Zaostřeno na moderní dějiny – Anticharta
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, dnes uplynulo rovných třicet šest let od 28. ledna 1977, kdy se v Národním divadle sešly stovky umělců a veřejně známých osobností na shromáždění známém nyní jako Anticharta. V té době už přes tři týdny trvala mediální kampaň proti signatářům Prohlášení Charty z l. ledna 1977, která byla rozpoutána bezprostředně po uveřejnění tohoto Prohlášení v předních západních denících.

„Buďto šlo o články útočící na protagonisty Charty 77, přičemž nejpamětihodnějším se v tomto směru stal text ‚Ztroskotanci a samozvanci‘, který vyšel v Rudém právu 12. ledna, nebo se v nich opakoval postup, jenž byl naposledy masově použit při politických procesech padesátých let. To znamená, že se nechal promluvit lid a jeho mluvčí, kteří formou různých prohlášení, vyjádření či čestných závazků rozhořčeně odmítali ‚protisocialistický a pomlouvačný pamflet charta 77‘. Jistým nedostatkem této sborové kampaně byla skutečnost, že se nikde ani v náznaku neobjevila zmínka o skutečném obsahu Charty, což Rudé právo vysvětlilo tím, že uveřejněním textu by samy sdělovací prostředky spáchaly trestný čin pobuřování. Toto komické zdůvodnění odráželo panický strach, jenž v prvních dnech Charty 77 na nejvyšších režimních místech zavládl,“ napsal Jiří Peňás v článku „Držet Lyru a krok“, který vyšel 10. února 1997 v časopise Respekt.

Tehdejší českoslovenští mocní se skutečně Prohlášení Charty 77 obávali. Vasil Biľak, tajemník ÚV KSČ pro ideologii, tehdy dokonce projevil obavu, že by se k dokumentu mohly přihlásit desetitisíce, možná statisíce občanů. To bylo samozřejmě silně přemrštěné, neboť, jak píše Jiří Peňás, devět let po srpnové okupaci panovala v zemi letargie a mátožnost. Nyní, v lednu 1977, však představitelé režimu – od nejvyšších až po ty nejnižší – začali čile jednat. Článek „Ztroskotanci a samozvanci“ byl hojně přetiskován, podobně jako na začátku sedmdesátých let jiný kanonický text, „Poučení z krizového vývoje“, a občané byli svoláváni na schůze, aby vystoupili na podporu takové či onaké proklamace proti disidentům. Vedení si k tomuto výronu aktivity gratulovalo na schůzi předsednictva ústředního výboru KSČ následujícími slovy: „V celé republice se zvedla velká vlna protestů našich občanů proti nepřátelskému jednání signatářů Charty 77.“ Jenže, jak píše Paulina Brenová v knize Zelinář a jeho televize: „Jen pramálo z této veliké vlny protestů byly protesty dobrovolné a spontánní, zejména proto, že jen hrstka protestujících věděla, proti čemu nebo komu protestují. Článek v Rudém právu byl záměrně nepřímý, nechtěl vyvolat zbytečný zájem o nové disidentské sdružení, a tak jen narážel na protivládní gesta vnitřních nepřátel.“

Zároveň strana zahájila soukromou a přímější válku se samotnými chartisty – signatáři byli propouštěni z práce, připravováni o telefonní linky a řidičské průkazy. Výslechy byly každodenní. Veřejně média zpodobňovala signatáře jako děti z bohatých rodin, které nemají nic společného s obyčejnými lidmi, jako placené agenty západních kapitalistických zemí a jako lidi, kteří vedou dekadentní a neslušný život. Novinové titulky hlásaly „Vede je třídní nenávist“, „Podali by si ruku i s ďáblem“ či pro změnu „Elitáři, signatáři a chalupáři“. Při démonizaci Charty 77 a jejích signatářů sehrála velkou úlohu i televize. V lednu 1977 se obrazovka večer co večer plnila prohlášeními a dramatickými dokumenty odsuzujícími disidenty. Večerní televizní zprávy byly záhy příliš krátké, než aby stačily pojmout všechny protichartovní výlevy a byly kvůli tomu dočasně rozšířeny. Iniciátoři kampaně však cítili, že je nezbytné, aby kampaň v nějakém bodě kulminovala, stránky s prohlášeními nejrůznějších kolektivů pracujících přece jen po několika dnech začínaly být monotónní a těžko mohly přinést něco opravdu nového. Navíc i čtenáři Rudého práva většinou působili v nějakých pracovních kolektivech, takže z vlastní zkušenosti věděli, že zaměstnanci těchto kolektivů skutečný text Charty 77 neznají, a tudíž nevědí, proti čemu tak ohnivě protestují. Zároveň bylo potřeba dodat kampani nějaký pozitivní moment – i reprezentanti režimu totiž chápali, že nestačí obracet hněv většiny společnosti, do omrzení předváděný na stránkách novin a na televizní obrazovce, proti lidem, které článek o ztroskotancích a samozvancích vyjmenoval následovně: „Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemí, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil. Dále J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.“

