Když dosedl 18. února 1965 letoun linky Československých aerolonií Havana – Praha na runway pražského letiště, Allen Ginsberg ještě vůbec netušil, jak dramatické chvíle jej v Praze čekají. A to měl za sebou již docela dramatický pobyt na Kubě, odkud byl na příkaz Fidela Castra vyhoštěn, dovolil si totiž kritisovat jeho represivní politiku vůči homosexuálům, otevřeně mluvil o marihuaně. Zároveň ovšem netušil, jak moc návštěva socialistického Československa ovlivní nejen jeho, a jeho tvorbu, ale i zemi, do níž byl přinucen odletět.

Ještě z letiště zavolal Josefu Škvoreckému, na něhož měl číslo a ten pro něj přijel. V každém případě měl básník v Praze více než připravenou půdu, kromě jeho – časopisecky, k vydání byl v Odeonu připraven knižní výbor – publikovaných textů již vyšly dvě knihy básní Lawrence Ferlinghettiho, výbor poesie Gregoryho Corsa a výbor z próz Jacka Kerouaka. Nemluvě o ukázkách z díla LeRoi Jonese a dalších autorů beat generation. Díky dobrým kontaktům se podařilo zařídit, že byl na dva týdny oficiálním hostem Svazu spisovatelů, dostal na tehdejší poměry docela dost peněz (75 dolarů bylo tehdy víc než běžný měsíční příjem), čekaly na něj honoráře za publikované básně i tantiémy za veřejnou produkci, byl ubytován v apartmá hotelu Ambassador v centru města. Jeho vízum bylo platné do 15. května 1965.

O Ginsbergově popularitě vypovídá i známá, byť dnes již neověřitelná historka, kdy básník po svém příletu navštívil mekku české beat generation, literární vinárnu Viola. Stál tam před zvětšenou fotografií sebe a Petera Orlovského, jež visela na zdi, a básnířka Vladimíra Čerepková, která seděla u baru, po jeho spatření zvolala, že „dneska každý vandrák vypadá jako Ginsberg.“ Allen, který zaslechl své jméno, řekl: „Ano, to jsem já.“ Svědectví o jeho vstupu na pražskou scénu se sympaticky různí – pro Čerepkovou to bylo zjevení, „vidět amerického básníka na vlastní oči. Neušlo nám nic. Přijel v zimě a chodil v teniskách. Všichni ho napodobovali a vyšli do sněhu ve zbrusu nových teniskách. S Inkou Machálkovou jsme ho vzaly k Novákům, aby ochutnal české jídlo. České knedlíky mu nechutnaly, dloubal se v tom.“ Malíř Karel Chaba je ve své vzpomínce naopak rezervovanější: „Ginsberg přišel do Violy, v bílých teniskách, byl to takovej voškubanej kluk. Nebyl moc velkej a pobíhal tam. Tam byla generace kolem dvaceti a intelektuálové nekomunisti.Všichni se z něj mohli podělat a chodili za ním jako vocasové.“ Mimochodem, pokud jde o ony často zmiňované tenisky, nečekejme žádnou bohémskou extravaganci – básník je prostě měl na nohou,  když jej v subtropické Havaně posadili do letadla...

Již v těchto dvou polohách můžeme najít zárodky přijetí, jakého se Ginsbergovi v Praze dostalo. Byla na něj Praha zralá? Připravená? Jak se ukáže, odpověď zní ano i ne. Přestože se zdálo, že po stalinských 50. letech, po politických procesech, téměř třech stech popravených a desetitisících odsouzených ve vykonstruovaných procesech k těžkým, mnohaletým trestům, po tuhé cenzuře a fízlování, dochází přeci jen k jistému uvolnění a tání, ve veřejném životě i v kultuře, právě na kauze Ginsberg se ukázalo, jak je to vše pouhé zdání. Na jedné straně režim povolil, poprvé od nacistické okupace, studentské oslavy majálesu, na druhé straně neváhal ostře zakročit. I proti studentům. Anebo zahraničním turistům, byť byli oficiálními hosty prakticky státní organizace, jíž Svaz spisovatelů přes všechno zdání o autonomii byl.

