Moderní-Dějiny.cz

Bitva o Gallipoli

Publikováno: 5.3.2013, Aktualizováno: 4.4.2013 16:14

Devatenáctého února 1915, téměř před sto lety, začala bitva o Gallipoli. Britští a francouzští vojáci, kteří se vylodili u úžin spojujících Černé a Středozemní moře, strávili v zákopech zoufalý rok, než se je Londýn a Paříž rozhodly evakuovat. Na tuto bitvu, které Britové říkají Operace Dardanely, zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Bitva o Gallipoli

Zaostřeno na moderní dějiny - Bitva o Galipoli
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači. V pořadu, který jsme pro vás na dnešek připravili, zaostříme na bitvu o Gallipoli, jež začala 19. února 1915. Je-li řeč o první světové válce, vybaví se nám většinou její západní fronta, málem nekonečné trápení vojáků v zákopech ve Francii, boje dohodových mocností s centrálními. Neméně důležité, vleklé a krvavé boje se však vedly i na jihovýchodě Evropy a bitva u Gallipoli patří mezi ně. V britské historii se tato bitva nazývá „operace Dardanely“. Gallipoli, nebo turecky Dardanelles, totiž není jen průliv, který spojuje Černé moře se Středozemním, přesněji řečeno s Marmarským mořem, a tudíž odděluje Evropu od Asie. Je to také dlouhý poloostrov v evropské části tehdejší Osmanské říše, který tvoří severní stranu Dardanelského průlivu. John Keegan v knize První světová válka píše: „Evropské pobřeží Dardanel, Marmarské moře a Bospor tvořily v roce 1915 úzký pruh tureckého území. Z asijského břehu se prostory Osmanské říše táhly na sever, východ a jih na Kavkaz, do Perského zálivu a do Rudého moře. Strategická pozice Dardanel k nim přivedla armády a loďstva tucetkrát v historii. V dávné provincii Hadrianopolis bylo vybojováno patnáct zaznamenaných bitev, první v roce 378 po Kristu. Vizigóti v ní zabili císaře Valenta, což byla pohroma, která přivodila pád římského císaře na západě. Nejnověji do první světové války odrazili Turci v roce 1913 pokus Bulharů obsadit samotný Istanbul. Carové měli dávnou ctižádost završit staletí svých odvetných ofenziv proti Osmanům dobytím Konstantinopole, vyrvat sídlo pravoslavného křesťanství islámu a zajistit si tak na jihu stálý přístup ke Středozemnímu moři. Tato ctižádost stála na předním místě i mezi ruskými válečnými cíli. Francouzi měli pramálo chuti připustit takové dramatické rozšíření ruské moci v jižní Evropě a Britové ještě méně.“

Můžeme si připomenout, že podobné příčiny měla i krymská válka, která se vedla v polovině devatenáctého století a která rozbila předchozí evropský koncert velmocí, nastolený na Vídeňském kongresu po porážce Napoleona. V první světové válce však Francie, Velká Británie a Rusko byli znovu spojenci a Osmanská říše byla jejich společným nepřítelem. Osmanská říše se mohla na počátku první světové války připojit ke kterékoli straně, ale když Britové zabavili nové válečné lodě, které pro Osmany právě postavili, přiklonil se sultán Mehmet V. na stranu Německa a 11. listopadu 1914 vyhlásil nepřátelům, tedy mocnostem Dohody, svatou válku, džihád. Velká Británie s takovou možností počítala. Už na začátku září 1914 diskutovali první lord admirality Winston Churchill a ministr války lord Kitchener s hlavními námořními a vojenskými poradci o celkové strategii války proti Osmanům, která byla podle jejich názoru na spadnutí. Na seznamu možných operací stálo na jednom z předních míst dobytí Dardanel s pomocí válečné flotily soustředěné v severní části Egejského moře. Samozřejmě se předpokládalo obsazení poloostrova Gallipoli, a tím zajištění volné plavby ze Středozemního do Černého moře pro Brity. Jak se ukázalo, londýnští stratégové náročnost takového úkolu značně podcenili. Přispěla k tomu epizoda, jež se odehrála týden před Vánocemi 1914, kdy se z válečné lodi Doris vylodil severně od Iskenderunu výsadek, krytý jedenácti děly lehkého křižníku. Alan Palmer v knize Úpadek a pád Osmanské říše napsal o tom, co následovalo: „Útočníci ke svému překvapení zjistili, že obránci nemají proti vyhození lokomotiv, skladů a vozového parku do vzduchu žádné námitky a že jsou dokonce ochotni pomoci jim s umístěním náloží, které je vzápětí odměnily velkým nočním ohňostrojem. Jak o dva roky později připustil Churchill, Brity tato epizoda utvrdila v názoru, že nepřítel bude snadnou obětí. Admiralita se ptala, s jakým Turkem to vlastně Británie bojuje.“

