Pro člověka, který píše a který napsal tuto knihu je to nejhezší den v životě. Když jsem tu knihu psal, řešil jsem problém: koho vlastně oslovuji. Koho přiměji k tomu, aby si ji přečetl? Nenapsal jsem knihu o Kafkovi, Werfelovi nebo Rilkem – proto jich není padesát, ale čtyřicet sedm –, ale o lidech, kteří byli v Německu téměř, anebo naprosto neznámí. A to byl ten problém, nejednalo se ani o autory z Německa, kteří se narodili ještě před založením českého státu. Pocházeli z českých zemí. Nebyla to literatura Německa. Koneckonců, jak dlouho to trvalo, než byl uznán či akceptován takový autor jako Franz Kafka. Soustředění bylo přitom jen na něj a jeho dobrý přítel Hermann Brod o něm psal, protože se také soustředil pouze na tuto postavu.  Byl jsem  přesvědčen, že se v této zemi, jež se od roku 1918 jmenovala Československo, psala literatura, jež dosahovala vysokých kvalit. Vznikala přitom v německém jazyce. Je to fascinující historie, ale nebylo mi jasné, kam vlastně zapadá. Do Spolkové republiky Německo ne, ta teprve teď začíná vlastní pronásledované básníky zařazovat do kontextu. NDR si zařadila do svého kontextu ty autory, kteří se jí ideologicky hodili a od těch autorů, které nepotřebovala, se odřízla. Taková byla situace. V roce 1977 jsem vydal knihu Verbrannte Dichter (Spálení básníci), která měla neuvěřitelný úspěch. Pojednávala o autorech, jejichž díla skončila v roce 1933 na hranici. Vypustil jsem z toho autory jako Thomas Mann a další, kteří byli slavní. Kniha představovala začátek neuvěřitelného zvovuobjevování. Bylo to přitom velké množství autorů, a v roce 1987 jsem proto přišel s knihou o sedmačtyřiceti spisovatelích. Říkal jsem si tehdy, někde se pro ně přeci musí najít místo. Skutečné zvovuobjevení se samozřejmě nekonalo v letech 1987 až 1989, ale až po listopadu. Ani ve snu mě přitom nenapadlo, že by kniha vyšla česky. A vidíte, je na světě a dokonce dostala literární cenu. Pokud nově zřízenou literární cenu získá cizinec, je to neobvyklé. Pokud je jím ale Němec, právě v této vyostřené době, je to ještě cennější. Mělo by to být jak na Západě, tak v Čechách normální, bohužel to tak ale není. A že o tom rozhodla porota svobodně, bez jakýchkoli politických podtónů – to je důležité. Tato cena zároveň, bez nějakých politických diskusí ukázala, že tohle vše patří opět k nám.

Německé vydání vaší knihy se prý dá sehnat pouze po antikvariátech.
Ano, došlo totiž k tomu, že nakladatelství bylo dvakrát prodáno a ke všemu se ztratily veškeré fotografické podklady. To jsem v životě nezažil. Po roce 1989 jsem dostal několik nabídek k českému vydání, ale ze všech sešlo - nakladatel zkrachoval, další z toho vycouval a tak podobně. A pak se objevila Triáda. Přiznávám, že jsem byl zpočátku skeptický. A teprve teď tomu všemu věřím, když tu kniha leží na stole. Je neuvěřitelné, jak to tak malé nakladatelství s kanceláří 4 x 4 metry dokázalo. S nadšením, ale i s precisností, ta kniha není odfláknutá, vše je perfektní. Redaktorka Eva Hulanová mě dokonce přinutila, abych kvůli vlastní knize opět četl, po patnácti letech! Měla různé ověřující dotazy a tak mi nic jiného nezbývalo. S podobným nasazením jsem se nesetkal ani v německých nakladatelstvích.

Co vás na těchto zapomenutých autorech tak přitahuje?
Zapomenutí možná jsou, ale není to jejich vina. Je to střed dějin 20. století. Ze zkušenosti vím, že jsou to vždy ti, kteří stojí v menšině, ať už to byla vaše Charta nebo polský KOR či východoněmečtí autoři jako Jürgen Fuchs, kdo hýbají společností. Lze si myslet, že prohrávali, ale tak to není. Nakonec se ukáže, že měli pravdu. Po revoluci ale nemají vítězové žádnou šanci. Je to pro ně možné nesnesitelné, je to ale zcela normální. Vítězí nakonec zcela jiní. Hemingway prohlásil, že vítěz vždycky vyjde s prázdnou. Autoři mé knihy Spálení básnící byli autory Výmarské republiky, takže také patřili k menšině. Menšina musí být ve své zemi silná. A pokud je silná – to je mé přesvědčení – nezhroutí se. Mé novinářské přesvědčení, protože vše, co dělám, je vlastně publicistika, je následující: posilovat menšiny. Ve vlastní zemi. V letech 1967 až 1968 jsem byl zvláštní zpravodaj v Praze a vše jsem tu zažil, pražské jaro i jeho konec. A psal jsem o českých autorech, v dobrém, jak to bylo běžné v prvních dvou letech po roce 1968 – pak se z nich stali zase jen ti autoři s nevyslovitelnými jmény. Psal jsem o nich ale i potom.

Zdá se, že vás pohání jakási touha neustále odkrývat něco nového.
Člověk je pohlcen příběhy menšin, příběhy autorů. je to jako sněhová koule, jako lavina. jedno vede k druhému. Na začátku to byli tři, čtyři autoři nakonec člověk jen zírá, co se z toho stalo. Vždy mě označovali za levicově smýšlejícího autora, na tom se nic nezměnilo. V tomto případě bylo pro mě fascinující, že v této knize nehraje socialismus žádnou roli. Přitom jsem psával o Solženicinovi, Fuchsovi, Brodském. Tato německy psaná literatura ukazuje, že nešla normální cestou literatury 20. století. Vycházela ze starozákonního, že lze změnit podmínky, společnost, ale člověka, toho nikdy. A o to se naopak snažil socialismus. To pro mě představovalo neuvěřitelné zjištění. I v české literatuře by se našli podobní autoři: Richard Weiner, Jiří Orten, Ivan Blatný.

Tehdejší rozhovor Josefa Rauvolfa s autorem pro časopis Týden publikujeme se svolením autora.