Moderní-Dějiny.cz

Jan Zábrana – setkání s literáty a Miladou Horákovou

Publikováno: 25.5.2014, Aktualizováno: 31.5.2014 08:13

Ukázka z deníkových záznamů Jana Zábrany, které vyšly knižně v souboru Celý život. Autor vzpomíná na Sjezd kulturních pracovníků národně socialistické strany v Luhačovicích roku 1947, kam ho coby šestnáctiletého vzali jeho rodiče. Líčí svá setkání s básníky a především s Miladou Horákovou, která měla před sebou už jen tři roky života.

Jan Zábrana – setkání s literáty a Miladou Horákovou

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

V létě 1947, když mi bylo šestnáct, vzali mě otec a matka s sebou do Luhačovic na Sjezd kulturních pracovníků národně socialistické strany. Měl jsem první dlouhé kalhoty, tmavomodré, jako posedlý jsem už tehdy četl a psal verše (zároveň náruživě skautoval) a hrozně jsem stál o to, abych s nimi mohl jet a vidět nějaké živé básníky a spisovatele. Sjezd trval dva nebo tři dny, referáty a diskuze byly ve Společenském domě, v prvním poschodí, v budově obklopené trávníky a promenádami, s tou sladce zahálčivou lázeňskou atmosférou, kterou jsem znal už od dětství z Poděbrad… Jaroslav Stránský a Prokop Drtina se myslím omluvili, aspoň se na ně odtamtud nepamatuji, ale ti mě tolik nezajímali, ty jsem znal, protože k nám jezdili… Já chtěl vidět básníky, mě tenkrát zajímali básníci! A koho jsem uviděl: Petra Křičku, bělovlasého usměvavého dědouška jak z pohádky, s elegancí, kterou jsem si (později) umístil kamsi mezi eleganci ministerského úředníka z první republiky a eleganci maloměstského kantora („když se vyfikne“), uviděl jsem Jaroslava Kolmana-Cassia, z jehož veršů jsem znal tehdy jen jedinou sbírku, v tom roce vydanou, Baladu z Českého ráje o Vladimíru Krajinoví. Kolman byl také bělovlasý pán, ale s jakousi starosvětskou důstojností a plachostí, z pódia nemluvil ani nerecitoval, ale slyšel jsem ho hovořit s několika lidmi v hloučku o přestávce na chodbě před sálem; vypadal dost plaše a zdálo se, že nemá moc smyslu pro humor. Myslím, že chodil o holi, ale jít jsem se za ním neodvážil. Do přednáškového sálu jsem směl, ale sedal jsem vždycky až vzadu, poněvadž mi matka řekla, abych se nepletl mezi dospělé a nikoho moc neotravoval. Ke Kolmanově poezii mám dodnes jakýsi trochu sentimentálně trpký vztah, vím o všech jejích chybách, rozptýlenosti „jazyka“, jeho antikvárnosti, jsou v ní ale velká místa – „Zvon domoviny dělovinou duní“ – a i celé básně velké – Bílý Bili a černá Nelly, Sudetská balada a moc jiných. Některé jeho verše nejdou z paměti jako verše těch největších básníků – „A pohřbím tě na poli Hakeldama / k tomu, kdo lhal a zrazoval…“ Bez něho by obraz české poezie z 20. a 30. let nebyl úplný.
Později jsem se v Praze doslechl, jak ho po roce 48 krágloval Václav Řezáč jako reakcionáře; v malém výboru z jeho básní, který na sklonku 50. let vyšel ve Spisovateli (díky Láďovi Fikarovi), je v Polanově doslovu zmínka o tom, že snad v rukopise existuje – dodnes nevydaná – druhá část Balady z Českého ráje. Nikdy jsem se ale nesešel s nikým, kdo by byl Kolmana znal blíž, Fikara jsem se na něho – nevím proč, snad ze zapomnětlivosti – nikdy nezeptal. Zná ho málo lidí, málo se o něm mluví i mezi specialisty „na poezii“, jediný z mých známých, kdo ho přečetl a má některé věci rád, je Karel Milota. Z mladších básníků jsem tenkrát v létě uviděl v Luhačovicích jen jednoho – Vladimíra Thiela. Toho jsem jako hoch ctil. Už za války jsem četl jeho sbírky Hoch v modrém a Pokorná pouť (jmenovalo se to tak?), znal jsem, co o něm napsal Josef Hora… Byl to tenkrát vysoký, hubený mladý muž s klátivou chůzí a tmavými vlasy spadajícími do čela, které si stále odhraboval. Přesně si pamatuji, že tehdy v Luhačovicích recitoval dvě básně: první byla o mamince, kuchyni a oprýskané bandasce na kávu (v té jsem už jako šestnáctiletý načtenec rozeznal pastiše jedné Seifertovy předválečné básně) a pak jakousi báseň se „simultánní“ obrazností, pádnými rýmy a horečnatým tempem, která mi tehdy připadala strašně moderní a moc se mi líbila. Jediné, nač si z ní dodnes vzpomínám, je verš, ve kterém bylo cosi o opici a bambusu…
