Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Marcel Reich-Ranicki, profesor, Dr. h. c. mult.
Narodil se v roce 1920 ve Włocławku na Visle a vyrostl v Berlíně. V roce 1938 je Reich-Ranicki deportován do Polska. Jako Žid zažívá ve varšavském ghettu ta nejstrašnější ponížení, která mohou lidé lidem připravit. Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Túbingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Dusseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto". Svým „Literárním kvartetem" dokazoval od roku 1988, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, je tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Je čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neporovnatelným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Biografické údaje in Marcel Reich-Ranicki: "Můj život" (Mein Leben, 1999), česky 2003 v překladu Marty Myškové.

20. a 21. července bylo již každému jasné, že na ghetto čeká to nejhorší: mnoho lidí bylo zastřeleno na ulicích, mnoho jich bylo zatčeno jako rukojmí, mezi nimi hodně členů a vedoucích oddělení židovské rady. Členové židovské rady, tedy nejvyšší úředníci v ghettu, v žádném případě oblíbeni nebyli. Ale i tak bylo obyvatelstvo otřeseno: brutální zatýkání bylo chápáno jako temné znamení platné pro všechny lidi žijící za zdmi ghetta.
22. července přijelo před hlavní budovu židovské rady několik osobních automobilů a dvě nákladní auta s vojáky, kteří sice měli na sobě německé uniformy, ale jak vyšlo později najevo, vůbec nebyli Němci, nýbrž Lotyši, Litevci a Ukrajinci. Dům byl obklíčen. Z osobních vozů vystoupilo asi patnáct příslušníků SS, mezi nimi několik vyšších důstojníků. Někteří zůstali venku, ostatní se energicky a plynule přemístili do prvního patra. Nešli však do levého křídla, kde byla i velká místnost překladatelské a korespondenční kanceláře, nýbrž do pravého křídla — do úřadovny starosty.
V celé budově se rázem rozhostilo ticho, stísňující ticho. Domnívali jsme se, že mají být zatčeni další rukojmí.
Skutečně se hned objevil Czerniakówův pobočník, který přebíhal z místnosti do místnosti a sděloval jeho pokyny:
všichni přítomní členové židovské rady se mají ihned dostat ke starostovi. Za chvíli se pobočník objevil znovu: také Všichni vedoucí oddělení se mají hlásit v úřadovně starosty. Domnívali jsme se, že pro požadovaný počet rukojmích už v budově zřejmě není dost členů židovské rady, vždyť většina z nich byla zatčena již předcházejícího dne.
Krátce nato přišel pobočník potřetí: teď jsem byl ke starostovi volán já; pomyslel jsem si, nyní jsem na řadě já, abych doplnil počet rukojmích. Ale mýlil jsem se. Každopádně jsem si však jako vždy při návštěvách u Czerniakówa vzal psací blok a dvě tužky s sebou. Na chodbách jsem spatřil po zuby ozbrojené stráže. Dveře do velké a na můj vkus trochu pompézně zařízené úřadovny Czerniakówa byly tentokrát otevřeny. Stál uprostřed několika vyšších důstojníků SS za svým psacím stolem. Že by byl zatčen? Když mě spatřil, obrátil se k jednomu z důstojníků SS, tělnatému muži s lysinkou — byl to Sturmbannführer SS Höfle, šéf hlavního oddělení „Reinhard" při veliteli SS a policie, oddělení všeobecně nazývaného „vyhlazovací komando". Jemu jsem byl Czerniakówem představen, a to slovy: „To je můj nejlepší korespondent, můj nejlepší překladatel." Rukojmím jsem se tedy nestal.
Höfle chtěl vědět, umím-li stenografovat. Protože jsem to popřel, zeptal se mne, jsem-li schopen dost rychle psát, abych zaprotokoloval jednání, které teď proběhne. Krátce jsem přitakal. Poté rozkázal, aby se upravila sousední zasedací místnost. Na jednu stranu dlouhého hranatého stolu se posadilo osm důstojníků SS, mezi nimi Höfle, který schůzi vedl. Na druhé straně seděli Židé: vedle Czerniakówa pět nebo šest členů židovské rady, zatím nezatčených, dále velitel židovské pořádkové služby (tedy židovské milice), hlavní tajemník židovské rady a já jako zapisovatel.
