Zaostřeno na moderní dějiny – Křižník Potěmkin: film a skutečnost
Scénář pořadu

Dnes zaostříme na událost, o níž se dá říci, že je vlastně událostí přinejmenším dvojitou. Na vzpouru na ruské válečné lodi Potěmkin, k níž došlo v červnu 1905, a na její filmové zpracování Sergejem Ejzenštejnem o dvacet let později. Ejzenštejnův němý film Křižník Potěmkin z roku 1925 se považuje za jedno z nejlepších filmových děl vůbec, byť jde zároveň o film nepokrytě ideologický a propagandistický, oslavující ideje a události, o které sovětský režim opíral svou legitimitu. Nakolik tedy historická událost a legendární film korespondují? To je otázka, na kterou by měl náš dnešní pořad alespoň zčásti odpovědět.

Vzpoura na lodi Potěmkin tvořila součást ruské revoluce z roku 1905, jež otřásla samotnými základy carského režimu. K jejímu propuknutí však kromě sociálních, politických a ideových příčin notně přispěly neúspěchy Ruska ve válce s Japonskem. To mělo být pro ruského obra, alespoň v představách jeho politické a vojenské elity, snadným soupeřem, avšak válka s Japonskem ukázala, že ruský obr stojí na hliněných nohou. V boji o vliv v Asii nedokázala velká, ale zaostalá carská říše čelit menší, avšak modernizující se a technicky vyspělejší zemi. Válka s Japonskem propukla v únoru 1904, a Rusko v ní kráčelo od porážky k porážce, přičemž rok 1905 nepřinesl změnu. A situace se vyhrocovala i samotném Rusku. 22. ledna 1905 (podle pravoslavného kalendáře 9. ledna) vojáci v Petrohradu brutálně rozehnali demonstraci 140 tisíc dělníků, žen a dětí vedených popem Georgijem Gaponem. Masakru, který vešel do dějin pod názvem „krvavá neděle“, předcházela vlna stávek, jež začala 16. ledna v Putilovském zbrojařském závodě. 20. ledna stávkovalo v Petrohradu už na 130 tisíc dělníků. Demonstranti požadovali demokratické zastoupení a agrární reformy, které měly ulehčit tvrdý osud selského obyvatelstva, zrušení cenzury a toleranci v náboženských otázkách. Vůdce stávkujících pop Gapon připravil petici, kterou však car odmítl přijmout. Své prosby se mu tedy rozhodla odevzdat masová delegace, která se 22. ledna odebrala k Zimnímu paláci.

„Zmatené městské úřady procesí povolily s podmínkou, že se nepřiblíží k Zimnímu paláci (ze kterého car předcházejícího dne odjel do své rezidence na venkově). V neděli ráno se dělníci nesoucí ikony shromáždili v různých částech města a bez zásahu četnictva se vydali směrem do jeho středu. Dav byl klidný a připomínal náboženské procesí. Avšak demonstranti brzy narazili na ozbrojené jednotky blokující cestu k Zimnímu paláci. Při příkazu k rozchodu nebyly přední řady tlačené zezadu schopné ustoupit a ozbrojené jednotky zahájily palbu. Výsledkem bylo 200 mrtvých a 800 zraněných,“ píše americký historik Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce. Údaje o počtu mrtvých a raněných se různí, podle jiných zdrojů bylo na místě zabito dokonce přes tisíc lidí a několik tisíc utrpělo vážná zranění. „Viděl jsem šavle, jak se zvedají a dopadají. Pak muže, ženy a děti, jež klesají k zemi jak podťaté kmeny, a vzduchem se nesly stony, kletby a křik,“ napsal později Gapon. Důvěra dělníků v cara byla definitivně zničena, zemí otřásala vlna demonstrací, stávek a atentátů. Ruská vláda se snažila svalit odpovědnost za krveprolití na organizátory demonstrace.

