Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

10. února 1949
Výborný nám dnes při OV vykládal o novinkách, které slyšel na nějaké schůzi. Kvinty prý budou velmi pročištěny, neboť v celé republice je 12000 kvintánů, a tento počet musí prý být snížen o třetinu. 4000 jich přejde do výroby. Neopomenul zdůraznit, že nebudou rozhodovat jenom vědomosti, ale hlavně politické uvědomění. Také ve vyšších třídách budou provedeny čistky, neboť třídní rovnováha je porušena. Zajímavé je, že to ve třídě většina lidí bere docela ležérně a klidně. Ani mne to neuvádí do žádných rozpaků, ač vím, že bych byl první na řadě. Člověk může dělat leccos. Hlavní je být pevný sám v sobě, věřit si a neopustit jisté zásady po celý život. Neopustit je ani tehdy, kdyby je opustili všichni lidé okolo, a být odhodlán trpět za ně. I kdyby je všichni opustili pro svůj prospěch a člověku bylo jedinému nést břemeno, je to lepší než zradit sama sebe.
Učil jsem se a skoro nic nečetl. Náladu jsem ale zkaženou neměl. Vždyť za pár dní to bude už rok, co si přivykám snášet rány všech velikostí. A za rok se člověk nějak otuží, otluče a znecitliví. Tolik se děje tyto dny, tolik se děje. Ani doma nemám trochu toho klidu, všemi póry do života a do všeho proniká celé dnešní dění. A tak tento deník je jedinou klidnou zátočinou, ve které se zrcadlí mé dny. Ale jsou to zrcadlení velmi mylná. Je to jen část mne, neuvažuji systematicky, co budu nějak pravidelně psát, to, co mě napadne, píšu a snažím se co možno vyloučit ošklivé věci a věci z vnějšího světa. (s. 121)

Když jsem dělal v roce 1952 ve smíchovské Tatrovce na trolejbusech, byl s námi v dílně nějaký R. Š., bývalý pražský kožešník, kterému po roce 48 sebrali živnost a nasadili ho do fabriky. Byl to takový nazrzlý, bledý a hubený mužíček, velice slaboučký, prostě „nitka krejčík“. Ta práce ho tam otravovala a zmáhala, věčně pokukoval po hodinách nebo někde přešlapoval v koutě. Dělali jsme tehdy dveře k trolejbusům, svařovaly se z plechů na bodové svářečce a běda, když ty okraje někdo spálil. Okraje už byly spasované, rozklepané a úzké – celé dveře musely do šmelcu. A poněvadž jsme fasovali plechy v sériích po šedesátí kusech a nic nesmělo chybět, dalo se to nahradit jedině zas až z další série – ukradly se z ní dva plechy, těmi se nahradily ty spálené, pak se zas něco spálilo a tak dále – ty výpůjčky z dalších sérií pořád narůstaly. Měli jsme ten podzim většinou noční šichtu, ale jeden týden jsme měli ranní – od šesti. Když jsem si v podnájmu v Podolí natahoval budíka na půl pátou, nějak jsem jím otočil a nařídil ho o hodinu dřív. (To se mi stalo v životě jen jednou.) V tramvaji jsem si ničeho nevšiml, pospával jsem jako vždycky, náramkové hodinky jsem s sebou do práce nenosil. U vrátnice na Smíchově bylo sice nezvykle mrtvo a ticho, nikde nikdo, jen strážný za stolem, no ale vytáhl jsem píchačku, píchnul a prošel… Dvůr fabriky vylidněný, na rohu učňovské dílny hodiny – půl páté pryč! Proklel jsem sám sebe a uvažoval, kde mám tu hodinu tvrdnout, ale pak jsem si všiml, že v naší dílně, kde v té chvíli ještě měla být úplná tma – je vzadu takový slabý přísvit, jako když tam něco svítí… Dveře do montážní dílny byly zavřené, ale odemčené. („Montáž“ měla nějakých třicet metrů, muselo se jí projít a teprve za ní byla