Chtěl jsem text zapisovat do stroje rovnou. Protože jsem věděl, že se nemohu spolehnout na naše staré, dost poškozené psací stroje, dal jsem si přinést ze své kanceláře hned dva, abych mohl psát bez přerušení i tehdy, kdyby se snad zamotala barevná páska, což se stávalo často. U obou dveří, vedoucích do zasedací síně, stály stráže. Měly, podle mého názoru, jen jeden jediný cíl: šířit strach a hrůzu. Okna vedoucí na ulici byla onoho teplého a mimořádně krásného dne otevřena dokořán, což sturmbannführerovi a jeho lidem nevadilo. Tak jsem mohl jasně slyšet, čím si čekající příslušníci SS v autech před domem krátili dlouhou chvíli: měli asi v jednom voze gramofon, pravděpodobně kufříkový; poslouchali hudbu, a ne špatnou. Byly to valčíky Johanna Strauße, který ovšem také nebyl správným „árijcem". To však nemohli příslušníci SS vědět, neboť Goebbels dal zatajit rasově ne zcela čistý původ skladatele, kterého uznával.
Höfle zahájil schůzi těmito slovy: „Dnešním dnem začíná přesidlování Židů z Varšavy. Jistě víte, že je tady Židů příliš mnoho. Vás, židovskou radu, pověřuji touto akcí. Provede-li se svědomitě, pak budou rukojmí opět propuštěni; v opačném případě vás dám tam venku naproti všechny pěkně pověsit." Ukázal rukou směrem k dětskému hřišti na protější straně ulice. Na poměry v ghettu to bylo opravdu hezké zařízení, slavnostně otevřené teprve před několika týdny: zahrála kapela, děti něco zatančily a zacvičily, pronesly se, jako obvykle, projevy.
Nyní tedy Höfle celé židovské radě a Židům přítomným v zasedací síni vyhrožoval, že je na dětském hřišti oběsí. Cítili jsme, že by tento neurvalý muž, jehož stáří jsem odhadoval na čtyřicet let — ve skutečnosti mu bylo jednatřicet — neměl ani ty nejmenší zábrany a ihned by nás nechal všechny postřílet nebo, jak právě říkal, „pověsit". Už jen jeho němčina (ostatně zřetelně s rakouským nádechem) svědčila o primitivnosti a vulgárnosti tohoto důstojníka SS. Pocházel, jak jsem se později dozvěděl, ze Salcburku a údajně se vyučil řemeslu, byl prý automechanikem a později pracoval v salcburské vodárně.
Jak drze a sadisticky Höfle jednání zahájil, tak věcně pak nadiktoval přinesený text s názvem „Směrnice a úkoly pro židovskou radu". Pochopitelně ho předčítal trochu těžkopádně a pracně a místy přerušovaně; tento dokument ani sám nenapsal ani neredigoval, znal ho jen povrchně. Ticho v místnosti bylo hrozivé a stávalo se ještě intenzivnějším neustálými šumy: klapáním mého starého psacího stroje, cvakáním kamer několika neustále fotografujících velitelů SS a z dálky přicházející tichou a mírnou melodií o krásném modrém Dunaji. Věděli tito horlivě fotografující velitelé SS, že se právě účastní historické události?
Čas od času se na mne Höfle podíval, aby se ujistil, že stačím zapisovat. Ano, stačil jsem to; psal jsem, že „všechny židovské osoby", které bydlely ve Varšavě, „lhostejno jakého stáří a pohlaví", budou přesídleny na východ. Co tu znamenalo slovo „přesídlení"? Co bylo míněno slovem „východ", proč tam měli být dopraveni varšavští Židé? O tom se v Höfleových „Směrnicích a úkolech pro židovskou radu" nic neříkalo. Zato bylo vyjmenováno šest okruhů osob, které měly být z přesídlení vyňaty — mezi nimi všichni práceschopní Židé, kteří měli být ubytováni v kasárnách, všechny osoby zaměstnané v německých úřadech nebo provozovnách a osoby patřící k personálu židovské rady a židovských nemocnic. U jedné věty jsem zpozorněl: manželky a děti těchto osob rovněž nebudou podléhat „přesídlení".
Dole mezitím pustili jinou desku: ne sice nahlas, zcela jasně jsme však slyšeli veselý valčík, v němž se zpívalo o „víně, ženách a zpěvu". Napadlo mě: život jde dál, život Nežidů. A myslel jsem na tu, která se teď v malém bytěn zabývá grafickou prací, myslel jsem na Tosiu, která nebyla nikde zaměstnána, a tudíž ani vyňata z „přesídlení".