10. března pak skončila největší pozemní bitva rusko-japonské války, jež začala u Mukdenu 21. února 1905, porážkou Rusů, kteří museli kapitulovat a stáhnout se zpět. Poslední ruskou nadějí zůstávalo válečné loďstvo. Jenže převážnou část ruských tichomořských sil zlikvidovali Japonci už na počátku roku 1904, a tak Rusové mezitím poslali – dlouhou cestou přes půl Zeměkoule – k japonským břehům novou flotilu, sestavenou především z lodí operujících na Baltu. Nazvali ji 2. tichomořská flotila. Šlo o všelijak poslepovanou sestavu, do níž byly zařazeny i vyloženě zastaralé lodě. Nikolaj Buchvostov, kapitán bitevní lodi Alexandr III., prohlásil: „Vítězství nebude. Bojím se, že poztrácíme půl eskadry na cestě a jestli se to nestane, tak nás rozbijí Japonci. Ale za jedno ručím. My všichni padneme, ale nevzdáme se.“ Buchvostov měl pravdu, střetnutí ruské flotily s Japonci skončilo katastrofou, a to i pro jeho loď, která se po ostré nepřátelské palbě při bitvě u Cušimy 27. května 1905 náhle převrhla a potopila i s celou osádkou, která čítala zhruba 800 mužů. Potěmkin se této bitvy neúčastnil. Patřil k černomořské flotile, a z Černého moře by se na širé oceány nedostal bez souhlasu Turecka, které ovládalo takzvané Úžiny, což je souhrnné označení průlivů Bospor a Dardanely s mezilehlým Marmarským mořem, spojujících Černé a Egejské moře. Mezinárodní dohody týkající se Úžin uzavíraly ruské černomořské loďstvo v Černém moři.

Plný název lodi zněl Kníže Potěmkin Tauridský – nesla jméno ruského vojevůdce a politika 18. století, jednoho z oblíbenců a milenců carevny Kateřiny II., Grigorije Potěmkina. Její stavba začala v roce 1898, avšak kvůli různým technickým obtížím ji námořnictvo převzalo do služby až v roce 1904. Zkoušky odhalily, že je oproti původním plánům pomalejší, a tudíž nemůže být klasifikována jako křižník. Poněvadž však nesla výzbroj odpovídající tehdejším bitevním lodím, tedy kategorii nejmohutnějších válečných plavidel, došlo k jejímu překlasifikování na bitevní loď. Označení křižník je tedy z vojenského hlediska nepřesné, avšak vžilo se. Na jaře 1905 panovala v Oděse napjatá atmosféra – podobně jako v jiných částech carské říše. Organizace sociálních demokratů Černomořské flotily připravovala vzpouru ve válečném námořnictvu, jež se měla rozrůst i na pevninu, ovšem na pozdější dobu, než v jaké nakonec vzpoura na Potěmkinovi propukla. Morálku námořníků podlomily dvě velké porážky ruských flotil ve válce s Japonci – posádky válečných lodí se obávaly toho, že nyní bude na řadě jejich černomořská flotila. Vzpoura na křižníku Potěmkin byla spontánní a z hlediska revolučních plánů předčasná. Roznětkou se pro ni stalo zkažené maso plné červů, které však mělo tvořit základ stravy mužstva. To podobné pochutiny pochopitelně odmítalo konzumovat, a snaha velení vynutit si poslušnost skončila 27. června 1905 (14. června podle juliánského kalendáře) vzpourou. Kontrolu nad lodí převzala posádka, jež usmrtila sedm důstojníků včetně kapitána, svrhla carskou vlajku do moře a vyvěsila na lodi vlajku rudou.  Téhož dne večer pak Potěmkin připlul do Oděsy, kde byla vyhlášena generální stávka. Revoluční náladu podpořil i pohřeb námořníka Grigorije Vakulinčuka, zabitého při snaze potlačit vzpouru na Potěmkinovi. Pohřeb se konal 29. června a vyústil v politickou demonstraci. Úsilí o její potlačení vedlo k řadě zranění a k vážným ztrátám na životech. Došlo-li však k masakru na oděském schodišti, jehož filmové zpracování vstoupilo do dějin kinematografie, není dodnes úplně jasné, byť část střetů protestujících a pořádkových jednotek se patrně odehrála i tam.