Dnes, ve vzpomínce, se obávám, že to zas byla nějaká odlika nejspíš z Nezvala, ale nechtěl bych mu křivdit, to už je dodatečný dohad po 29 letech… Tenkrát jsem tu báseň o opici a bambusu spolkl i s chlupama a šel jsem si k němu pro autogram (to ještě v těch letech nebylo v módě jako dnes), který mi udělil do malého bločku s nonšalancí velkého mistra a který mám dodnes někde schovaný… (s Thielem jsem se později v Praze nikdy nesetkal a neseznámil dodnes. Po únoru 1948 přestal publikovat, jestli ho jen přestali tisknout nebo zda přestal i psát, to nevím). Někdy v roce 1953 nebo 1954 jsem měl v ruce malou, bibliofilsky vydanou (ale byla na trhu) knížku jeho překladů dětských básní Roberta Louise Stevensona s ilustracemi Františka Tichého a překlady se mi nezdály špatné. Když jsme v polovině 50. let s Vaškem Havlem chodívali k Eduardu Valentovi (v době, kdy teprve psal Jdi za zeleným světlem; vykládal nám vždycky, kolik stránek v noci udělal), Valenta o Thielovi často mluvil („Včera tu byl Vladimír“, „V sobotu jsme seděli se Scheinpflugovou a Vladimírem“) a jednou či dvakrát jsme se u něho v bytě těsně minuli. Nevzpomínám si však, že by se Valenta někdy zmínil o tom, zda nebo co „Vladimír“ píše. Já jsem ale k Valentovi moc pilně nechodil, jeho próza se mi nikdy nelíbila (spíš mě tam vodil Havel, který jím byl jeden čas okouzlen a taky mu tam dost lahodilo to „postpátečnické“ ovzduší, které se tam naznačovalo), a tak jsem se tam s Thielem nikdy nesetkal, abych mu připomněl, že už se známe z letních měsíců roku 1947, z Luhačovic, ze Sjezdu kulturních pracovníků národně socialistické strany… V SNKLU mi jednou někdo vyprávěl, že Thielova žena Valentina do nakladatelství chodila a pletla redaktorkám na zakázku svetry, ještě než se z ní koncem 50. let stala dost známá a oblíbená filmová hvězda Barrandova (ale po několika letech zase zmizela)… O Thielově dnešní nebo aspoň donedávné existenci vím jen z toho, že vydal jakýsi (jím pouze vybraný) soubor „boxerských povídek“, většinou amerických autorů, a v Melantrichu jednu nebo dvě sbírky anekdot o velkých lidech… Jinak už byl v létě 1947 ze „spisovatelů“ v Luhačovicích jen Jan Petrus, a to byl kantor a spisovatel víceméně jenom pro mne, který jsem jako kluk četl a se zájmem zhltal jeho román Za zlatem Inků, vydaný pro mládež Dědictvím Komenského…Za tím jsem také šel pro autogram. Měl černý plnovous a tvářil se rozmrzele, jako by ho moc nebavilo, že mu někdo připomíná, že taky něco napsal… A to byli všichni „výkonní“ čeští spisovatelé, kteří se v létě 1947 hlásili k národně socialistické straně, přesněji řečeno všichni, kterým stálo za to rozjet se na sjezd jejích kulturních pracovníků… (Vím, že se k té straně hlásili ještě jiní, kteří v Luhačovicích tehdy nebyli, například bard přírody a chodské poezie – Jan Vrba…)