Iniciátoři kampaně tedy cítili, že je nezbytné předložit také něco pozitivního, s čím by se čtenáři novin a televizní diváci mohli nějak ztotožnit. Samozřejmě bylo možné frázovitě hovořit – a také se to dělo – o úspěších socialismu a o jeho přednostech před kapitalismem, bylo možné získávat prohlášení všemožných pracovních kolektivů, ale nebylo to ono. Potřebovali něco hmatatelnějšího a co možná přesvědčivějšího – ne funkcionáře ústředního výboru, hřímající z obrazovky jazykem, který naprostou většinu lidí nijak neoslovoval, stejně jako ho neoslovovali ti, kdo jím mluvili. Režim potřeboval zatáhnout do boje proti neznámé Chartě 77 někoho důvěryhodného, někoho, koho lidé brali a koho si vážili. Tuto roli měli sehrát umělci a zejména herci a zpěváci. A tak když osmadvacátého ledna 1977 vstupovali ti slavní a populární lidé do divadla, hnaly se jevištěm kamery a dokumentovaly jejich přítomnost, čímž tyto ženy a muže spojovaly s normalizací. V tomto šikovně inscenovaném představení vystoupili národní baviči a celebrity proti národním disidentům, kteří byli, jak píše Paulina Brenová, nepřítomní, ale přesto přítomní, a kteří se vznášeli nad vystoupením jako drazí zesnulí. Genialita Anticharty tkvěla v tom, že viditelně spojila slavné a dobře známé tváře s neslavně známým režimem bez tváře. Herci, konferenciéři, estrádní umělci a spisovatelé, kterým se podařilo proplout čistkami na začátku sedmdesátých let a kterým bylo povoleno pokračovat v práci v oficiálních normalizačních strukturách, byli povoláni, aby před veřejností reprezentovali zájmy režimu.

Režim tak v lednu 1977 v Národním divadle postavil oficiální osobnosti proti neoficiálním, povolené proti zakázaným a v mnoha případech přátele a bývalé kolegy proti sobě navzájem. Někteří účastníci zaraženě seděli v divadelních křeslech, to představení jim viditelně bylo trapné. Jiní svou účast vnímali jen jako další bezvýznamné gesto loajality vůči režimu, které se naléhavě požadovalo. Pro média byla, jak píše Jiří Peňás v již zmíněném článku, kapitální trofejí účast nesmírně oblíbeného Jana Wericha: „O Werichově osudovém kroku existují celé legendy. Jeden z jeho přátel, signatář Charty 77 Klement Lukeš, navštívil Wericha hned druhý den po ceremonii v Národním divadle. Lukeš na onu návštěvu vzpomíná jako na jeden z nejsmutnějších zážitků ve svém životě. Těžce nemocný Werich byl prý zcela zlomený a hluboce pokořený. Svěřoval se svým přátelům, že prý věc dlouho zvažoval a nakonec se rozhodl, že do Národního půjde, neboť byl přesvědčen, že prý na něj nevyzrají. Jenže jak se vyjádřil, ‚zapomněl, že jde mezi hromadu fekálií a že se na ní lehce uklouzne‘. Pokoušel se prý pak - samozřejmě marně - dovolat k ministru kultury Klusákovi a do televize a vysvětlit, že jeho podpis nelze vnímat jako odsouzení Charty. Rozhodujícím motivem Werichovy účasti byl s největší pravděpodobností obchod: dát režimu loajalitu výměnou za souhlas s publikací a provozováním umělcových děl, což by pak existenčně zajistilo dědickými honoráři Werichovu dceru Janu.“

Na jevišti Národního divadla se shromáždili oddaní komunisté, mezi nimi herečka Jiřina Švorcová, která v té době byla předsedkyní již znormalizovaného Svazu dramatických umělců. Švorcová shromážděným nahlas a s patřičným patosem přečetla prohlášení nazvané „Nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. O nedůvěře k signatářům Charty 77 se v něm ovšem mluvilo ještě neurčitěji, než předtím v článku v Rudém právu: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz...  se odtrhnou a izolují od vlastního lidu - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců.“