Höfle diktoval dál. Nyní se mluvilo o tom, že si „přesídlenci" smějí vzít patnáctikilogramové zavazadlo a "všechny cenné věci, peníze, šperky, zlato atd." Smějí nebo mají si vzít s sebou? — napadlo mě. Ještě téhož dne, 22. července 1942, měla židovská pořádková služba, pověřená provedením přesidlovací akce za dozoru židovské rady shromáždit 6000 Židů na jednom místě u železniční trati na překladišti. Odtud odjížděly vlaky směrem na východ. Nikdo však ještě nevěděl, kam transporty povedou a co na „přesídlence" čeká.
V poslední části „Směrnic a úkolů pro židovskou radu" bylo uvedeno, co hrozí těm, kteří by se snad pokusili „obcházet nebo narušovat přesidlovací opatření". Existoval jen jediný trest, na konci každé věty se jako refrén opakovalo: „...bude zastřelen." Když Höfle dokončil diktát, zeptal se jeden člen židovské rady, budou-li z přesídlení vyjmuti také zaměstnanci židovské sociální svépomoci. Höfle rychle přitakal. Nikdo se neodvážil položit další dotaz. Czerniaków seděl bez hnutí, ovládal se a mlčel.
O několik okamžiků později opustili velitelé SS dům i se svým doprovodem. Jakmile zmizeli, proměnilo se hrobové ticho přímo bleskově v hluk a vřavu: mnozí zaměstnanci židovské rady a početní čekatelé nová nařízení prozatím ještě neznali. Ale vypadalo to, jako by už věděli nebo vycítili, co se právě odehrálo — že nad největším židovským městem v Evropě byl vynesen rozsudek, rozsudek smrti. Odešel jsem co nejrychleji do své kanceláře, nebot část Höfleových nadiktovaných „Směrnic a úkolů" měla během několika hodin viset na plakátech po celém ghettu. Musel jsem se ihned postarat o polský překlad. Pomalu jsem diktoval německý text a moje spolupracovnice Gustawa Jarecká ho psala polsky přímo do stroje.
Miloval jsem ji, tuto polskou spisovatelku Gustawu Jareckou? Ano, ale byl to zcela jiný vztah než k Tosii. 0 minulosti Gustawy nevím hodně. Před válkou měla s židovským světem málo společného. Patřila k oněm polským Židům, jimž bylo náboženství zcela cizí. Do hetta se dostala se svými dvěma dětmi: jedenáctiletým neDo dvanáctiletým chlapcem, který pocházel z velmi mladého a záhy opět rozvedeného manželství, a dvouletým nebo nanejvýš tříletým chlapečkem, o jehož otci se nikdy nezmínila. Czerniaków (a to se na něm musí vysoce ocenit) velkoryse podporoval celou řadu intelektuálů, kteří byli v ghettu bez práce — což znamenalo ve většině případů zaměstnání v některém z úřadů židovské rady. Protože Gustawa uměla německy a psala na stroji, přidělili ji do mé kanceláře.
Mám ji před očima: hnědovlasou a modrookou štíhlou ženu, čerstvou třicátnici, zdrženlivou a klidnou. Byla tehdy velmi mladá, ne už neznámá, ale ještě ne slavná spisovatelka, když jí vyšla první kniha. Po ní následovaly do začátku války ještě tři další — realistické, sociálně kritické romány, jejichž děj se přinejmenším částečně odehrával v proletářském prostředí a prozrazoval levicové názory. Když jsem si je po roce 1945 mohl přečíst, určitě mě zaujaly, nenadchly mě však. Ovšem ona, Gustawa Jarecká, na mne hluboce zapůsobila hned v prvním okamžiku. To, co nás spojovalo, byla opět literatura — ne německá, o níž byla slabě informována, a ani ne polská, kterou jsem já znal málo. Mluvili jsme především o Francouzech a Rusech, o Flaubertovi a Proustovi, o Tolstém. Těmto rozhovorům vděčím za mnohé.
Jednoho dne jsem jí ukázal tři nebo čtyři slohové práce ze svých posledních školních let, z nichž jsem si ještě v Berlíně z čiré samolibosti zhotovil krásné kopie na stroji. Tyto práce se jí velmi líbily, pravděpodobně mnohem více, než si to zasloužily. Zeptala se mne, četl-li jsem „Noční let" Saint-Exupéryho. Protože jsem tu malou knížku neznal, přeložila ji pro mne do polštiny, aniž bych ji o to poprosil. Rok po Kästnerově „Lyrické domácí lékárničce" tu byl opět neobyčejný literární dárek k narozeninám. Nejpozději tehdy jsem měl pochopit, že její zájem o mne je ještě silnější než ten můj o ni.
Co mě k ní přitahovalo v době, která — tak se mi to každopádně zdálo — byla přece zcela předznamenána mým přátelstvím, mým vztahem k Tosii? Nevěděl jsem to myslím však, že to vím dnes. Když jsme si s Tosiou v oné době dopřávali to potěšení a představovali jsme si, ať to bylo sebevíc nepravděpodobné, že přežijeme válku, když jsme si povídali o naší společné budoucnosti, vyprávěl jsem jí děj „Mistrů pěvců" a citoval výrok, kterým Hans Sachs reaguje na napůl vážné, napůl žertovné Evino dvoření: „To bych měl dítě a ženu zároveň."
Gustawu jsem vnímal jako postavu opačnou: byla nejen starší než Tosia, byla také zralejší a samostatnější. Nevědomě jsem u ní našel onu oporu, kterou mi už maminka dát nemohla — a Tosia ještě ne. Skoro se mi zdá, že mě Gustawa milovala. Jednou, když jsme v úřadovně osaměli, protože naši dva kolegové již odešli domů, položil jsem svou ruku na její rameno a zadíval jsem se na ni. Řekla okamžitě s vlídnou rozhodností: „Nechej toho." Potom dodala, jako by mi chtěla udělat radost: „Nechejme toho. Ty máš Tosiu — a to je dobře, a tak ať to i zůstane." Už nikdy jsem se Gustawy nedotkl — a nikdy jsem na ni nezapomněl.
Této ženě, Gustawě Jarecké, jsem tedy diktoval 22. července 1942 onen rozsudek smrti, který vynesla SS nad varšavskými Židy. Když jsem došel k výčtu skupin osob, které měly být vyňaty z „přesídlení", a následovala věta, že se tato úprava vztahuje také na jejich manželky, přerušila Gustawa psaní polského textu a aniž by vzhlédla od stroje, pronesla rychle a tiše: „Měl by ses s Tosiou ještě dnes oženit." Ihned po dokončení diktátu jsem vyslal posla za Tosiou: žádal jsem ji, aby přišla neprodleně za mnou a přinesla si rodný list. Objevila se okamžitě a vypadala dost rozrušeně, neboť panika v ulicích působila nakažlivě. Sešel jsem s ní rychle do přízemí, kde v historickém oddělení židovské rady pracoval teolog, s nímž jsem již mezitím o věci mluvil. Když jsem Tosii řekl, že se teď vezmeme, překvapilo ji to jen mírně a souhlasila.
Teolog, který byl oprávněn vykonávat povinnosti rabína, nedělal žádné těžkosti, dva úředníci, kteří pracovali v sousední místnosti, nám šli za svědky, ceremonie trvala jen krátce a brzy jsme měli v rukou dokument, podle něhož jsme byli oddáni již 7. března. Zdali jsem Tosiu v tom spěchu a rozčilení políbil, už nevím. Ale vím moc dobře, jaký pocit se nás zmocnil: byl to strach — strach z toho, co se v příštích dnech bude dít. A ještě si vzpomínám na Shakespearův výrok, který mě tenkrát napadl: „Ucházel se kdy někdo o ženu v takové náladě?"
Hermann Höfle organizoval deportace Židů z Varšavy do Treblinky a dohlížel na ně od 22. července do září 1942. Po válce byl americkými úřady zatčen a internován. Ale podařilo se mu utéci. V roce 1961 byl zatčen v Salcburku. 2. ledna 1962 mě obvodní soud v Hamburku předvolal jako svědka ve vyšetřování proti Höfleovi. Měl jsem proti němu vypovídat i v soudním procesu. Ten se však již nekonal: po přeložení do Vídně spáchal Hermann Höfle ve vyšetřovací vazbě sebevraždu.

Přílohou tohoto dokumentu je také pracovní list, který najdete v příloze:
Pracovní list určený pro studenty středních škol a vyšších stupňů gymnázií rozebírá úryvek textu z knihy Marcela Reich-Ranickeho Můj život. Autentický text popisující jednu z nejdramatičtějších událostí z dějin varšavského ghetta-vydání rozkazu k přesídlení židů transporty do vyhlazovacích táborů- je opatřen otázkami, které studenta vedou k porozumění písemného pramene a k prohloubení znalostí z dané problematiky.