Ginsberg se okamžitě – jak bylo jeho dobrým zvykem – výborně zorientoval, zároveň se vrhl do kulturního života Prahy, oficiálního i neoficiálního, navazoval kontakty, besedoval, recitoval. Záhy se stal v ulicích Prahy legendou, známou postavičkou – jeho vzhled, i již zmíněné tenisky, vybočovaly z tehdejších norem. Navzdory tomu byl všude přijímán kladně. Navštěvoval Violu, pohyboval se v prostředí neoficiální kultury, mezi literáty, překladateli, besedoval se studenty, recitoval.

 A také psal básně, inspirované pražským pobytem, jako například tyto verše: „...mlha ukrývá černou synagogu, a já budu hledat Golema, / schovám se pod hodiny nedaleko hotelu/ ... jsem dosud sám se svým černým vousem a jiskrnýma očima / na začouzené černé ulici, kde jezdí tramvaje, / a kráčím nocí pod svalnatými sochami / přes starý kamenný most, / opět v tom Breughelově zimním městě, / a pražské střechy znovu pokrývá bílý sníh“ (Zpráva II), Ginsberg napsal i báseň Big Beat o koncertě Olympiku v pražském Sluníčku. A také Labutí jezero, popisující zážitky z Čajkovského baletu. Zároveň si, jak bylo jeho zvykem již od chlapeckých let, psal deník. Což možná – v Praze – neměl...

V každém případě se kolem něj utvořila skupinka mladých obdivovatelů, z nichž někteří se stali i jeho milenci – uvádíme tento fakt pouze proto, že právě tuto jeho aktivitu si vzal komunistický režim jako záminku k jeho vyhoštění, zároveň ji náležitě zneužil při následné propagandě.  

Pokud jde o „oficiální“ přijetí, pochvalné články o něm vyšly dokonce v Rudém právu i v dalších novinách, vše samozřejmě s požehnáním všemocné cenzury. Text v komunistickém plátku se jmenoval Na besedě s Allenem Ginsbergem a vedle referování o besedě s českými spisovateli („Přijel jsem se seznámit s vaší realitou a z Prahy budu pokračovat ve svém výzkumu socialistického vesmíru,“ cituje ho Rudé právo) a chvály jeho poesie informoval, že „záhy se naši čtenáři budou moci seznámit s jeho poesií podrobněji v chystaném překladu jeho básní Kvílení.“ To bylo 3. března 1965, v té době také nadšeně popisoval v dopise svému otci, „že všichni zde obdivují beatniky & je zde celá generace pražských teenagerů, co poslouchají jazz & nosí dlouhé vlasy & říkají, že serou na komunismus & čtou mé Kvílení... a já se tu courám s partami mlaďochů & účastním se orgií a & pak se ženu na Svaz spisovatelů & dělám přednášky...“

To ale mělo brzy skončit. Ještě mezitím si básník udělal delší výlet, nejdříve vlakem navštívil Moskvu, kde nejen že navštívil svého bratrance, ale také se sešel se sovětskými básníky Jevgenijem Jevtušenkem a Andrejem Vozněsenským. Četli si vzájemně své básně, hlavně Jevtušenko se ale hovoru o sovětské realitě vyhýbal. Ginsberg se setkal i s Majakovského milenkou Lili Brikovou, především ale s básníkem a disidentem Alexandrem Jeseninem-Volpinem, synem Sergeje Jesenina. Až s tímto režimem pronásledovaným autorem si konečně rozuměl. Jinak se ale „choval slušně“, podobně jako ve Varšavě, kde strávil tři týdny.