Na závěr účastníci shromáždění vstali z křesel v hledišti a postavili se do fronty, aby přečtený dokument podepsali. Další shromáždění, ne už tak monumentální a nepředváděná televizí v přímém přenosu, se v příštích několika týdnech konala po celé zemi. Organizovaly je sekretariáty uměleckých svazů a mnozí účastníci je jistě vnímali jen jako jakési nutné zlo. Zpěvačka Eva Pilarová vzpomínala na svou účast na jednom takovém shromáždění následovně: „Zavolal si nás šéf Pragokoncertu Hrabal a ten nám řekl: Připravíte si referáty o tom, jak jste vděční, že můžete zpívat. Já jsem mu říkala, že jsem nikdy žádný referát nepsala a že to ani neumím. On řekl - dobře, tak přečteš prohlášení. A tak jsem přečetla prohlášení. Co jsem měla dělat? Byla jsem vděčná, že mě zase pouštějí na koncerty ven. Není každý odbojář, jako byla Marta.“ Pilarová ve své vzpomínce samozřejmě naráží na Martu Kubišovou, která sítem čistky po roce 1968 neprošla a patřila mezi signatáře Charty 77, posléze byla i jednou z jejích mluvčích. Je třeba říci, že zdaleka ne všichni signatáři Anticharty byli nadšenými či méně nadšenými stoupenci normalizačního režimu. Ale přesto ji podepsali, i když někteří v pozdější době začali tvrdit, že bylo docela dobře možné se podpisu vyhnout.

Účinnost a vliv Anticharty spočívaly zprvu ve velkém představení v Národním divadle, a poté, trvaleji, v rozsáhlém seznamu podepsaných známých lidí. Rozhodně nehrálo roli, zda byli účastníci pro věc nadšení, důležité bylo jen to, že přišli. Anticharta působila, protože se její shromáždění odehrála na televizních obrazovkách a protože jejich účastníci byli televizními hvězdami, s nimiž se diváci ztotožňovali. O tom, jak silně symbolická celá Anticharta byla, se můžeme snadno přesvědčit, když si přečteme celý text prohlášení „Nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Můžeme v něm číst odvolávky na „plamenný výtrysk Velké říjnové socialistické revoluce“, na „velkolepé údobí převratných společenských dějů“ či na „nový společenský řád, který osvobodil pracujícího člověka“. Dozvíme se, že „Velký Říjen již po šest desetiletí ozařuje pracujícímu lidu a revolučním silám celého světa cestu pokroku, cestu šťastné budoucnosti“. Ale například bez důvěrně známých zpěváků i jiných umělců, kteří se k podpisu Anticharty shromáždili 4. února 1977 v Divadle hudby, by však šlo jen o ritualizované prázdné fráze, které byli českoslovenští občané zvyklí jedním uchem vyslechnout a druhým pustit ven. Právě a jen lidé dodávali těmto režimním frázím jistou zajímavost a dokonce snad autenticitu. A zároveň byla Anticharta pro režim nástrojem další, nevyhlášené prověrky. Vedle slavných jmen Karla Högera, Ladislava Peška či třeba Eduarda Hakena totiž pod textem Anticharty najdeme stovky a stovky jmen méně známých, která zase měla zaručovat masovost protestu proti poplivávaným disidentům – a masovost, nezapomeňme, byla také jedním z fetišů tehdejšího režimu, snad proto, že nebyl vnitřně tak jistý, jak by rád zvenčí vypadal.

Jeden z takových řadových signatářů Anticharty, tehdy postupně se prosazující básník Jiří Žáček, o své účasti na shromáždění v Národním divadle říká: „Jistěže šlo o jeden z typických vyděračských aktů moci. Tehdy jsem to však bral asi stejně jako třeba účast na prvomájovém průvodu. Prostě formalita, která nic neznamená a kterých se tehdy člověk zúčastňoval zcela automaticky.“ Čas našeho pořadu se ovšem schyluje ke konci, a tak si ještě poslechněme, jak se na Antichartu díval jeden z těch, proti nimž byla namířena – novinář Jiří Ruml, kterého ovšem čistka na začátku sedmdesátých let poslala k lopatě. V lednu 1997 napsal Jiří Ruml v Lidových novinách následující věty: „Bylo to vlastně poslední představení před zevrubnou rekonstrukcí Zlaté kapličky, kterou postavil národ sobě. V zorném poli televizních kamer se mezi jinými objevily i tváře těch, jimž se osm let úzkostlivě vyhýbaly. Pro některé aktéry to byla po dlouhé normalizační odmlce první role, zatím ještě němá jako v pantomimě, a nebýt Charty 77, asi by se v tomto složení ještě dlouho nesešli. Mnozí se tak ocitli v hromadném odsouzení něčeho, co neznali. Řeknete asi, že je to neomlouvá, a máte pravdu. Ale tak jako podpis Charty 77 nebyl žádným zvláštním hrdinstvím, ani souhlas s Antichartou nelze šmahem považovat za zbabělost. Obojí je, jak jsem tady už jednou napsal, jen a jen věcí osobní volby. Netřeba se schovávat za vůli národa, ani se tím utěšovat nebo holedbat.“

A to je, vážení a milí posluchači, z našeho dnešního pořadu o moderních dějinách všechno. A abychom se po zaostření na smutnou dobu Anticharty trochu rozveselili, pustíme si písničku Petra Lutky, který Antichartu nepodepsal a v sedmdesátých a osmdesátých letech balancoval mezi postavením povoleného a zakázaného písničkáře. Spolu s Petrem Lutkou se s Vámi loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.