Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Období 1933 - 1935

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době Velké hospodářské krize. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

... Přetvoření strany v bolševickém duchu s sebou neslo její plné podřízení Moskvě, sovětskému vedení a Kominterně. Gottwald v KSČ takové pojetí politiky prosadil - ostatně Kominterna byla jeho druhým politickým domovem, v roce 1929 byl zvolen členem její exekutivy, v roce 1934 se zúčastnil příprav sedmého sjezdu tohoto „světového štábu komunistického hnutí" a nakonec byl zvolen do jeho nejužšího politického sekretariátu. Tím trpčí pro něj v prvních letech, kdy stál v čele strany, musela být nemožnost uplatňovat tuto bolševickou, sektářskou politiku bez omezení - vlivem hospodářské krize byl Gottwald nucen aspoň zčásti přizpůsobit stranu také požadavkům dělníků v závodech. Do té doby hlásal nepřátelství k dělníkům organizovaným v sociální demokracii nebo dokonce u národních socialistů, nyní byl nucen zaujmout smířlivější postoj. Znamenalo to sice odklon od přísných direktiv moskevské Kominterny, avšak strana se tím vyhnula opakování takových neúspěchů, jakým byla například organizace Rudého dne v roce 1928. Že byla tato Gottwaldova taktika správná, se ukázalo v průběhu mostecké stávky v roce 1932, kde KSČ dokázala koordinovat postup s ostatními dělnickými stranami a získala si tím autoritu u mnoha lidí.

Další odklon od původně nastoupené sektářské politiky Gottwaldova velení přivodil leden 1933 v Německu. KSČ sice po Hitlerově nástupu měla ještě daleko k taktice lidové protifašistické fronty, kterou začala hlásat až v polovině třicátých let, avšak děsivé praktiky, zaváděné nacisty kromě jiného vůči komunistům, přiměly Gottwalda přece jenom slevit z teorií o „sociálfašismu" sociálně demokratické strany, Hradu a dalších levicových nebo k levici inklinujících směrů. Republika, o níž komunisté až do té doby hovořili s nenávistí jako o výsledku imperialistického paktování na mírové konferenci v roce 1919, se v řeči stranických vůdců pomalu stávala institucí, kterou je možno a třeba bránit. (Novou taktiku lidové fronty proti fašismu vytyčil VII. kongres Kominterny v srpnu 1935 a na domácí podmínky ji Gottwald aplikoval na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936.)

Ani tento pozvolný přechod vedení KSČ na pozici strany hájící republiku se neobešel bez překvapení. Už způsob, jakým strana „vysvětlovala" trapné selhání německých soudruhů, kteří v podstatě vyklidili cestu Hitlerovi, vzbuzoval rozpaky: o žádné zvláštní selhání prý vlastně nešlo, pracující v Německu jen přešli do podzemí, a až přijde čas, Hitlera smetou a provedou revoluci podle původního plánu. Ani slovo o tom, že pro široké dělnické vrstvy v Německu se Hitler stal bohem, který hravě zastínil všechny velikány komunistického hnutí dohromady. Když šéfredaktor Rudého práva a člen Gottwaldova vedení Josef Guttmann vystoupil v roce 1933 s názorem, že vinny nebyly jen „objektivní podmínky“, ale špatná politická taktika německých komunistů (kteří se řídili radami Kominterny), strana v čele s Gottwaldem proti němu zorganizovala kampaň, která skončila Guttmannovým vyloučením. A Gottwald stál v čele této kampaně, ačkoliv s názory jednoho ze svých nejbližších „mužů“ zpočátku souhlasil.

Ve všech případech, kde bylo - tak jako v případu Guttmannově - nutno volit mezi věrností Kominterně a odlišným názorem, se Gottwald postavil na stranu Moskvy. Strana (Moskva) pro něj byla víc než kterýkoli z jejích členů, abstraktní myšlenka měla přednost před konkrétním vztahem k člověku. V Sovětském svazu, kam odjel v srpnu 1934, aby se tím doma vyhnul policejnímu stíhání, zažil kampaň proti Slánskému a Švermovi, kteří v době jeho nepřítomnosti převzali v Praze vedení. Pod dojmem VII. kongresu Kominterny se pokusili o vstřícnější postoj k ostatním levicovým stranám, zejména k sociálním demokratům; strana pod vlivem jejich direktiv podpořila v prosinci 1935 volbu Edvarda Beneše prezidentem republiky, její poslanci v parlamentu hlasovali pro zvýšení výdajů na obranu republiky atd. Jejich postoje se však vedení Kominterny zdály příliš vstřícné, takže na přelomu let 1935 a 1936 odsoudilo jak Švermu, tak Slánského pro oportunismus. Oba pak byli odvoláni z funkcí, šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, který nové politice v novinách otevřel prostor, byl vyloučen ze strany. Gottwald toto stanovisko Kominterny podpořil nejen v Moskvě, ale také po svém návratu do republiky v únoru 1936. Na VII. sjezdu KSČ kritiku oportunismu ve straně zopakoval; protože však Slánský se Švermou podnikli sebekritiku, bylo jim odpuštěno a oba se mohli do stranického vedení vrátit - byli pak zvoleni členy politického byra ÚV.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.