Do Prahy se vrátil 30. dubna, a jak vzpomíná, „bylo to přesně v den, kdy mě J. Edgar Hoover, šéf FBI, dal na seznam nebezpečných jedinců, abych byl sledován jako osoba podezřelá z něčeho proti Americe.“ Nevěděl ovšem, že v tu dobu se již o něj zajímala i naše StB. Příkaz přišel podle všeho z nejvyšších míst, tedy od prezidenta Antonína Novotného, svůj podíl na tom mohl mít i psychiatr Jaromír Rubeš, který žádal, aby policie proti Ginsbergovi zakročila – při své terapeutické praxi se totiž setkával s mladými lidmi, kteří své užívání drog uváděli v souvislosti právě s Ginsbergem. Ať už je to jak chce, složku si na něj StB založila, a je to četba skutečně zajímavá.

V den návratu do Prahy jej zároveň kontaktoval Josef Škvorecký. Jak nám Ginsberg řekl v roce 1994 při natáčení televizního dokumentu, Škvorecký mu oznámil, „že byl nominován technikou jako kandidát na krále majálesu, ale má chřipku a jestli bych to nechtěl vzít místo něj. Já se ptal, jestli to není politická záležitost, protože jsem si nechtěl zadělat na další průšvih jako na Kubě. Prý to je jen studentská oslava, od vpádu nacistů ji neměli a v posledních několika letech byly nějaké studentské protesty, aby mohli slavit majáles a ten rok to povolení dostali. Souhlasil jsem a tak za mnou na prvního máje přišli do hotelu studenti, posadili mě na korbu náklaďáku, nasadili mi zlatě nabarvenou papírovou korunu a provezli mě městem až do Fučíkárny.“

A tam, jak je ostatně vidět i z dokumentu, který tehdy natočil Krátký film, Ginsberg udělal vše pro to, aby byl skutečně zvolen. „Neuměl jsem česky,“ vzpomínal, „a tak jsem jenom zpíval Óm šri mantréja, óm šri mantréja, a pak mě zvolili. A když jsem seděl nahoře na pódiu, na trůnu, začal jsem psát báseň, protože mě napadlo, že to je dobrý způsob, jak si srovnat myšlenky v téhle zvláštní a zajímavé situaci.“

A zajímavá skutečně byla – komunistické velení zuřilo, protože, co je to za pořádky, když se králem studentského majálesu stane Američan, ke všemu silně nonkonformní, a nádavkem homosexuál! Události se daly do pohybu.

Buzerante!
Již  3. května byl v noci zatčen v centru města („když jsem si opilý vyzpěvoval na Národní třídě“). Jak se píše ve zprávě policisty, který ulicí projížděl v hlídkovém voze, „muž mne upoutal tím, že měl dlouhé vousy a vlasy. Vzhledem k tomu, že budil veřejné pohoršení a byl v podnapilém stavu, přistoupil jsem u neznámého muže z těchto důvodů ke kontrole.“ Pohoršení znamenalo to, že si prozpěvoval a doprovázel se na malé tibetské činely. „Po naložení neznámého muže přistoupil k našemu služebnímu vozidlu občan a požádal nás, aby jsme muže převezli do záchytné stanice  a ponechali ho zde do rána. Jednalo se pravděpodobně o příslušníka ministerstva vnitra.“ Zcela jistě, protože žádosti běžného civila by policista rozhodně nevyhověl. Musel tedy poznat, že jde o tajného. A ten se tam jistě zjevil čirou náhodou! (Pikantní je, že po převozu na záchytku byl Ginsberg, poté, co se představoval jako „Král Majáles“ propuštěn, nebyl totiž na hospitalisaci dostatečně opilý...)

O hlubokém zájmu StB o Ginsberga svědčí i poznámka z 3. května na jedné ze svodek: „7. odbor, poznámka: získat mgf nahrávku popř, jiný dokument o působení nebo vlivu G., lékař. zprávu. Provést úkon E-4.“ V estébácké hantýrce se jednalo o odposlouchávání telefonu. Z toho všeho, i z dalších dokumentů je vidět, že hra byla docela vysoká. Ginsberg byl sledován (akce  byla nazvána Chroust), fotografován, odposloucháván. Fízlové mu ukradli deník.

A bylo ještě hůř, v nočních hodinách 5. května došlo k incidentu, který vstoupil do literatury. Jak vzpomínal Ginsberg v roce 1994, „Jednou mě ve Viole opilo pár chlapů, co určitě museli být tajní a pak mě nějací přátelé doprovázeli domů a na ulici mě nějaký muž srazil k zemi a řval ‘Buzerante’ a ta dvojice, co šla se mnou, tak je vzali se mnou na policii, a po letech, v roce 1990, jsem se dozvěděl, že je tam rozdělili a po tom mužovi chtěli, aby podepsal, že jsem se s ním chtěl vyspat, a jeho ženu vyslýchali ve druhé místnosti a chtěli, aby podepsala, že jsem se chtěl vyspat s ní. Odmítli to a nic se jim nestalo. Takže to asi musel být nějaký připravený plán.“ Policejní protokoly básníkovu versi potvrzují. Zvláštní je, že onen tajemný „moralisující“ útočník byl po  incidentu propuštěn – ovšem pouze než se ukáže, že je v seznamech StB registrován jako agent, a to již od roku 1958. Byl tedy na Ginsberga nasazen a měl jej v typické taktice represivních složek zneklidnit a přimět k rychlému odjezdu z Prahy. Což jen potvrzuje Ginsbergovu domněnku, vyjádřenou i při jeho výslechu, a v básni samotné, že šlo o provokatéra. Mimochodem, ten za svůj boxérský výkon tehdy dostal odměnu 500 korun...

Utahování šroubu skončilo 7. května, kdy byl z Československé socialistické republiky vyhoštěn a za policejního doprovodu posazen do letadla linky Praha - Londýn. Básník ještě v letadle napsal báseň Král Majáles, v níž popsal své zkušenosti z téměř tříměsíčního pobytu v podmínkách reálného socialismu, v kontrapunktu ke krásám starého města. Báseň silnou, vydanou s minimálními a nepodstatnými korekturami – i to potvrzuje sílu pražské inspirace, v dobrém i zlém. Ostatně, recitoval ji vytrvale až do své smrti. Aby ne, byť pokud šlo o komunismus, měl jasno již dávno. Již v roce 1944 si zapsal, že „Je pouze jediný člověk, který může být k smrti otravnější než komunista, a sice ten, kdo jím byl a lituje toho...“ A v původní versi druhé části Kvílení, to znamená více než deset let před návštěvou socialistických zemí čteme tyto jasně mluvící verše: „Moloch, jehož jméno je Amerika / Moloch, jehož jméno je Rusko... Moloch, jehož jméno je / Chicago a Moskva.“ Po vyhoštění z Prahy tento názor, vyjádřený v úvodu jeho Krále majáles, že „Všechny kapitalistické lži o komunismu jsou pravda a všechny komunistické lži o kapitalismu jsou taky pravda“ ještě posílil: „Jsem přesvědčen, že dogmatičtí představitelé studené války v USA i v socialistických zemích jsou jako zrcadlové obrazy a vzali si do hlavy zničení světa,“ citovaly jej v červenci 1965 New York Times.

Zvrhlíky u nás nechceme!
Pikantní je, že ještě v den, kdy seděl Ginsberg v letadle do Londýna vyšla ve Večerní Praze nadšená recense jeho recitace Kvílení. A následující den se o něj ve svém projevu otřel prezident Antonín Novotný. Pak bylo ticho... Až 16. května vyšel v sobotním vydání Mladé fronty nepodepsaný celostránkový článek Proč byl americký básník vyhoštěn z Československa. V typickém režimním newspeaku shrnoval vše, co Ginsberg provedl. Alkoholismus, narkomanie, sexuální perverse, opovrhování československými představiteli, kažení naší mládeže... A to vše ilustrováno jak citacemi z ukradeného deníku, tak z dopisů pohoršených rodičů básníkových přátel, eventuelně milenců (nejspíš spontánní, i když přinejmenším jeden je v podstatě reakcí na návštěvu policistů, kteří si jej vyžádali), a které jako kdyby vypadly ze stránek Orwellova 1984, v podstatě zde totiž rodiče udávají své syny, stejně jako z dobrozdání vyplašených psychiatrů. Zajímavé přitom je, že přestože tón článku byl velice štvavý, ani jedna z citací nebyla vymyšlená, ke všem existují v archívech prameny. Potvrzuje se tak ovšem, do jaké míry měla vše v režii tajná policie, zároveň, jak moc si byla jistá. Příznačné je, že překlad článku se objevil v Ginsbergově složce, kterou si na něj vedla FBI.