A tak válečný kabinet v Londýně rozhodl 15. ledna 1915 o námořní expedici, jejímž cílem bylo dobytí Konstantinopole. To mělo otevřít trasu pro přísun potravin Rusku, jehož vojáci těžce zkoušeli na východní frontě. Nemenší zájem měli Francouzi, od nichž dokonce vzešel první návrh na tuto operaci, byť v trochu jiné podobě. John Keegan píše: „Zda budou vojáci nasazeni, záleželo na úspěchu námořního ostřelování. Zpočátku se mělo za to, že hlavní slovo budou mít lodě. Turecká obranná zařízení byla zastaralá, ta na mysu Helles na evropském výběžku a u Gallipoli, chránící úžiny, pocházela ze středověku či byla ještě starší. Vědělo se, že na místě je baterie mobilních houfnic. Turci také nakladli v samotném dardanelském průlivu minová pole. Panovalo však přesvědčení, že systematický postup bitevních lodí prodírajících se průlivem společně s minolovkami, jež budou vpředu čistit cestu, odolá tureckým dělům, otevře úžiny a prorazí cestu do Marmarského moře a do Istanbulu.“

Námořní operace začala 19. února a měla senzační politický účinek. Řecko nabídlo vojáky, kteří by se připojili k tažení, Bulhaři přerušili veškerá vyjednávání s Němci a Rusové oznámili záměr zaútočit na Istanbul z druhé strany z Bosporu. Italové, kteří zatím nebyli ve válce, náhle jevili větší ochotu připojit se na stranu Dohody. Zdálo se, že měli pravdu všichni, kdo byli přesvědčeni, že iniciativa proti Osmanské říši změní situaci v jižní Evropě. S vojenským úspěchem operace to však už bylo podstatně horší. Námořní ostřelování způsobilo pramalé škody a vylodění britské námořní pěchoty na konci února také nebylo nijak účinné, přestože se Turci takřka nepostavili na odpor. Skupina námořní pěchoty, která útočila na starou pevnost u Kum Kale, utrpěla těžké ztráty a bylo jasné, že předčasný optimismus nebyl na místě. Turecká posádka byla odhodlanější, než se předpokládalo, její děla byla lépe chráněna anebo natolik pohyblivá, že je nebylo rozhodně snadné vyřadit z boje, a minová pole byla příliš hustá, než aby se dala narychlo vyčistit. Bylo jasné, že proniknout úžinami vyžaduje pečlivěji koordinovaný postup všech dostupných lodí a minová pole se musejí čistit pod ochranou děl velkých lodí. Nový velký postup začalo 18. března šestnáct lodí, z toho dvanáct britských a čtyři francouzské. Před nimi plulo hejno minolovek a provázely je flotily křižníků a torpédoborců. To bylo loďstvo, jaké se v Dardanelách za celou jejich dlouhou námořní historii dosud nikdy neukázalo. Mohutné loďstvo plulo vpřed bez jakýchkoli známek osmanského odporu.

„Ve dvě hodiny odpoledne začala být situace kritická. Všechny telefonní linky byly přerušeny, některá děla byla zničena, další zasypána a opuštěna, v důsledku toho palba obrany značně zeslábla,“ stálo ten den v hlášení tureckého generálního štábu. Byla to však zároveň chvíle, kdy se válečné štěstí obrátilo. Ještě téhož dne, 18. února, potopili Turci třetinu válečných lodí, které usilovaly o proplutí úžinami. Bylo jasné, že tímto způsobem to nepůjde, a admirál de Robeck, který akci velel, loďstvo stáhl. Pak se 22. dubna sešel s velitelem vyčkávajících vojenských sil generálem sirem Ianem Hamiltonem, aby se poradili o dalším postupu. Velitelé se rychle shodli, že bez podpory mohutných vyloďovacích sil nelze pokračovat. Smrtící miny ve vodě a ostřelování z pobřeží znamenalo jasnou likvidaci. Jediné řešení, které velitelé našli, bylo vysadit vojáky, kteří by na břehu vyřadili z akce mobilní baterie, aby mohly minolovky vykonat svou práci a odminovat průliv – bitevní lodě by pak mohly proplout. Protože nebyl dostatek zpravodajských informací o osmanských pozicích, nezbylo, než improvizovat. Zdálo se, že výhodné by mohlo být asijské pobřeží, kde je rovný břeh a nedaleko vede do vnitrozemí trojská větrná pláň. Na to však odmítl přistoupit ministr války Kitchener s argumentem, že by nevelké britské síly snadno pohltilo obrovské turecké zázemí. Bylo tedy zřejmé, že zbývá jen evropský poloostrov Gallipoli. Podél většiny břehu poloostrova se táhly strmé útesy spadající až do moře. Schůdná pláž se nacházela jen na jednom místě, a tento úsek byl přidělen australskému a novozélandskému armádnímu sboru ANZAC. John Keegan vysvětluje, kdo v tomto sboru sloužil: „Příslušníci ANZAC, přepravovaní do Evropy přes Egypt, byli občanští vojáci, produkt nejsoustavnějšího miličního systému na světě, který cvičil muže pro vojenskou službu již od školního věku a povolával všechny schopné muže do pluků v místě jejich bydliště. Srovnatelnou vojenskou povinnost akceptovala s hlubokou vážností rovněž nepatrná koloniální společnost na Novém Zélandě – strategicky nejméně zranitelném místě na zemi. Z půlmilionové mužské populace poskytl Nový Zéland padesát tisíc vycvičených vojáků ve věku do pětadvaceti let, Austrálie pak poměrné množství. Venkované tvořili v řadách Australanů menší procento než u Novozélanďanů, jejichž osadnická nezávislost a obratnost v zacházeni s puškou a rýčem jim ve dvacátém století získá pověst nejlepších vojáků na světě.“

Dalším místem, které se jevilo příhodné pro vylodění, byl mys Helles, kde se měla vylodit britská Královská námořní divize, kdežto Francouzi se měli vylodit na původně zavrženém asijském pobřeží nedaleko Troje. Celý plán byl ovšem skutečně problematický a mohl vést k úspěchu jedině tehdy, kdyby turecké síly ve všem všudy selhaly. Pětadvacátého dubna se vojáci začali vyloďovat na určených místech. Před nimi se prostíralo neznámo, protože příslušné zpravodajské služby nejen nedokázaly získat informace o počtu a rozmístění tureckých sil, ale neměly ani mapy oblastí, na které se mělo útočit. Proto vojáci ani jejich velitelé neměli tušení, že terén, který měli zdolat, vypadá podstatně jinak, než si plánovači akce představovali. Vylodění Australanů a Novozélanďanů Turci téměř nekladli odpor, a brzy bylo jasné proč. Nepředpokládali totiž, že by se někdo vylodil na tak nehostinném místě, kde nebyl souvislý svah, ale jeden vrcholek za druhým, průrvy končily slepými uličkami, cesta se znovu a znovu ztrácela a bylo takřka nemožné držet se správné trasy. Do odpoledne vojáci pronikli sotva dva a půl kilometru do hloubi poloostrova a k vrcholu hřebene měli daleko. Přestože ani na ostatních místech vylodění Turci téměř nekladli odpor, měly vyloďující se síly pozoruhodně vysoký počet padlých a raněných – a naskýtala se otázka, zda bude možné předmostí, získaná za tak vysokou cenu, udržet ještě aspoň den nebo dva. Osmanští vojáci nicméně prchali a jiní se po stovkách vzdávali Francouzům. A bylo by jich uteklo ještě mnohem víc, kdyby po ruce nebyly zálohy a kdyby jim nevelel důstojník výjimečných schopností a odhodlanosti. Dejme opět slovo Johnu Keeganovi: „Mustafa Kemal byl v dubnu 1915 ve svých třiceti čtyřech letech pouhým velitelem divize. Osud však rozhodl, že jeho devatenácté divize stála v kritickém okamžiku na kritickém místě. Byla natěsnána na poloostrově proti úžinám, jen šest a půl kilometru od zátoky, kde se vyloďovali Australané a Novozélanďané, a dokázala proti nim zasáhnout ještě dřív, než manévr dokončili. Australané viděli Kemala na hřebenu a stříleli po něm, ale bez výsledku. To, že jej nezasáhli, lze skutečně považovat za rozhodující okamžik celého tažení, neboť Kemal okamžitě po příchodu svých vojáků zahájil sérii protiútoků, jež trvaly až do setmění. Do 4. května byly obě strany v této zátoce vyčerpány. Turci ztratili čtrnáct tisíc mužů, Australané a Novozélanďané skoro deset tisíc. Nedali se však zahnat zpět do moře a obě strany se zakopaly.“