naše dílna.) Šel jsem tmavou montážní halou, viděl to světlo, pak jsem uslyšel rány kladivem, pak hlasy… Zůstal jsem stát u okna a přes ně se podíval do dílny: vzadu nad ponkem svítila jediná žárovka a uprostřed dílny u kovadliny Š. v montérkách a s rádiovkou až na uši a v plné práci, jako kdyby nebylo půl páté ráno, ale půlka šichty. S ním tam J. B., vyhozenej od SNB, kterej tam u nás taky makal. A pot z nich lil! Do něčeho bušili kladivama, B. měl ohejbák na plech a něco tam mordoval, pak zas Š. celej říčnej řezal pilkou na železo a zas pecky kladivem. Myslel jsem, že jsem se pomátl, nemohl jsem pochopit, co to tam dělají, když šichta začíná víc jak za hodinu. Pak mě napadlo, že snad nějakou fušku, ačkoli tihle dva zrovna žádní velcí fuškari nebyli, na to jsme tam měli jiné šampióny. Pomyslel jsem si, že si snad vyrábějí něco pro sebe, a tak jsem vešel a povídám: „Ahoj, chlapi, co to tady teďka děláte?“ Koukali na mě jak na ducha, já koukal taky – na kovadlinu. Ležely na ní k nepoznání rozmlácený, zohýbaný, rozřezaný trolejbusový dveře. Když viděli, že se nedá nic dělat, začal mi to Š. vysvětlovat: „Víš, my ty dveře spálili… no, vemem je zas z další série… ale tyhle nemůžeme hodit do šmelcu, tak jak jsou, kdyby je tam někdo uviděl, tak by to na nás hned prasklo… nejdřív je musíme úplně rozmlátit a rozřezat a ještě něčím zamatlat, aby se ty kusy daly do šmelcu pod něco nastrkat a nikdo nepoznal, že to byly dveře… A tak jsme si na to přivstali, dokud tady ještě nikdo není. Měli jsme ty dveře od včerejška strčený za skříňkama… Hele, ne abys někomu něco kecal…“ Nikdy dřív ani potom jsem je při žádné „konstruktivní“ práci neviděl makat tak přičinlivě a tak horlivě jako tenkrát, když v noci v dílně demolovali ty dveře, aby je sprovodili ze světa a nemuseli platit… Když si mě později Š. oťukal, přestal ze mne mít strach, a když jsme spolu byli mezi čtyřma očima, říkal přede mnou, co si myslel. Ze všeho nejvíc nadával na režim, který ho připravil o živnost. Jednou vykládal: „Když mi ty svině všecko sebraly, nešel jsem nejdřív do fabriky, do fabriky jsem musel až pak, nejdřív mě poslali šít kožichy do kožešnickýho družstva, no dělat obyčejnýho kožešnickýho dělníka. A že jsem bejval prvotřídní kožešník, tak do prvotřídního družstva… No a jednou, než jel Gottwald v padesátým roce v zimě do Moskvy, objednali mu z Hradu u nás novej kožich. Míru mu jel na Hrad vzít vedoucí, velkej soudruh, kožich jsem ale musel šít já… Přišlo mi to líto a pak mě to nasralo… řek jsem si: co já vlastně mám šít kožich tý svini, která mě připravila o všechno, nejradši bych ho uškrtil, notorika jednoho, a ne mu šít kožich… No ale nemoh jsem ani ceknout, poněvadž to by mě byli vyrazili… Tak jsem si na něj vymyslel pomstu… Když už byl kožich vodvezenej na Hrad a vozkoušenej a zas přivezenej zpátky a mně danej, abych ho dodělal, udělal jsem takovou cedulku – tuší na měkkej křídovej papír, aby to nešustilo – a na tu cedulku jsem napsal: Tento kožich byl donucen ušít pro komunistického prezidenta Gottwalda kožešnický mistr R. Š. v dobách velkého utrpení českého živnostnictva. A datum a vlastnoruční podpis. Všechno tuší. No a tu cedulku jsem mu do toho kožichu zašil na záda. A on s tím teď chodí a běhá a jezdí, řeční k lidu, potřásá si rukama se Stalinem a přitom má pořád na zádech napsáno, co je zač a co udělal lidem… A ví hovno…“ Řekl jsem mu tehdy: „No fajn… Počkej, až si dá Gottwald ten kožich obrátit… To pro tebe StB přijde se želízkama a hned tě postavěj ke zdi…“ Jednou jsem zas u skříňky při převlékání zahlíd, že má Š. v aktovce jeden díl Jiráskových spisů, které se tehdy vydávaly ve velkém nákladu v rámci jiráskovské akce. V každé knize bylo vytištěno „Aloise Jiráska odkaz národu“ a pod tím „Soubor spisů vydávaný z podnětu presidenta republiky Klementa Gottwalda – uspořádal Zdeněk Nejedlý“. Podíval jsem se na Š. a povídám: „To sis někde půjčil?“ – „Ne, koupil…“ – „Ty jim to kupuješ?“ Š. se na mě otočil: „To si nerozumíme, kamaráde, V tomhle se moc mejlíš… Jiráska já mám rád. To byl velkej spisovatel českýho národa a národní demokrat… Za to on nemůže, že se s ním teď oháněj ty svině…“ A mimochodem,“ odhrnul papírový přebal, „ty knihy jsou skvostně vázaný, v celoplátěný vazbě, mají pěkný papír a jsou laciný, voni na to dali subvenci… Co bych si je nekupoval, když mám Jiráska rád… A podívej,“ zalistoval dopředu, „ten list s těma jejich kecama, ten já vždycky vemu žiletkou a vyříznu, perfektně, čistá práce, pohraju si s tím, aby se mi to nerozešlo ve hřbetě… No a vzadu to taky vyříznu… ty kydy vo podmětu, na to jim seru… No a tak mám doma v knihovně bezvadně vázanýho Jiráska na bezvadným papíru, kterýho mi ty svině komunistický způlky zaplatily… a já vemu žiletku, ty frky posraný vyříznu a mám jen Jiráska, národního demokrata Jiráska, za kterýho se nemusím stydět…“ (s. 347–350)

Některé režimy jsou tak hnusné, tak odporné, že od nich člověk nestojí ani o vydělávání peněz.

Když jsme s Helmuthem v 50. letech kolikrát mluvili o tom, jak a jestli vůbec se dá žít, přežít v totalitním režimu a policejním státě, v jakém jsme žili, při jednom takovém hovoru mi řekl: „Člověk se před nima musí schovat, poněvadž jinak ho dřív nebo později zabijou, ať už fyzicky nebo tím, že zničí jeho integritu – že ho vobrousej nahrubo pilníkem a najemno dodělaj šmirgl papírem –, o nic jiného těmhle režimům nejde, jakmile vycítí sebemenší stín neloajálnosti a nezávislostí… A nejlepší se jim člověk schová tak, když je jim pořád na očích, ale jako někdo jiný…“ Teď – Helmuth je sedmý rok v západním Německu – se mi ta jeho slova občas vybaví… Splnil jsem podmínku jeho výměru tím, že jsem se tenkrát „stal“ a dodnes jsem překladatelem? Anebo jsem se skutečně stal překladatelem (bez uvozovek) a jenom se přesvědčil, že žádný únik nebyl? (s. 421)

Koneckonců bych byl naivní, kdybych si myslel, že mě v padesátých letech nehlídali, že jejich lidi neměli příkaz o mně podávat zprávy. To není opožděná paranoia, jen se z pamětí vynořují věci – detaily, které jsem si dost dobře nedával dohromady. Fízl z ministerstva vnitra, který se prokázal legitimací a odznakem, byl za mnou jen jednou, v roce 1955, krátce poté, co jsem odešel na volnou nohu – ale o tom jindy. Když vyšla druhá detektivka, objevila se jednou po ránu, nějak mezi devátou a desátou, v bytě v Počernické V., o které jsem do té doby věděl jen tolik, že nějaká taková spisovatelka existuje; řekla, že četla knížku a že se za mnou rozjela, aby mě poznala; vysadila se v bytě na několik hodin, pak celý byt začala prolézat, vejrala do knihovny, co tam mám za knížky, vytahovala mi šuplata u psacího stolu, vyptávala se, kolik vydělám a kolik jsem vydělával, než jsem se stal „úspěšným autorem“, dávala mi otázky, jestli tu sovětskou literaturu, kterou překládám, „žeru tak horkou“, a pořád vlastně nebyla schopná vysvětlit, proč přišla – protivná, impertinentní, blbá, nadutá, stárnoucí, nechutná… Odpochodovala tenkrát s úsměvem odulého diblíka a teprve po roce 1968, po odhození všech masek, po té raketové kariéře, kterou udělala, jsem si dodatečně dal dohromady, kdo ji tehdy ke mně poslal a s kým jsem měl tu čest… A ten tajný, který se na mě napíchl ten večer na chodníku před hotelem Evropa, minutu poté, co jsem se dole v hale rozešel s Ginsbergem, a šel za mnou až nahoru k muzeu, ten věděl všechno: kde bydlím, kolik je mi let, že jsem měl oba rodiče v base… A. J.? Jeho „smrtícímu přátelství“ jsem unikl bez následků jen proto, že jsem si dával extrémní pozor i v měsících, kdy si nedával pozor nikdo; v březnu a dubnu 1968, a že ode mne nikdy neuslyšel to, co chtěl slyšet. V půli 70. let mi jednou zničehonic zavolal H., kterého jsem předtím znal jen letmo, tvářil se jako starý kamarád, prosil mě, abych za ním přišel („Do středy!“) – zřejmě měl termínováno, do kdy má podat hlášení –, a když jsem k němu chtě nechtě nacválal, kamufloval vyžádanou návštěvu tím, že mi chce nabídnout možnost práce pro televizi (jak je to možné, když tam není zaměstnán a žije sám na volné noze, to mi nevysvětlil), dvě hodiny se mě „přátelsky“ vyptával, co si o kom a „vůbec o všem“ myslím – jenže to už jsem přesně věděl, koho a proč mám před sebou, a tak jsem to hrál jak nacvičený šmírák: vykládal jsem mu, že jsem ze všeho otrávený, bodře jsem nadával skoro na všecko, až po hranici, o níž jsem předpokládal, že je věrohodná a zároveň ještě „jakž takž“ bezpečná… O něm ostatně nebylo pochyb: počátkem 60. let byl nasazený na skupinu mladých partajních intelektuálů, kteří měli styky s lidmi z jugoslávského vyslanectví – kohosi opili a napůl unesli, jugoslávské velvyslanectví protestovalo, naše vnitro to dementovalo, ale nemohli se vyhnout tomu, aby se jméno H. v souvislosti s tím neobjevilo v novinách; od té doby bylo jasný, že je „propíchnutý“, a jenom proto, že si mysleli, že lidé tyhle věci zapomínají nebo šije nedávají dohromady, používali ho dál… Než jsem tehdy odešel od něho z bytu, představil mě své druhé ženě, tvrdé ženské s rysy Ilse Kochové, starší než on, která si na závěr návštěvy zahrála na hostesku – vynořila se z druhého pokoje a přinesla mi na tácku dva obložené chlebíčky a – nám oběma – láhev červeného vína (to asi měli povoleno zaúčtovat si do provozních výdajů) a dala se se mnou do medového šveholení, během něhož mi sdělila, že jako mladá holka dobře znala mou matku… ze společného pobytu v pardubické věznici! Samozřejmě jsem se jí nezeptal, zda tam tehdy dělala bachařku nebo tam byla taky zavřená – tvářila se pochopitelně, jako že to druhé, že byly s matkou spolutrpitelky. Jak se jmenuje, to mi neřekla, H. ji oslovoval jenom „Ty“… Když jsem od nich vypadl, odfoukl jsem si a jen se mi honilo hlavou, nakolik mi tu „nadávanou neškodnost“ sežrali. K Novému roku mi pak H. poslal jakýsi soukromý tisk – pornografické veršíky na úrovni pubertálního prasečkáře… Pak mu nejspíš došel dech nebo ho „nasadili“ na někoho jiného, poněvadž se už neozval. Och, ti si mě hlídali… Až s léty mi docházelo, jak… (s. 786–787)

Vždycky nový, neuhasínající nával hněvu při vzpomínce na 50. léta – nejen za ty, které popravili, vyštvali ze země, nechali léta pro nic za nic hnít v kriminálech – ale i za všechny filmy, které se tehdy ve světě točily a které oni u nás neuvedli nebo uvedli s desetiletým patnáctiletým zpožděním, kdy už ty filmy mluvily o docela jiných časech a k docela jiným, o tolik starším lidem… Tohle není zločin? Tohle není zločin spáchaný na jedné či dvou generacích – nedat jim filmy jejich generace, nedat jim knihy jejich generace? Kde jsou ti tehdejší funkcionářští partajní kreténi, kteří rozhodovali o tom, co generace smí v kinech zhlédnout a co ne? Oni samozřejmě nic z toho upřeného ke svému životu nepotřebovali – v Hostu a v Sešitech jsem byl čas od času nucen s nimi sedět na schůzích, na redakčních radách – a vím, že to byla hovada s policajtskými mozky (to nepřeháním, to se ještě mírním), která neměla a nepotřebovala nic jiného než hlídat, být bdělá a za každou cenu držet moc… a ti, kteří tyhle lidi ustanovili správci nad kulturou, kteří jim svěřili moc a rozhodování o tom, co se smí promítat a číst a co ne, ti spáchali nepromlčitelný zločin a vždycky znova, každý den znova by z něho měli být obžalováni… Jenže šeď, tupost a kompromisnictví života zapomene na všechno – nechce za pár let slyšet ani o přímých vraždách, ani o gulazích – natož o tom, že jedna či dvě generace byly diluviálními treuhändry připraveny o nějaké filmy či knihy, které pro ně měly smysl tenkrát, později už ne… Když dnes na to přijde řeč – s někým z mých generačních vrstevníků, a je to málokdy pokud si ještě vůbec uvědomují, že se tohle dělo, mají pocit, že prostě měli smůlu, hm, smůlu měli – nic víc. Okradení, kteří později v životě dokázali dokonale zapomenout na to, že byli okradeni! Tak jako se kdysi mluvilo o lidech proměněných v kanonenfutr, degradovaných na kanonenfutr, tyhle „zapomenuvší“ generace byly degradovány, samy se svým zapomenutím degradovaly na materiál pro diktatury. A tak žijeme čím dál víc a čím dál beznadějněji v králíkarně diktatury, ti ostatní už večer nevědí, že v poledne jednoho z nich někam odnesli, že jim dva dny zapomněli dát nažrat – a lidský život se promění ve smířené vegetování králíků, slepic, prasat. V Hovadín. Ve Farmu zvířat. (s. 978–979)

Co mě v padesátých letech v projevech tehdy oficiálních spisovatelů vždycky dohánělo k šílenství a totálnímu znechucení, byly ty nekonečné úvahy o tom, co od umění žádá či nežádá strana (jako by na tom záleželo), to nekonečné předstírání dobré vůle a ochota vyhovět jakékoli pitomosti, kterou si jednou Ždanov, podruhé Štoll vymysleli – ta konciliantnost, to neustále proklamované uznání autority. Každé nicotné hovno pospíchalo manifestovat svou oddanost režimu, jehož pochopové utloukali k smrti faráře, popravovali ženské, zavírali básníky do kriminálů na deset let. Všechen tenhle literátský dobytek, tyhle stvůry oficiální konformity se tvářily, že o ničem, o žádných zločinech nevědí, že strana je nekonečně moudrá, nekonečně dobrotivá, že ve stínu reicinovských šibenic a mučíren se žije lépe, žije se radostněji. (s. 985)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-721-5154-1.