Nicméně vzbouřená posádka křižníku Potěmkin se nedokázala domluvit se zástupci stávkujících na pevnině na společném postupu, pouze vypálila několik salv proti vládním budovám. A jelikož se přiblížila carská flotila, aby zjednala pořádek, Potěmkin musel zvednout kotvy. Setkání s flotilou se nevyhnul, avšak o tehdejší atmosféře výmluvně svědčí skutečnost, že námořníci carské flotily na něj odmítli střílet, a Potěmkin tak unikl na volné moře. Touto triumfální scénou takzvané „tiché bitvy“ končí i Ejzenštejnův film, o dalším osudu vzbouřené lodi už nevypovídá. „Ve vlastní historii jsem se uchyloval k hrdinnému sebeponižování. Před pyšnými pozlacenými podolky jsem se válel a trpěl ponížení ve jménu nejvášnivějších záměrů. A častěji s mečem napřaženým nad cizí hlavou jsem potom sťal hlavu vlastní,“ zapsal si Sergej Ejzenštejn do deníku čtyři roky před smrtí. Narodil se 23. ledna 1898 v lotyšské Rize. Na nátlak otce, stavebního inženýra, vystudoval architekturu. „Během ruské revoluce pak dobrovolně vstoupil do Rudé armády a cestoval s agitačními vozy sovětské vlády. Už tady poznal, jak silně může dobrá režie a scénografie manipulovat s emocemi diváků. A když po konci občanské války objevil film, nové médium ho pohltilo,“ popisuje Ejzenštejnova mladá léta Ondřej Nezbeda v článku, který vyšel v časopisu Respekt v lednu 2008. Jeho pojetí filmového umění bylo od počátku silně ideologické a politické. Ejzenštejnovými vlastními slovy vyjádřeno: „Náš film je především zbraň, když jde o utkání s nepřátelskou ideologií, a především nástroj, když koná svou základní činnost – když ovlivňuje a přetváří. Tady se umění pozvedá k uvědomění sama sebe jakožto druhu násilí, hrozivého nástroje síly.“ Podobné názory zastával i Vladimir Iljič Lenin, kterého fascinovaly možnosti filmu jako propagandistického nástroje. Po svém prvním celovečerním snímku Stávka měl Ejzenštejn vytvořit film k 20. výročí revoluce z roku 1905. A režisér si vybral právě příběh vzpoury námořníků na křižníku Potěmkin, která dala podnět ke krvavým represáliím. Vznikl tak slavný film Křižník Potěmkin, jenž se do dějin kinematografie zapsal jako průkopnické dílo svým novátorským rytmizováním střihu a expresivním využitím detailu.

„Ejzenštejn natočil své nejslavnější dílo za účasti tisíce statistů, jeho hrdinou nebyl jednotlivec, ale dav. Každé scéně dal výrazný rytmus, k dosažení co největšího emocionálního účinku nechal i kolorovat rudou barvou prapor vlající na stěžni. Velkou oporu našel v kameramanovi Eduardu Tisse, který naplnil jeho představy o co nejpůsobivějších kompozicích. Zvlášť přínosné pro kinematografii se stalo Ejzenštejnovo pojetí montáže (natočený materiál sám stříhal), jež filmu dává výrazně patetický tón. Dosáhl jej zejména rytmem a dramatickým napětím, což dokládá scéna na oděském schodišti, v níž je bouřící se dav konfrontován s kráčejícími nablýskanými holínkami střílejících vojáků. Napětí vytváří záměrné prodlužování filmového času, v němž důležitou roli hrají pravidelně se opakující stejné záběry (holínky), a konfrontace celkových záběrů s detaily (tváře jednotlivců, ujíždějící kočárek s dítětem a jiné). Strhující kulminace mají své další vrcholy v podobě krátkých montážních vět, které vytvářejí svébytný komentář k zachycenému dění. Nejznámější z nich je socha lva, který se vzpíná k výskoku, a přitom se jedná o tři samostatné kamenné lvy. Symbol náhle probuzené síly jako by vyjadřoval smysl celého filmu, jehož celková struktura je založena na kontrastu, kterým je především střídání dramatických výjevů s lyrickými,“ uvádí na internetových stránkách Národního filmového archivu Tomáš Hála.

Z hlediska dějin světové kinematografie jde nepochybně o zcela zásadní dílo, ale jak věrně odráží historickou událost, jež filmu sloužila jako předloha? Kromě nejslavnější scény, krveprolití na oděském schodišti, která se zrodila především ve fantazii tvůrce, nelze filmu vytknout nějaké zásadní odchylky od faktografie, byť na druhou stranu vlastně ano, neboť jde hlavně o to, jak Ejzenštejnův film události líčí, jaký jim dává smysl. Vzpoura na Potěmkinovi a střety mezi bouřícími se obyvateli Oděsy a carským vojskem jsou totiž interpretovány s revolučním patosem, jako předzvěst bolševické revoluce, a tedy i jako potvrzení její nevyhnutelnosti a oprávněnosti tehdejšího bolševického režimu. Síla Ejzenštejnova filmu spočívá logicky především v obrazu. Díky tomu, že film vyšel i v české edici na DVD, se o tom mohou celkem snadno přesvědčit i posluchači našeho pořadu. Právě kvůli ideovému poselství film končí vítězným průjezdem Potěmkina přes hradbu carské flotily, nikoliv internací lodi i posádky v Rumunsku, přičemž ti námořníci, kteří se z Rumunska vrátili do vlasti, se často ocitli ve vězení či byli dokonce popraveni. Potěmkin nakonec nepřežil boje ruské občanské války, a ve filmu ho tedy nahradila loď podobného typu, nazvaná Dvanáct apoštolů.

A jak dopadl Sergej Ejzenštejn, nadšený propagátor bolševické revoluce? Její desáté výročí připomněl filmem Říjen / Deset dní, které otřásly světem, volně inspirovaným reportážemi amerického novináře Johna Reeda. I v něm užil řadu novátorských postupů. Ovšem zde také poprvé do jeho díla zasáhl Stalin – režisér musel vystřihnout záběry s Lvem Davidovičem Trockým. „Film je jen pouhá iluze, a přesto diktuje svoje zákony skutečnému životu,“ řekl Stalin při jedné příležitosti vrchnímu stranickému ideologovi Ždanovovi. Stalinův nástup k moci znamenal i absolutizaci linie socialistického realismu, s avantgardou byl konec. Ejzenštejn mohl být nakonec rád, že dostal povolení působit v zahraničí, avšak nedokončil tam žádný film. Posléze se vrátil do Sovětského svazu a přijal nabídku k natáčení eposu o Alexandru Něvském. "Příběh vypráví o ruském hrdinovi z 13. století, který dokázal vzdorovat nájezdu řádu německých rytířů. Stalin snímek nejdříve adoroval jako skvělou alegorii nacistické hrozby. Když ale s Hitlerem podepsal smlouvu o neútočení, nechal Alexandra Něvského stáhnout ze všech kin,“ píše Ondřej Nezbeda v Respektu a o posledním Ejzenštejnově díle pak uvádí: „Ejzenštejn se pustil do natáčení další oslavné fresky. Za první díl Ivana Hrozného ještě získal vyznamenání, ale v obrazech druhého dílu, který vykresluje postavu diktátora v celé krutosti, se Stalin příliš dobře poznal a natáčení zastavil. Ejzenštejn si u něj vyprosil audienci, během ní však jen trpně vyslechl ideologické připomínky a většinou mlčel. Pomalu se hroutil. Už dlouho trpěl srdeční nemocí a vyčerpáním. Stalinem požadované úpravy už nestihl provést, a tak měl Ivan Hrozný premiéru až v roce 1958 v Bruselu. Tedy deset let poté, co ztrápený génius sovětského filmu zemřel na infarkt.“

Svým životem i dílem Sergej Ejzenštejn hořce potvrdil platnost poučky, že revoluce požírá své děti. Pochodem rudých námořníků, kde se též zpívá: „Pak ve vlnách západu zdvihne se k odboji tisíce Potěmkinů a dělníci s námořníky, rolníci s průkopníky zardousí vládu zločinů.“, se s revolučním filmem i s Vámi, milí posluchači, pro dnešek ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.