A přece jsem se na tom podivně panoptikálním a mnou v šestnácti letech až neuvěřitelně intenzívně prožitém sjezdu s kýmsi setkal, za kým jsem tam nejel, koho jsem tam nečekal… Poslední den, těsně před obědem, jsem vyšel z přednáškového sálu Společenského domu na chodbu, která byla poloprázdná, jen sem tam prošel nějaký číšník s podnosem, a u velikých oken, zaplavených letním sluncem, mezi skleněnými vitrínkami s výstavkou nějakých slováckých výšivek, jsem uviděl stát matku zabranou do hovoru se štíhlou, trošku kantorsky upjatou a škrobenou, asi padesátiletou paní. Stála zády k oknům, obličej měla ve stínu. První, čeho jsem si všiml, bylo, že stojí nějak trochu nakřivo, zakloněná dozadu, jako nemocný nebo kulhavý člověk. Sel jsem k nim. Matka mě uviděla a řekla: „Tohle je náš Honza, Milado.“ A mně: „To je paní poslankyně Milada Horáková.“ Vzpomínám si dodnes na ten obličej. Trochu příliš upravené vlasy, přilehlé k hlavě, jak se tehdy po válce nosily. Vlídný, ale rezervovaný, velice rezervovaný výraz. Šedý vypasovaný kostým de tailleur. V kostýmu slabě žlutá blůza s viditelně nažehleným límcem, který na jedné straně odstával. Promluvila na mě snad tři, snad pět vět. Na něco se mě ptala – jestli je to tam, v Luhačovicích, pro mě zajímavé, a ještě na něco. Nevím už na co. Nevěděl jsem to pět minut poté a později jsem se na to marně snažil rozpomenout. Odpovídal jsem jí roztržitě a rozverně, prostořece jako v těch letech každému na všechno. Byla plachá, spíš dáma než žena; z ženy v ní už dávno zbývala jenom jemnost, tou jemností byla celá obehnaná jako hradbou, jak fyzicky křehcí nebo zlomení lidé vždycky bývají. To cosi – jakýsi signál nemoci, zlomenosti –, kterého jsem si podvědomě všiml, už když jsem se k ní blížil, to nebylo ve tváři, v té byla ta trochu distingovaná vlídnost a jakási přísnost, která jako by se pokoušela obměkčit sama sebe, to cosi bylo v držení těla. Stála nakřivo, celá nějak nakřivo. (Později jsem se od matky dověděl, že ji Němci za války ve vězení bili tak, že jí poškodili páteř; mívala stálé bolesti a brala proti nim silné prášky, které ji občas uváděly do trochu lunatického stavu.) Na matčin rychlý a impulzivní hovor ale reagovala živě, dost kadencovaným hlasem. V podpaždí držela malou kabelku a jasně si vzpomínám, že téměř negestikulovala, ruce měla celou dobu v klidu. Mluvily o něčem zcela jiném než o Sjezdu kulturních pracovníků, ale také už nevím o čem. Na okamžik jsem od nich poodstoupil a zadíval se oknem na elipsovité cestičky lázeňské promenády v jiskřivě zelených záhonech a trávnících před Společenským domem. Za promenádou výhled uzavíral letní les na mírně stoupajícím svahu, byly v něm lesní procházky, po ránu jsem po hlavní cestě chodíval k jezírku (nebo zastavenému potoku) , kde v chládku a stínu nehybně ležely v čiré vodě velké černé ryby. Světlo padající velikými okny mělo od všech těch lesů, záhonů a trávníků nazelenalý odstín, v chodbě bylo dusno letního poledne, z restaurace v přízemí sem zaléhal řinkot příborů… Přednáška skončila, otevřely se několikerý dveře, do chodby začali vycházet lidé… Matka se s ní loučila a já už postával u nich, netrpělivý, snad hladový. Znova mi podala ruku a něco řekla. Když vykročila od nás, první krok byl, jako by klopýtla. Nepřirozeně sklonila hlavu, snad bolestí, snad proto, že na tom byla s páteří tak, že vůbec nemohla chodit rovně. Ale nekulhala. Jenom ten nepřirozený sklon celého těla. Nedíval jsem se za ní a pak už jsem ji nikdy víc neuviděl. A tak mi zůstává před očima jen ta vzpomínka na nehybnou křehkou ženu, stojící zády k vysokému oknu, plnému letního slunce, ženu hovořící s mou matkou… Myslím, že jednu chvíli padla slova o „únavě z války, únavě prvních poválečných let…“ Hovor byl živý, ale všední, málem idylický… Zřetelně v něm byl tón to všechno je už za námi. Ale to všechno na nás teprve čekalo. To všechno měla teprve před sebou. Zbývaly jí už jen tři roky života. Než ji zabijí. Tu rezervovanou, křehkou, ani hezkou, ani ošklivou, už jednou jinými zmrzačenou stárnoucí ženu…

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, s. 499–503. ISBN 80-721-5154-1.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

25.2.

Československo po únoru 1948

Výuková prezentace dokumentuje proměnu Československa po únoru 1948 v totalitní stát. Text doplněný řadou dobo...
1.11.

Nastolení komunistického režimu a první politické procesy v ČSR na přelomu 40. a 50. let

První část výkladové prezentace vycházející ze souhrné studie PhDr. Jiřího Pernese Ph.D. "Politické procesy 50...
21.8.

Reflexe událostí let 1967 a 1968 v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, v nichž...
11.8.

Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce

Přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Vzpomíná na své...
4.8.

Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě

V ukázkách najdete texty z deníkových záznamů Jana Zábrany. Zamýšlí se nad rolí spisovatele ve společnosti, re...
17.7.

Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa

Přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, va kter...
4.7.

Charta a atmosféra normalizace v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany,...
1.10.

Dopisy Dr. Milady Horákové z pankrácké cely smrti

JUDr. Milada Horáková se stala obětí justiční vraždy jako členka demokratické opozice proti režimu komunistick...
6.8.

Pasáž z knihy "Žoldnéři války" věnovaná propagandistickému shrnutí procesu

V kvalitní digitální kopii z propagandistické knihy "Žoldnéři války" Vám předkládáme následující shrnující kap...
5.8.

Milada Horáková a tzv. záškodnické spiknutí v propagandistické knize "Žoldnéři války"

V roce nejvýznamnějšího a největšího vykonstruovaného politického monstrprocesu v komunistickém Československu...
12.7.

Braň pravdu až do smrti - odkaz JUDr. Milady Horákové

Popravili ženu oběšením! Ženu čestnou, moudrou, statečnou a bez viny. Ženu – matku. Psal se 27. červen 1950. Č...
12.11.

Pretotalitní Československo II. (od voleb 1946 do února 1948)

Druhá část výkladové prezentace je zaměřena na období od květnových parlamentních voleb v roce 1946, na nejdůl...
4.11.

Role Jana Buchala z Ostravy v monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. v roce 1950

Biografická studie věnovaná osobě Jana Buchala sleduje jeho osudy do února 1948, pozdější protirežimní aktivit...
8.5.

Čtený poslední dopis Dr. Milady Horákové z pankrácké cely smrti

JUDr. Milada Horáková se stala obětí justiční vraždy jako členka národně - socialistické strany, která stála v...
12.4.

Olga Hrubá vzpomíná na Miladu Horákovou

Manželé Hrubí v roce 1948 v Praze pomáhali političce Miladě Horákové, která se snažila po komunistickém převra...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Počátek století a první světová válka, Napříč stoletím
"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii genocidy Arménů za první světové války. Název vychází z dochovaného textu projevu Adolfa Hitlera v Obersalzberg...

_Aktuality

Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

Aktualizováno: 15.10.2019 14:42 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

V Centru PANT v Ostravě proběhlo v pátek 11. 10. 2019 slavnostní vyhlášení cen XI. ročníku EUSTORY. Ceny předal herec Ondřej Malý, režisérka Marta Nováková a předseda spolku PANT Petr Pánek. Za Ostravskou univerzitu promluvila Nin...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 7.10.2019 20:13 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT