Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Elias Canetti
Narodil se roku 1905 v bulharské Ruse. Po delším pobytu ve Vídni odchází s ženou Vezou v roce 1938 do Paříže, a nakonec zakotvuje v Londýně. Poté žil dlouháléta v Curych, kde 14. srpna 1994 zemřel. Proslavil se zprvu jako prozaik, především inspirativním a vizionářským románem Zaslepení z roku 1935 (česky 1936, 1984). V roce 1975 vydal soubor esejů Svědomí slov (česky 1992), v roce 1989 vyšel český výbor z knih aforismů Provincie člověka a Tajné srdce hodin. Canettiho dílo a osudy odráží jeho autobiografie Zachráněný jazyk (1971), Pochodeň v uchu (1980) a Hra pohledů (1985).

Masa a moc
Elias Canetti zkoumá ve svém rozsáhlém historicko-sociologickém eseji příčiny a následky vzájemného působení mocenských struktur a pohybu mas, zvláště osudné pro naše století. Kniha vyšla poprvé v roce 1960, patnáct let po katastrofě nacismu a třicet let před zhroucením komunismu. Toto esejisticky virtuózní a morálně neúprosné dílo se stalo během let nejen v západních zemích, ale i v bývalém Východním bloku literární klasikou. Problémy lidských mas, jejich ovladatelnosti, a možnosti zneužití moci jsou však stále aktuální...

Co se ale děje při inflaci? Peněžní jednotka ztrácí jedním rázem svoji osobitost a proměňuje se v rostoucí masu jednotek; ty se znehodnocují tím víc, čím víc se rozrůstá jejich masa. Člověk najednou drží v ruce milióny, které by stále tak rád měl, ale teď už to nejsou milióny, jenom se tak jmenují. Je to, jako by explozivní růst zbavoval to, co roste, veškeré hodnoty. Když se měna dostane do pohybu, který má charakter útěku, není možno odhadnout jeho horní hranici. Tak jako můžeme počítat do jakékoli výše, tak může hodnota peněz klesnout libovolně hluboko.
V tomto procesu opět nacházíme onu vlastnost psychologické masy, kterou jsem už označil za zvlášť důležitou a nápadnou: chuť rychle a neomezeně růst. Tento růst se ale obrátil v negaci: to, co roste, je stále slabší a slabší. To, co dřív byla jedna marka, se teď jmenuje ,deset tisíc', pak ,sto tisíc', pak ,milión'. Tím se brání ztotožnění jednotlivého člověka s jeho markou. Ta ztratila pevnost a obrys, je v každém okamžiku něčím jiným. Není už jako osoba a nemá žádné trvání. Má stále menší a menší hodnotu. Člověk, který jí dříve důvěřoval, se nemůže ubránit tomu, že její ponížení cítí jako své vlastní. Příliš dlouho se s ní ztotožňoval, důvěra v ni pro něho byla jako důvěra v sebe sama. Nejen že se inflací rozkolísá všechno vnějškově, nic už není jisté, nic nezůstane ani hodinu na stejném místě - inflací se i člověk sám umenšuje. On sám, nebo to, čím vždycky byl, není nic, milión, který si vždycky přál, není nic. Každý člověk má milión. Ale každý ztrácí hodnotu, až není ničím. Proces hromadění pokladu se zvrátil ve svůj protiklad. Spo¬lehlivost peněz se rozplyne jako dým. Nic nepřibývá, všeho je stále méně, všechny poklady mizejí. Inflace se dá označit za čarodějnickou orgii znehodnocování, při níž lidé a peněžní jednotka podivným způsobem splývají v jedno. Jedno zastupuje druhé, člověk se cítí stejně špatný jako peníze, které jsou stále horší; a všichni společně jsou vydáni těmto špatným penězům napospas a společně se cítí stejně bezcenní.