Pravým adresátem článku, za nímž bylo až příliš dobře (mohl to být i záměr, každý okamžitě věděl, odkud vítr vane) cítit taktovku StB, nebyli běžní občané, na jejich názor moc kašlala a stejně tak jim bylo v podstatě jedno, byl-li či nebyl-li nějaký americký pošuk od nás vypovězen. Článek, který takticky nevyšel v Rudém právu, orgánu komunistické strany, ale ve zdánlivě „liberálnější“ Mladé frontě byl totiž adresován právě inteligenci, umělcům, spisovatelům, lidem z uměleckých svazů a časopisů. Všem těm, které bylo nutno zpacifikovat a ukázat jim, kdo je zde pánem a kde je jejich místo. Podle všeho tedy nešlo komunistickému vedení ani tak o nějakého amerického „teplajzníka“, jak se o Ginsbergovi později vyjadřoval Škvorecký. Spíše jim svých chováním poskytl vítanou záminku k útoku proti liberalizující se umělecké frontě – a k represím také následně došlo. 

Nicméně, stopa, již Ginsbergova návštěvě v kulturním povědomí zanechala byla značná, a na tom nic neměnil fakt, že dlouhá léta bylo jeho jméno v oficiálním prostředí tabu, nevycházely jeho verše. Kvílení bylo opisováno, Ginsbergův vliv bychom našli u řady autorů, nejvýrazněji – a také nejzažitěji – pak v básních Milana Kocha, tragicky zesnulého příslušníka undergroundu. Rozhodně ale ne, jak se stále traduje, u Václava Hraběte a dalších autorů soustředěných kolem Violy. Což by si samo o sobě zasloužilo samostatnou studii.

V celé historii ovšem zůstává řada neznámých, největší pak, proč Ginsberg vlastně do Prahy přiletěl? Pro televizní dokument sice uváděl, a najdeme to i ve všech jeho biografiích i rozhovorech, že ho v Havaně, protože přímá linka do USA kvůli sankcím nebyla v provozu, prostě posadili na nejbližší spoj, čirou náhodou letící do Prahy. Tak jednoduché to ale není, v dopise otci psal 5. února z Havany, že „tu zůstanu ještě měsíc & pak budu pokračovat do Československa.“ Pokud je známo, žádné další důkazy o jeho plánech neexistují, nedal ani vědět svým pražským kontaktům, Škvoreckému a svému překladateli Janu Zábranovi. Což je jistě divné... Kromě toho, pokud by se octl na palubě letadla tak nedobrovolně, jak tvrdil, mohl při mezipřistání v kanadském Ganderu vystoupit. Což neučinil. A proč jej kubánská tajná policie posadila zrovna na linku do Prahy? Klidně mohl skončit v Bulharsku či Polsku. Četli mu snad dopisy? Anebo myšlenky?

A podobných záhad je více, například „ztracené“ básně, které v Praze napsal. Existují však. Ostatně, nejen o tom, ale o celé Ginsbergově pražské návštěvě a jejích důsledcích jak pro něj, tak pro nás bude pojednávat celovečerní film, který připravuje režisér Petr Slavík. Máme se tedy nač těšit.

Text byl psán pro Lidové noviny a publikujeme jej se svolením autora.