy byly dlouhou dobu mimořádně přátelské. Když počátkem roku 1951 začalo zatýkání interbrigadistů, Gottwald dal Hofmana formálně povýšit, což ovšem ve skutečnosti znamenalo jen jeho odstranění z prezidentské kanceláře; zatčení muže z těsné prezidentovy blízkosti by totiž na veřejnost nezapůsobilo dobrým dojmem. Podle zápisu učiněného v listopadu 1962 Hofman na svůj odchod vzpomínal slovy:

Soudruh Gottwald si zavolal Hofmana a řekl mu, že bude muset od něho odejít, a přitom plakal. Soudruh Hofman říká, že prakticky byl tehdy členem rodiny. Když Marta jela na Moravu, vždy se nastěhoval na Hrad a bydlel se soudruhem Gottwaldem po všechny dny, co byla mimo domov. Proto vztah soudruha Gottwalda k Hofmanovi a naopak byl velmi blízký. Tehdy soudruh Gottwald mu říkal: Chlapče, nejdeš nikam na frontu, budeš dělat velitele Veřejné bezpečnosti, my tě uděláme generálem. Marta Gottwaldová dělala skandál, co prý si to dovolují, že chtějí Poldu odvolat. Ale za dva dny, když se přišel rozloučit, chovali se k němu již chladně.

Stejně jako šéf prezidentovy ochranky skončil ve vězení také jeho osobní lékař Vladimír Haškovec. Gottwaldova sekretářka Kőhlerová o tom vypovídala v říjnu 1956:

Bylo to v době, kdy byl soudruh Gottwald stále více nemocen a ovzduší, ve kterém jsme žili, mne a Martu utvrzovalo v nedůvěře k Haškovcovi, který tehdy soudruha Gottwalda léčil. Když jsem se soudruhem Mikojanem jela ve výtahu, velmi se mi chtělo mu o tom říci - ale mlčela jsem. A pak jsem se dověděla, že právě soudruh Mikojan o tom mluvil a podle řeči Marty vypravovali, že řekl doslovně: A vy vaševo vrača, etovo Gaškovca brostě! Že mu pošlou své lékaře. A oba - Marta i soudruh Gottwald podtrhovali, že znal jméno Haškovcovo, že tedy něco o něm vědí. Vyřizovala jsem pak Haškovcovi, že už nemá chodit, on byl velmi uražen, odmítl obvyklý honorář a žádal, aby ho soudruh Gottwald přijal. Soudruh Gottwald ho přijal, Haškovec mu přinesl rentgenové snímky, které jsme si od něho vyžádali. Návštěva Haškovce u soudruha Gottwalda trvala velmi krátko. Pak přijeli sovětští lékaři.

Při této poslední návštěvě se Haškovec od Gottwalda o příčinách svého odvolání nic nedozvěděl. Byly mu naznačeny, až když byl ve vězení - měl prý prezidenta úmyslně špatně léčit, aby zkrátil jeho život. Gottwald tomuto tvrzení uvěřil a Haškovec putoval za mříže.

Po příchodu na Hrad se Gottwald stal objektem policejní péče, která daleko přesahovala běžnou míru ochrany hlavy státu v této době. Příčinou byla společenská atmosféra přelomu čtyřicátých a padesátých let a rozšířené přesvědčení o zostřování třídního boje, který s sebou nese zvýšené ohrožení vrcholných reprezentantů režimu. Konkrétní příčinou pak byl (nezdařený) atentát na funkcionáře italské komunistické strany Palmira Togliattiho.

V zajišťování Gottwaldovy bezpečnosti se angažoval především jeho zeť Alexej Čepička. Podle některých jeho plánů z té doby měl být Hrad zcela uzavřen před veřejností; nakonec to však odmítl sám Gottwald. Čepička tedy prosadil alespoň izolaci lánského zámku i s celým polesím a žádal vybudovat z Prahy do Lán zvláštní silnici, určenou pro cesty prezidentovy kolony. (Aby Státní bezpečnost zesílila atmosféru strachu v bezprostředním prezidentově okolí, uvedla do chodu akci Hrad, která skončila uvězněním několika pracovníků prezidentské kanceláře. Jeden z vykonstruované obviněných přišel ve vězení o život.)

Po Hofmanově odchodu z Hradu se velitelem Gottwaldovy ochranky stal Milan Kloss, Čepičkův člověk, který pod ním pracoval už na ministerstvu spravedlnosti, mimo jiné i jako šéf vězeňské správy. Kloss zavedl těsný styl prezidentovy ochranky, takže Gottwald si několikrát postěžoval, že než toto, raději by seděl na Pankráci. Bezpečnost se začala vměšovat do veškerého dění okolo prezidenta a snažila se dokonce získat sekretářku Kőhlerovou jako agentku. Na Hradě zavládl strach; ten sice na přelomu čtyřicátých a padesátých let prostupoval celou společnost, ale zdaleka ne všichni lidé „dole“ se báli tolik jako muž, který stál v čele státu, a jeho rodina. Kompenzovali to jinak. Leopold Hofman v listopadu 1962 vzpomínal:

Způsob života na Hradě byl divný. Soudruh Gottwald se téměř s nikým nestýkal. Byl velmi upjat na Martu. Marta Gottwaldová si nepřála, aby do personálu byli přijímáni členové strany. Nechala si říkat ,milostivá paní'. Soudruh Gottwald to znal, dokonce i soudruhu Hofmanovi řekl, aby před lidmi na Hradě ho oslovoval ,pane prezidente' ... Marta vůbec podlehla na Hradě panským manýrům. Například těžce nesla, jestliže některá z žen ministrů měla stejné šaty jako ona, nesprávně se chovala i při zařizování Lán atd. S ženami ministrů a funkcionářů byly vůbec různé starosti, chtěly být prostě všude. Na sjezdu měly vyhrazené lóže, chtěly být na všech oficiálních slavnostech a všude na tribunách atd.

Podle řady svědectví Gottwald na svou rodinu trpěl, měl blízko zejména ke svým vnoučatům. Podle Kőhlerové vztah k vnučkám a k zeti Čepičkovi představoval jedinou skutečnou Gottwaldovu soukromou lidskou slabost. Kőhlerová potvrzovala i jeho těsnou vazbu na manželku Martu. Marie Švermová se zmiňovala o mimořádné schopnosti Gottwaldovy ženy prosazovat u manžela vlastní požadavky. Ministr Ďuriš si vybavil, jak se Gottwald o vlastní ženě vyjadřoval neuctivě, lékař Haškovec zas líčil, jak Marta Gottwaldová úspěšně sabotovala relaxační procházky, které jejímu muži předepsal.
Gottwaldovy rodinné vztahy asi nebyly idylické, nedaly se však srovnat s většinou jeho vztahů k čelným soudruhům. Pod vnější slupkou povinné úcty a závislosti byl obsahem těchto vztahů především nikdy nekončící boj o moc. Leopold Hofman podle zápisu z listopadu 1962 vzpomínal:

Ví, že mezi soudruhy panovaly nesoudružské vztahy, vysvětluje si to docela obyčejným strachem o funkci a vulgárně řečeno někdy i o koryto. Důležitá v tomto směru byla otázka osobní statečnosti a ne každý se uměl k věcem rovně postavit. Otázka strachu sehrála svou roli i přímo u soudruha Gottwalda. Bál se Stalina. Slánský se opět bál Gottwalda, Kopřiva Čepičky atd.... Po zatčení Šlinga soudruh Gottwald s vtipem říkal o Martě, že ta kdyby měla moc, tak by někoho zavřela nebo zabila. Ona na to odpověděla asi tak, že jsou ovšem i jiní lidé, dokonce státníci, a jeden den hrají s člověkem mariáš a za týden ho nechají zavřít. (Mínila tím soudruha Gottwalda a Šlinga.)

Až několik let po Gottwaldově smrti se muži, kteří mu stáli nejblíž, odhodlali promluvit - třebas jen mezi sebou - o jeho asi největší slabosti: o pokračující závislosti na alkoholu. Leopold Hofman v šedesátých letech vzpomínal, jak se prezidentův lékař Haškovec často ptal, zda Gottwald nepije. Hofman Gottwalda kryl, protože se obával, že jinak by se zprávy o jeho závislosti mohly dostat na veřejnost. Sám byl přitom svědkem scén, kdy se Gottwald tak opil, že pak ležel dva dny a nebyl schopen pracovat. Haškovec zase ještě v roce 1968 vzpomínal na to, jak na recepcích, na nichž tu a tam prezidenta doprovázel, mu sklenice s alkoholem odebíral. Čepička dodával, že Marta Gottwaldová ředila svému muži pití vodou „v povoleném poměru“.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.

Součástí tohoto materiálu je také pracovní list pro žáky a studenty, který najdete v příloze
Pracovní list - Základní kámen na Letné
Pracovní list věnující se pomníku J. V. Stalina na Letenské pláni naráží na několik fenoménů typických pro konec 40. a začátek 50. let. Pracovní list předpokládá využití nejen přiloženého obrazového materiálu, fotografie Klementa Gottwalda, ale také jiných zdrojů, především internetu nebo učebnic a je proto vhodným pro zadání studentům středních škol a gymnázií jako domácí úkol.