V inflaci tedy vzniká něco, co určitě nebylo nikdy zamýšleno, něco tak nebezpečného, že by se toho měl zaleknout každý, kdo má veřejnou zodpovědnost jakéhokoli druhu a mohl by to předvídat: vzniká dvojí znehodnocení, vycházející z dvojího ztotožnění. Jedinec se cítí znehodnocený, protože se jednotka, na kterou se spoléhal a které si vážil jako sám sebe, začala hroutit. Masa se cítí znehodnocená, protože byl znehodnocen milión. Ukázal jsem již, jak dvojznačné je užití slova milión; jak funguje pro vysokou částku peněz i pro velké nahromadění lidí, zvlášť v představě, kterou máme o moderním velkoměstě; jak jeden význam přechází v druhý, nebo se vlastně jeden druhým živí. Všechny masy, které vznikají v dobách inflace - a právě tehdy vznikají zvlášť často -, jsou pod tlakem znehodnocených miliónů. Jestliže každý sám platí málo, pak všichni dohromady platí stejně málo. Když se milióny šplhají do výše, proměňuje se celý lid, skládající se z miliónů, v nic.
Tento proces žene dohromady lidi, jejichž materiální zájmy jsou jinak velmi vzdálené. Námezdní dělník je postižen stejně jako rentiér. Přes noc může člověk ztratit mnoho nebo všechno, co považoval za bezpečně uložené ve své bance. Inflace ruší mezi lidmi rozdíly, které se zdály vytvo¬řené na věky, a žene lidi, kteří by se jinak sotva pozdravili, do téže inflační masy.
Náhlé znehodnocení osoby se nikdy nezapomíná, je příliš bolestivé. Člověk je s sebou nosí celý život - pokud je nemůže svést na někoho jiného. Ale ani masa jako taková na své znehodnocení nezapomíná. Člověk pak má přirozený sklon nacházet něco, co platí ještě méně než on sám, čím může opovrhovat stejně, jako jiní opovrhovali jím samým. Nestačí převzít toto opovržení tak, jak je našel, držet je na stejné úrovni, kterou mělo, než k němu sáhl. To, co člověk v takové situaci potřebuje, je proces ponižovány, s něčím se musí zacházet tak, aby to platilo stále méně a méně, jako peněžní jednotka za inflace, a tento proces musí pokračovat dotud, až dotyčný objekt dospěje do stavu naprostého znehodnocení. Pak jej můžeme zahodit nebo dát do stoupy jako papír.
Jako objekt tohoto sklonu našel Hitler za německé inflace Židy. Byli pro to jako stvoření: byli odedávna spojeni s penězi, pro jejichž pohyb a hodnotové proměny měli jakési tradiční pochopení; byli obratní při spekulacích; shromažďovali se houfně na burzách, kde se jejich způsoby křiklavě odlišovaly od vojenského ideálu chování, který vyznávali Němci. Pro to všechno museli v době určované pochybností, labilitou a nepřátelstvím peněz vypadat zvlášť pochybní a nepřátelští. Jednotlivý Žid byl ,špatný': vyrovnával se dobře s penězi v době, kdy se v nich už nikdo nevyznal a kdy by ostatní nejraději neměli s penězi nic společného. Kdyby bylo v inflaci šlo u Němců o znehodnocení jednotlivců, pak by to bylo stačilo na vyvolání nenávisti proti určitým Židům. Nebylo tomu ale tak, Němci se cítili zhroucením svých miliónů pokořeni i jako masa. Hitler, který si to jasně uvědomoval, zaměřil svoji činnost proti Židům jako celku.
V zacházení s Židy zopakoval nacionální socialismus naprosto přesně proces inflace. Nejprve byli Židé napadáni jako špatní a nebezpeční lidé, jako nepřátelé; pak byli stále víc a víc znehodnocováni; protože jich nacionální socialisté neměli sami víc, sváželi je z dobytých zemí; nakonec byli Židé bráni doslova jako hmyz, který se mohl beztrestně a po miliónech hubit. Ještě dnes jsme ohromeni tím, že Němci zašli tak daleko, že zločin takových rozměrů trpěli, přehlíželi, nebo se na něm dokonce podíleli. Bylo by sotva možné přivést je tak daleko, kdyby nebyli několik let předtím prožili inflaci, za níž marka klesla až na bilióntinu své hodnoty. Právě tuto inflaci jako masový fenomén svalovali na Židy.