Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Období 1939 - 1945

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době druhé světové války. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

... V parlamentních volbách v roce 1935 komunisté získali 849 tisíc hlasů, téměř o sto tisíc víc než před šesti lety. Svůj hlas jim odevzdalo 10,3 procenta voličů, což znamenalo, že zůstali čtvrtou nejsilnější stranou v republice. Gottwald byl podruhé zvolen poslancem a podobně jako ostatní členové vedení toho využíval ke sbírání zkušeností. Málokterá komunistická strana v meziválečné Evropě se mohla podílet na politickém životě své země v takové míře jako KSČ. V době Mnichova byl Gottwald velkou částí veřejnosti vnímán jako vůdce houfu, jenž nabízí republice naději, pomoc SSSR jako alternativu vůči zradě západních velmocí. Zároveň nebylo možné přehlédnout, že Gottwald pojímá zápas za záchranu republiky též třídně: na jedné straně jsou buržoazie a kapitál, kdo chtějí republiku zničit, prodat Hitlerovi, a na druhé straně stojí pracující v čele s komunisty, podporovanými Sovětským svazem, kteří chtějí zániku státu zabránit.

V průběhu krize Gottwald svůj názor na její řešení (s vojenskou pomocí Rudé armády) neprosadil, a tak se po Mnichovu stal jedním z prvních představitelů strany, kteří odešli do moskevského exilu. V Moskvě, především v orgánech Kominterny, pak musel svou taktiku z období mnichovské krize složitě vysvětlovat. Musel odpovídat na otázku, proč KSČ nedovedla svůj zápas až k ozbrojenému povstání obyvatel a svržení vlády nebo proč nebyla schopna dosáhnout toho, aby mobilizovaná armáda dostala povel ke střelbě. Někteří představitelé mezinárodního komunistického hnutí byli názoru, že Gottwaldem zvolená taktika byla chybná, a měl by proto odstoupit, nakonec však Gottwald svůj postup ubránil a v lednu 1939 Kominterna jeho „mnichovskou" taktiku schválila.

cům moskevského krvavého divadla, v jednom projevu označil Trockého za Hitlerova spojence atd. Přechod KSČ od sekty k národní straně, od počátku svou podstatou neupřímný, proto probíhal jenom s největšími obtížemi. Uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v květnu 1934 (a uznání SSSR de iure) prestiž KSČ posílilo. Když ve druhé polovině třicátých let vzrostlo ohrožení republiky a stát začal hledat spojence, kde se dá, tedy také na Východě, začali být komunisté, tlumočníci všeho sovětského, vnímáni jako síla, která by případně mohla pomoci tomu, aby se stát před Hitlerem zachránil. V průběhu třicátých let zvolna rostla členská základna strany.
V parlamentních volbách v roce 1935 komunisté získali 849 tisíc hlasů, téměř o sto tisíc víc než před šesti lety. Svůj hlas jim odevzdalo 10,3 procenta voličů, což znamenalo, že zůstali čtvrtou nejsilnější stranou v republice. Gottwald byl podruhé zvolen poslancem a podobně jako ostatní členové vedení toho využíval ke sbírání zkušeností. Málokterá komunistická strana v meziválečné Evropě se mohla podílet na politickém životě své země v takové míře jako KSČ. V době Mnichova byl Gottwald velkou částí veřejnosti vnímán jako vůdce houfu, jenž nabízí republice naději, pomoc SSSR jako alternativu vůči zradě západních velmocí. Zároveň nebylo možné přehlédnout, že Gottwald pojímá zápas za záchranu republiky též třídně: na jedné straně jsou buržoazie a kapitál, kdo chtějí republiku zničit, prodat Hitlerovi, a na druhé straně stojí pracující v čele s komunisty, podporovanými Sovětským svazem, kteří chtějí zániku státu zabránit.
V průběhu krize Gottwald svůj názor na její řešení (s vojenskou pomocí Rudé armády) neprosadil, a tak se po Mnichovu stal jedním z prvních představitelů strany, kteří odešli do moskevského exilu.
V Moskvě, především v orgánech Kominterny, pak musel svou taktiku z období mnichovské krize složitě vysvětlovat. Musel odpovídat na otázku, proč KSČ nedovedla svůj zápas až k ozbrojenému povstání obyvatel a svržení vlády nebo proč nebyla schopna dosáhnout toho, aby mobilizovaná armáda dostala povel ke střelbě. Někteří představitelé mezinárodního komunistického hnutí byli názoru, že Gottwaldem zvolená taktika byla chybná, a měl by proto odstoupit, nakonec však Gottwald svůj postup ubránil a v lednu 1939 Kominterna jeho „mnichovskou" taktiku schválila.
Roky v sovětském exilu, v Moskvě a po evakuaci hlavního města v baškirské Ufě, prožil Gottwald v jakémsi politickém ústraní stejně jako zástupci naprosté většiny dalších komunistických exilů. Po celou tuto dobu Gottwald posiloval svou pozici mezi exilovými členy strany, takže se v posledních měsících války, v době příprav „košické" vlády, mohl stát v podstatě rovnocenným politickým partnerem Benešovým, jediným mezi moskevskými komunisty. Uznával ho exil na Východě i na Západě, přijímal ho domácí odboj, kde Gottwald koordinoval činnost ilegálního vedení strany v protektorátě a na Slovensku. Členové moskevského vedení si zvykli nevyřizovat v podstatě žádnou závažnější otázku bez předchozí konzultace s „Klémou“. Václav Kopecký v dopise Gottwaldovi psal:

Klemo! Cítím se stále ještě nesvůj. Byl jsem 15 let zvyklý stále býti s Tebou a dávati Ti vše rozhodovati. Teď musím, např. když Píka a Toman se mnou mluví, stále říkati: „Škoda že tady není Klema, aby to slyšel a řekl, co soudí.“

Kopírování linie Kominterny, základní znak Gottwaldovy politiky, se přitom v počátcích války zdálo ještě obtížnější než dřív a patřilo k velkým Gottwaldovým úspěchům, že se mu tuto politiku se všemi jejími nečekanými zákruty dařilo představovat jako politiku konzistentní. Poté co Sovětský svaz v srpnu 1939 uzavřel pakt s Německem, ocitli se jeho obhájci včetně Gottwalda v obtížném postavení. Také válku, která vypukla v září 1939, sovětské vedení (a s ním Gottwald) vysvětlovalo jako válku imperialistickou a distancovalo se od ní; moskevské vedení KSČ zpestřovalo beztak už složitou situaci tím, že Beneše a londýnský exil obviňovalo z posluhování těmto imperialistům a z přípravy příštího Mnichova.

Když Hitler v červnu 1941 Sovětský svaz napadl, Gottwald konečně obrátil. SSSR uznal jak Beneše jako oficiálního československého představitele, tak hlavní cíl jeho odboje - obnovení republiky v předmnichovských hranicích; umožnil také vznik československé vojenské jednotky na svém území. Gottwald navázal a také on promptně oznámil prezidentu Benešovi do Londýna, že ho KSČ od této chvíle uznává jako reprezentanta republiky v zahraničí, a doporučil dokonce komunistům, kteří pobývali na Západě, aby vstupovali do exilových orgánů a přestali se vyhýbat službě v československé armádě. Gottwald se potom zapojil do organizace vzniku naší vojenské jednotky v Sovětském svazu - a to přesto, že jejímu veliteli Ludvíku Svobodovi dlouho nedůvěřoval; na základě zpráv, které mu dodávali komunisté v jednotce (Bedřich Reicin, Jaroslav Procházka), byl Gottwald přesvědčen, že Svoboda kryje protistranické rejdy svých poddůstojníků Bohumíra Lomského a Vladimíra Jánka.

Gottwald, bývalý voják, chápal smysl bojové tradice a vnímal význam legií při vzniku novodobé ČSR. Také ve druhé světové válce měla v jeho představách svoboda přijít do Československa na bodácích exilových vojáků. To byl hlavní důvod, proč věnoval veliteli Svobodovi tolik pozornosti. Poprvé se s ním setkal v Buzuluku v květnu 1942 a snažil se na něj od počátku působit tak, aby ho získal pro komunistickou politiku. Úmysl se mu dařil, takže už v následujícím roce se v londýnském velení začalo uvažovat o nahrazení Svobody velitelem s těsnějšími vazbami na Západ. Gottwald a jeho lidé už v té době hájili Svobodu jako svého člověka. Jan Šverma psal 13. listopadu 1943 Jiřímu Dimitrovovi:

S plukovníkem Svobodou jsme několikrát jednali a činí dojem čestného vlastence. Má velmi dobrý poměr k Sovětskému svazu a chová velkou vážnost k Rudé armádě. Proti plukovníkovi Svobodovi jsou však vedeny intriky ze strany reakcionářských kruhů v Londýně. Vyslanec Fierlinger napsal soudruhu Nejedlému dopis, že československý ministr války Ingr protěžuje plukovníka Kratochvíla a plukovníka Píku a že chce Svobodu odvolat. Vrchním velitelem československých jednotek má být jmenován plukovník Kratochvíl, který přednedávnem přišel z Londýna a který politicky přísluší k pravému křídlu československého důstojnického tělesa. Protože jsme samozřejmě zainteresováni na této otázce ..., prosíme Vás, abyste přispěl k řešení."

Proces sbližování Gottwalda se Svobodou vyvrcholil v posledních dvou válečných letech a skončil tím, že Gottwald navrhl a prosadil Svobodu do funkce ministra obrany, kterou oddaný generál zastával až do roku 1950. Právě v takových činech, jakým bylo Gottwaldovo zacházení se Svobodou, byl dobře vidět jeho politický talent získávat spolupracovníky i mezi takzvanými politickými indiferenty: navenek Gottwald Svobodu prezentoval jako nestraníka, jenž prý se jen přirozenou cestou (tak jak se to v SSSR stane skoro každému) vyvinul v muže oddaného Sovětskému svazu. Uvnitř KSČ byl Svoboda tu a tam kritizován pro svou oddanost prezidentu Benešovi, vrchnímu veliteli armády, kritizovány byly také některé jeho kontakty s představiteli národně socialistické nebo sociálně demokratické strany. Otázku své politické orientace Svoboda definitivně vyřešil v říjnu 1948, kdy vstoupil do KSČ.

Během čtyř válečných let 1941 - 1945 nejenže posílila pozice celého moskevského exilu; sám Gottwald se proměnil z uznávaného vůdce jedné strany, jímž byl už v době před Mnichovem, v představitele národního odboje, kterého vedle členů KSČ uznávali i četní příznivci dalších stran. Měl pověst realistického státníka, schopného jednat všude tam, kde druzí pouze mluví; obecně rozšířené bylo i přesvědčení o tom, že Gottwald je schopen dojít při jednání ke kompromisu, který není výhodný jen pro KSČ, ale je přijatelný pro všechny. Některé události posledních měsíců války přesto toto Gottwaldovo spění do vládních funkcí a proměnu politika ve státníka zkalily. V září 1944 Gottwald prodělal silný infarkt. O pár týdnů později přišel o Jana Švermu, který tragicky zahynul ve Slovenském národním povstání. Gottwald v něm ztratil jednoho z mála svých blízkých přátel a spolubojovníků, s nímž dělal společnou politiku dvě desítky let. (Šverma patřil k pár členům stranického vedení, o nichž se uvažovalo jako o možném Gottwaldově nástupci.) Nepříjemně na Gottwalda také doléhaly některé konflikty uvnitř moskevského exilu, pod jehož zdánlivě klidnou hladinou to s blížícím se koncem války stále víc vřelo bojem všemožných soudružských rivalit.

V roce 1943 se vlivem zákulisních intrik ocitl v nebezpečí dokonce on sám. Během války se prohloubily Gottwaldovy staré problémy s alkoholem, které se donesly až k představitelům Kominterny. V jejím vedení se objevila úvaha o Gottwaldově vystřídání politikem, který tolik nepije, a pro Gottwalda nečekaně a nepříjemně se v této věci začal angažovat jeho donedávna oddaný spolupracovník Václav Kopecký. Začal tehdy dokonce jednat se Švermou jako s případným Gottwaldovým nástupcem; Šverma sice z loajality ke Gottwaldovi takové plány odmítl, Gottwald však při té příležitosti zjistil, že si nemůže být svým postavením jist ani před nejbližšími soudruhy.

Jeho problémy s pitím se s blížícím se koncem války trochu zmírnily. Zřejmě na to měly vliv i problémy se zásobováním v Sovětském svazu, kvůli nimž si jen těžko opatřoval stále nové láhve (služebná v jeho rodině byla zvyklá vyměňovat je za potravinové lístky). Zkušenost z těchto nedostatků v zásobování vedla Gottwalda a jeho nejbližší stranické funkcionáře v diskusích o budoucím uspořádání republiky k názoru, že nedovolí likvidaci soukromých živnostníků, na něž zřejmě v této věci hlavně spoléhali.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.