Podobně tomu bylo i na dalších místech vylodění, a zákopová linie zůstala prakticky nezměněna po celé nesnesitelně palčivé léto, mírný podzim a brzkou mrazivou zimu. Turci tam postupně přivedli čtrnáct divizí, stejně jako invazní síly. Spojencům Dohody bylo čím dál jasnější, že za cenu vysokých ztrát a utrpení svých jednotek nedosahují téměř ničeho. V listopadu začaly převažovat hlasy požadující evakuaci. Diskusi pak zakončila neobyčejně prudká bouře, která vojáky vyplavila ze zákopů a zničila na plážích mnoho zařízení. Od 28. prosince se spojenecké jednotky začaly stahovat a do 9. ledna 1916 byly jejich pozice prázdné. Zanechaly po sobě síť rozstřílených zákopů a takové množství potravin a vybavení, že z nich dalších několik měsíců žily čtyři turecké divize. Boj o Gallipoli neboli Operace Dardanely znamenala největší obranné vítězství v dějinách Osmanské říše. Jako důvody neúspěchu vylodění se obvykle uvádí neschopnost vojenského vedení, taktické chyby, nezkušenost vyloďujících se jednotek, zastaralá výzbroj a nedostatek munice. Cena za celé to téměř roční vojensko-námořní dobrodružství však byla děsivá. Turci, kteří se nepokoušeli své mrtvé ani pohřbívat, natožpak počítat, pravděpodobně utrpěli ztrátu kolem tří set tisíc padlých, raněných a nezvěstných mužů. Spojeneckých obětí bylo podle Johna Keegana asi dvě stě šedesát pět tisíc. A je nepopiratelné, že houževnatost osmanských vojáků umožnila jejich říši existovat ještě šest let, než se rozpadla.

Dardanelské tažení také zrodilo, jak píše Alan Palmer, nového tureckého národního hrdinu: byl jím Mustafa Kemal, který posléze na troskách osmanského sultanátu postavil moderní turecký stát, za což se mu dostalo titulu „Otec Turek“ – Atatürk. A tím už, milí posluchači, náš dnešní pořad končí a zbývá jen čas na písničku. S asi nejpopulárnější australskou lidovou písní „Waltzing Matilda“, konkrétně s její českou verzí v podání Karla Hály pod názvem „Hádej, Matyldo“, se s vámi ze studia ČRo 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Poznámka pro čtenáře Moderních dějin: Bitva o Gallipoli se stala též námětem výborného hraného filmu „Gallipoli“ režiséra Petera Weira z roku 1981. Odkaz na ČSFD


Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

1.7.

I. světová válka - 1917/1918

Třetí, závěrečný díl ilustrativní prezentace věnované první světové válce zahrnuje zásadní politické změny v p...
2.6.

I. světová válka - 1915/1916

Druhý díl ilustrativní prezentace věnované první světové válce zahrnuje hlavní válečné události let 1915/1916....
3.5.

I. světová válka - rok 1914

Úvodní díl ilustrativní prezentace věnované první světové válce obsahuje výčet událostí od atentátu na Františ...
1.5.

Reflexe první světové války ve výtvarném umění

Tuto ilustrativní prezentaci lze využít jako interaktivní galerii výtvarného umění. Na více než 50 výtvarných ...
11.3.

První světová válka 1914 - 1918

Shrnující rozsáhlá výuková prezentace rekapitulující příčiny, průběh a důsledky I. světové války. Je vhodně do...
28.9.

Češi za první světové války aneb Česká politika proti Masarykově odbojové akci

Text Jiřího Pernese z knihy České průšvihy je věnován postojům a aktivitám Čechů za první světové války. Autor...
1.11.

Mezinárodní vztahy po první světové válce

Výuková prezentace sleduje téma ze více rovin - vojenské, diplomatické a ekonomické, a to v letech 1918-1931. ...
8.9.

I. světová válka očima mého pradědečka

Příloha studentské práce na téma Historická událost 20. století viděná očima příbuzného či známého. Unikátní f...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Počátek století a první světová válka, Napříč stoletím
"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii genocidy Arménů za první světové války. Název vychází z dochovaného textu projevu Adolfa Hitlera v Obersalzberg...

_Aktuality

Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

Aktualizováno: 15.10.2019 14:42 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

V Centru PANT v Ostravě proběhlo v pátek 11. 10. 2019 slavnostní vyhlášení cen XI. ročníku EUSTORY. Ceny předal herec Ondřej Malý, režisérka Marta Nováková a předseda spolku PANT Petr Pánek. Za Ostravskou univerzitu promluvila Nin...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 7.10.2019 20:13 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT